V Řecká literatura a jazyk v 19. století

V.1 Historický vývoj

V březnu r. 1821 propukla v plné síle řecká národněosvobozenecká revoluce. Její počátek je spojován s datem 25. března, kdy se podle tradice sešli v klášteře Agia Lavra na severu Peloponésu peloponéští řečtí vůdcové a patraský metropolita Germanos vyzval řecký národ k povstání. To vypuklo současně na několika místech Peloponésu a záhy se rozšířilo i do oblasti Pevninského Řecka a na blízké egejské ostrovy (Ydra, Spetses ad.), izolovaná ohniska povstání vznikala i v dalších oblastech. Turecká vojska byla v počátcích revoluce z velké části zaměstnána konfliktem s odbojným ioanninským Ali Pašou, od r. 1822, po Ali Pašově porážce, se však zaměřila na boj s řeckými povstalci a brzy získala kontrolu nad Thessalií, Epirem a Makedonií. Boje trvaly až do r. 1829 a byly vedeny z obou stran s mimořádným odhodláním a také krutostí zaměřenou často i proti civilnímu obyvatelstvu (vyvraždění veškerého tureckého obyvatelstva města Tripolitsa na Peloponésu r. 1821, vyvraždění řeckého obyvatelstva ostrova Chios r. 1822). Vývoj povstání významně ovlivnily také spory mezi povstalci, které v některých případech nabyly podoby občanských válek, a zejména zapojení egyptských vojsk pod vedením Ibrahima Paši r. 1825, která se vylodila na jihu Peloponésu. R 1826 po třetím, téměř ročním obléhání padlo do rukou Osmanů město Mesolongi v západní části Pevninského Řecka, r. 1827 Atény. Turci získali zpět Pevninské Řecko a velkou část Peloponésu.

Již v lednu r. 1822 vyhlásilo první Národní shromáždění řeckou nezávislost a schválilo prozatímní epidaurskou ústavu. R. 1827 zvolilo třetí národní shromáždění v peloponéské Trizině do čela Řecka významného diplomata Ioannise Kapodistriase, který přijíždí do země r. 1828 a ujímá se prezidentského úřadu (jeho pozice byla nazývána kyvernitis – vladař). Ke konci 20. let 19. st. se nepříznivá situace mění, řecký osvobozovací boj získává podporu evropských mocností, které usilují o prosazení svého vlivu na Balkáně. Výsledkem byla námořní bitva u Navarina v říjnu 1827, kdy spojené britsko-rusko-francouzské loďstvo zcela zničilo osmanskou flotilu, vylodění francouzského vojska na Peloponésu a následný ústup egyptských vojsk. R. 1829 evropské velmoci podepisují Londýnský protokol, který stanoví, že Řecko získá autonomii v rámci osmanské říše a r. 1830 novým Londýnským protokolem vyhlašují, že Řecko bude suverénním královstvím.

První samostatný mezinárodně uznávaný řecký stát zahrnoval Peloponés, jihovýchodní část Pevninského Řecka včetně města Mesolongi, Euboiu, Kyklady a některé další egejské ostrovy. Prvním hlavním městem řeckého státu se stalo město Nafplio na Peloponésu (r. 1831 zde byl zavražděn I. Kapodistrias), které 1834 nahradily Atény.

Evropské mocnosti zvolily řeckým králem Otu z Wittelsbachu, nezletilého druhorozeného syna bavorského krále Ludvíka I. Král přijíždí do Řecka r. 1833 a až do r. 1835 za něj vládne regentská rada. „Vláda cizinců“ (xenokratia) a následná absolutistická vláda Oty I. vyvolávala odpor místního obyvatelstva, došlo k řadě nepokojů a r. 1843 dokonce k ozbrojenému puči. Král byl přinucen přijmout řadu opatření včetně vydání ústavy, která částečně omezovala jeho pravomoci. Král měl nadále moc výkonnou, o zákonodárnou se dělil s parlamentem a senátem. K dalšímu ozbrojenému převratu došlo r. 1862, kdy se král s královnou Amálií nacházeli mimo Atény na propagační cestě po Řecku. Na doporučení evropských mocností král opustil zemi a s jeho odjezdem skončila vláda bavorské dynastie v Řecku.

Mocnosti dosadily r. 1864 na řecký trůn Jiřího I. z dánské dynastie Glücksburgů. Byla přijata nová ústava, která označovala státní zřízení řeckého státu jako demokracii v čele s králem a patřila k nejpokrokovějším ústavám tehdejší Evropy. Pravomoci krále byly dále omezeny, naopak práva a svobody občanů rozšířeny. Ústava zajišťovala volební právo všem mužům starším 21 let, v čemž Řecko předstihlo řadu evropských zemí.

Hranice řeckého státu se během 19. st. dále rozšiřovaly. R. 1832 byl připojen zbytek Pevninského Řecka, v r. 1864 Ionské ostrovy. V březnu r. 1877 vypukl válečný konflikt mezi Ruskem a osmanskou říší, který trval do března následujícího roku a z nějž vyšlo poražené Turecko. Jedním z důsledků této tzv. východní krize bylo předání Thessalie a menší části jižního Epiru Řecku r. 1881.

Hlavní zahraničněpolitickou linií země v 19. st. a na počátku st. 20. je koncepce Velké myšlenky, podle které má řecký stát nárok na území obývaná řeckou populací, tedy i na území Malé Asie a Konstantinopole. Tato propaganda je prostřednictvím nově zakládaných řeckých škol a národních spolků šířena i mezi Řeky žijícími na území osmanské říše, kde dochází k řadě nepokojů a povstání netureckých balkánských národů žijících pod osmanskou nadvládou, včetně Řeků. Koncem 19. st. se stupňuje napětí na Krétě, kde se křesťanští Řekové domáhali tzv. enosis – sjednocení s Řeckem, které r. 1896 vyhlásili. Řecko hnané Velkou myšlenkou následně vyvolalo válečný konflikt s Tureckem, který sice pro řecký stát skončil neúspěchem, ale vedl ke vzniku autonomního Krétského státu. Jeho guvernérem se stal Jiří, druhorozený syn krále Jiřího I.

Hospodářská situace Řecka nebyla v 2. polovině 19. st. nijak příznivá. Přestože proběhla řada reforem, Řecko nadále zůstávalo nepříliš rozvinutou agrární zemí, finančně závislou na pomoci ze zahraničí. Ke konci 19. st. se země nachází v hluboké vnitropolitické krizi, která se projevuje hospodářskou stagnací a stupňujícím se sociálním a politickým napětím.