V.2 Literatura
Za zakladatele novořecké poezie a její nejvýznamnější postavu vůbec je považován Dionysios Solomos (Διονύσιος Σολωμός, 1798–1857). Narodil se na Zakynthu a stejně jako další příslušníci vyšších vrstev z této části Řecka studoval v Itálii. Italsky složil i své první básně. Když se po desetiletém pobytu v Itálii jako dvacetiletý vrátil na rodný ostrov, rychle se nadchl pro řečtinu a řeckou lidovou poezii. První jeho větší dílo Hymnus na svobodu (1823, Ύμνος εις την Ελευθερίαν), dlouhá lyricko-epická báseň opěvující hrdinské činy bojovníků za svobodu z roku 1821, jej proslavilo po celém Řecku a v překladech silně zapůsobilo i na zahraniční filhelény. První dvě sloky básně se později staly řeckou národní hymnou (viz učebnice Dostálová–Sgourdeou, str. 156).
Solomos pak postupně opustil nenucený způsob tvorby a stále dokola přepracovával krátké lyrické části básní, usiloval o dokonalé vyjádření. Pramenem inspirace se mu stala lidová píseň a tradice krétské literatury. Jeho vlastní poezie je však na rozdíl od lidové písně mnohavrstevná a velmi těžko přístupná, a to nejen po formální, ale i po obsahové stránce. O Solomosových vrcholných pracích se za jeho života nic nevědělo — nebyly vydány a sám Solomos se je nijak nepokusil uvést v širší známost. Nebyly to ucelené básně, ale jen úryvky, vesměs lyrického charakteru, kterým básník nikdy nedal definitivní podobu. Tyto „zlomky“ nebyly z počátku přijaty s pochopením, dokonce vyvolaly silné rozčarování. V současnosti představují to nejcennější z básníkova odkazu. Solomosovým životním dílem je báseň Svobodní obléhaní (Ελεύθεροι πολιορκημένοι), na níž pracoval několik desetiletí. Plánem bylo vyprávět příběh obklíčených bojovníků v Mesolongi (1826). Celé své úsilí však soustředil na čistě lyrický element, o epické vyprávění vůbec neusiloval. Stále dokola propracovával menší lyrické jednotky.
Co se týká jazyka, byl Solomos přívržencem dimotikismu. Jeho básnická řeč byla sice ovlivněna autorovým sklonem k lyričnosti i tím, že řečtina pro něj byla až druhým jazykem po italštině, čerpal však jednoznačně z jazyka lidového a odmítal archaizující sklony.
Svým způsobem Solomosovým protipólem je Andreas Kalvos (Ανδρέας Κάλβος, 1792–1869), nar. rovněž na ostrově Zakynthu. Zatímco Solomosovým otcem byl šlechtic a matkou prostá žena, Kalvos měl matku aristokratku a otce dobrodruha. Otec asi matku brzy opustil a s oběma svými dětmi cestoval po Asii a Evropě. Kalvos měl typickou romantickou svobodymilovnou a vzpurnou povahu. Italsky skládal ódy (óda na obyvatele Ionských ostrovů), klasicistní tragédie a další díla. Po začátku národněosvobozeneckého povstání je chtěl svou tvorbou podpořit, a tak začal psát řecky.
Napsal dvacet ód, jejichž tématem je boj za svobodu, a které složil před pětatřicátým rokem svého života. Vyšly po deseti ve dvou knihách v Ženevě a v Paříži pod názvy Lyra a Lyrika (Λύρα, Λυρικά) přibližně ve stejné době jako Solomosův Hymnus na svobodu. Každý z nich se postavil k problému básnické tvorby v nové řečtině jiným způsobem: Solomos se pokoušel rozvíjet lidovou tradici. Kalvos, který žil mnoho let v cizině a byl odtržen jak od tradice lidové, tak od té fanariotské, se snažil vytvořit vlastní, osobité vyjadřovací prostředky. Patřil ke stoupencům archaismu. Přetvořil patnáctislabičný lidový verš podle starořeckých meter, používal zřídkavá slova, komolil výrazy mluveného jazyka starořeckými koncovkami, zaváděl nová klasicizující slova a vlastní jména. V Kalvosově díle je patrné hluboké rozpolcení: jeho zdánlivý klasicismus je formální, kdežto obsah má jeho poezie romantický. Přestože je stejně velkým básníkem jako Solomos, způsob jeho práce s jazykem nenašel pokračovatele (stejně jako on sám nenavazuje na žádnou tradici). Byl „objeven“ až Kostisem Palamasem.
Na Solomosovu tvorbu navazuje tzv. sedmiostrovní škola, která stála v opozici proti aténské romantické škole. Škola aténská v souladu s filozofií fanariotů prosazovala jazykový purismus, kdežto sedmiostrovní jazyk přirozený, lidový, dimotikismus. Uměleckým směrem obou škol byl romantismus.
V řecké próze až do 80. let 19. století převládaly romantické historické romány a archaizující katharevusa. Tento typ literatury úspěšně paroduje jeden z nejpozoruhodnějších řeckých prozaiků vůbec Emmanuil Roidis (Εμμανουήλ Ροΐδης, 1836–1904) ve svém nejvýznamnějším díle Papežka Jana (Η πάπισσα Ιωάννα, vyd. 1866) zpracovávajícím středověkou legendu o ženě na papežském trůně. Roidis se snaží vzbudit dojem, že jeho román je věrohodnou historickou studií (tak zní i jeho podtitul), v dlouhém prologu vyjmenovává prameny, z nichž čerpal, odkazuje na autority. Ve skutečnosti však jde jednak o parodii na román, jednak o satirickou kritiku církve. Představitelé pravoslavné církve proti románu ostře vystoupili a Roidise exkomunikovali. Papežka Jana je také jedno z prvních novořeckých děl přeložených do češtiny (1911). Satirický duch dominuje i Roidisovým povídkám. Mimoto byl též literárním kritikem a také teoretickým zastáncem dimotikismu, ač – paradoxně – svoje díla psal v katharevuse (jazyk Papežky Jany je dokonce tak složitý, že dnes bývá román „překládán“ do běžné řečtiny).
Ke zlomu ve vývoji řecké literatury došlo okolo roku 1880, kdy se většina prozaiků odvrací od romantismu a katharevusy. Ač o tzv. generaci roku 1880 mluvíme většinou v souvislosti s prozaickou tvorbou, jejím nejvýznamnějším představitelem je básník Kostis Palamas (Κωστής Παλαμάς, 1859–1943), který byl po 50 let vůdčí osobností řecké literatury a intelektuálního života. Je autorem dramat, prozaických děl, kritických esejů, ale především básníkem. Svou tvorbou reagoval jak na historické osudy svého národa, tak na nové směry evropské poezie. Jeho dílo je třeba chápat v souvislosti s politickou situací v letech 1880–1922, tedy především vzestupem a pádem ideologie tzv. Velké myšlenky (viz kap. VI.1). Bez znalosti této situace se jeví jako nepochopitelný jeho obdiv pro staré doby, historické exkurzy do Byzance a turkokracie i jeho buřičské výzvy.
Jeho nejvýznamnějšími díly jsou dvě delší skladby. Lyricko-epická báseň 12 zpěvů cikána (Ο δωδεκάλογος του Γύφτου) pojednává o cikánovi, tulákovi, který prochází mnoha zkouškami a nakonec dospívá k tvůrčímu duševnímu klidu, který mu dává umění; cikán je zde bořitelem staré a budovatelem nové společnosti, je to metaforický obraz Řeka putujícího věky. Císařova flétna (Η φλογέρα του βασιλιά) je jistý druh eposu, jehož hlavní postavou je byzantský císař Basileios II. Palamas se pokusil do této básně zahrnout všechny tendence novodobého řeckého národa, především se však soustředil na Velkou myšlenku.
Palamas je též autorem hymny olympijských her, kterou napsal pro obnovené novodobé olympijské hry (1896; učebnice Dostálová–Sgourdeou, str. 230 – 20. lekce). Palamas byl dlouho vůdčí postavou řeckého literárního života. Byl předmětem jak bezbřehé chvály, tak zamítavé kritiky. Zvláště byl kritizován za obšírnost, nedostatek lyrické hloubky a podobně. Jeho působení v řecké literatuře obohatilo jak její jazyk, tak básnické myšlení. Všichni básníci po něm se vůči němu vymezují a jsou jím nějak ovlivněni. Byl také významným kritikem literatury. Jeho negativní soud o poezii Konstantina Kavafise ovlivnil pohled na tohoto básníka, dnes považovaného za jednoho z nejvýznamnějších (a v zahraničí daleko uznávanějšího a proslulejšího než Palamas).
V próze se v 80. letech 19. století uplatňují realistické přístupy, autoři opouštějí román a nejvíce pěstovaným literárním žánrem je v této době tzv. žánrová či mravoličná povídka – ηθογραφικό διήγημα, ηθογραφία. Její tematikou byl život na vesnici, později i ve městech. Autoři vyprávějí příběhy lidí z různých míst Řecka, často je inspiruje místo, odkud sami pocházejí. Staví tradiční život do protikladu k novým způsobům přicházejícím ze Západu a plutokracii. S odmítnutím romantismu bylo spojeno i odmítnutí katharevusy: živý jazyk proniká do literatury postupně, nejprve se uplatňuje v dialozích, postupně i ve vypravěčských partiích.
K nejvýznamnějším autorům ithografie patří:
Georgios Vizyinos (Γεώργιος Βιζυηνός, 1849–1896), který bývá označován jako „otec řecké povídky“. Za onu první řeckou povídku je považován Hřích mé matky. Ve svých povídkách se i on podobně jako ostatní nechal inspirovat svým rodištěm ve Východní Thrákii a vzpomínkami z vlastního dětství. Jeho významnými tématy jsou různé způsoby prožívání viny a problém identity, genderové či etnické.
Alexandros Papadiamandis (Αλέξανδρος Παπαδιαμάντης, 1851–1911) se narodil na ostrově Skiathos a tam se odehrává i děj mnohých jeho povídek. Jeho otec byl knězem, sám Papadiamandis byl zpěvákem žalmů, s ortodoxií je jeho myšlenkový svět těsně spjat, stejně jako je svázán s Byzancí. Jako mladý dokonce maloval ikony. V Aténách, kam přišel studovat, pak prožil většinu svého života. Vysokou školu nedostudoval a plně se věnoval psaní. Žil zde v chudinských čtvrtích a literárních kruhů se stranil. V mládí psal dobrodružné historické romány, jež byly otiskovány na pokračování v novinách. Překládal také soudobé zahraniční romány do řečtiny (mimo jiné dílo Dostojevského či Maupassanta).
Papadiamandisovy povídky představují svět prostých lidí jako svět jednoduchosti a víry, líčí prostý život a naivitu a nevinnost venkovanů. Silným a zároveň slabým prvkem je nostalgie a jejich důležitou součástí je líčení přírody. Je autorem přes 200 povídek, z nichž však nejsou všechny stejně kvalitní. Nejznámější dílo Vražednice (Η φόνισσα) vypráví o staré ženě, která vraždila děvčátka v přesvědčení, že tím ulehčí od těžkého osudu jim samým i jejich rodinám. Na rozdíl od mnoha svých vrstevníků, kteří opustili katharevusu a začali psát dimotiki, Papadiamandis tento rozhodující krok neudělal. Jeho jazyk je specifickou směsí různých rovin. V dialozích píše hovorovým lidovým jazykem, často s prvky nářečí ze Skiathu. Ve vypravěčských partiích je základem katharevusa, ale obohacena o mnoho výrazů z dimotiki, zatímco popisy jsou psány přísnou katharevusou.
Grigorios Xenopulos (Γρηγόριος Ξενόπουλος, 1867–1951) byl prvním, kdo přenesl dějiště mravoličné povídky z vesnice do města a je jedním z nejproduktivnějších řeckých spisovatelů vůbec.