Tři základní charakteristické rysy, které vymezují byzantskou společnost a jejichž kombinace ji zároveň odlišuje od dalších středověkých společností (západoevropské a orientálních), jsou římské státní zřízení, řecký jazyk a kultura a křesťanské náboženství.
Významným detailem přispívajícím k pochopení odlišnosti byzantského pohledu na svět od antického na jedné straně a moderního na straně druhé, je to, jak příslušníci sami sebe pojmenovávali. Zatímco slovy Ἕλλην („Řek“) či ἐθνικός (adjektivum doslova znamenající „národní“, ale v byzantském kontextu překládáno jednoduše „pohan“) označovali Řeky antické, za jejichž hlavní odlišnost považovali pohanské náboženství, Byzantinci sami sebe nazývali Ῥωμαίος („Říman“) či χριστιανός („křesťan“). Pojmy „Byzanc“ a „Byzantinci“, odvozené od původního názvu Konstantinopole (Byzantion), použili pro středověkou řeckou společnost až historici novodobí.
Pro lepší přehlednost si můžeme vývoj byzantské kultury rozčlenit na tři období:
rané období (poč. 4.–pol. 9. stol.) – od počátků po ikonoklastické spory
vrcholné období (843–1204)
pozdní / palaiologovské období (1204–1453)
Ještě než se budeme podrobněji věnovat vývoji jazyka a literatury v těchto třech obdobích, pokusíme se stručně si nastínit hlavní obecné znaky byzantské písemné kultury. Důležité je hned zpočátku si uvědomit, že jako i pro další středověké literatury ani pro tu byzantskou není určujícím principem tvorby a hlavní hodnotou originalita, volné umělecké tvoření, jež se v literární teorii označuje řeckým slovem poiésis, ale naopak mimésis, miméze či imitace, důkladné, ale zároveň důmyslné napodobování klasiků, v našem případě antických řeckých. Současně je třeba říci, že do skupiny „klasiků“ neřadili byzantští autoři a čtenáři pouze autory attického období 5.–4. století př. n. l., jak je běžné v moderní době, ale reprezentanty daleko širšího časového období od Homéra až po pozdní autory 4. stol. n. l., jako je řečník Libanios.
Za druhé mějme na paměti, že hovoříme-li o středověku, pojem literatury vymezujeme zpravidla o dost šířeji než u literatur moderních. Jako literatura byly vnímány – a podle tehdejších měřítek také hodnoceny – i žánry, které bychom dnes označili za odborné či užitkové: nejexkluzivnějším byzantským žánrem byla historiografie, nejrozšířenějším hagiografie, velmi významná byla rétorika, jejíž vliv pronikal v podstatě do všech žánrů ostatních. Z antiky Byzanc zdědila poměrně přísnou kanonizaci literárních žánrů, jejíž součástí byla pravidla o tom, co se píše ve verších (a jakými veršovými rozměry) a co prózou, kdy se používá jaká stylistická úroveň, jaké topoi kterému žánru přísluší, jaké části ten který text nesmí vypustit atp.
Tento systém byzantští autoři dále rozvíjeli i v žánrech bez přímých antických předchůdců, jako byla hagiografie, pro niž se časem vytvořil velmi rozsáhlý systém pravidel a motivů. Na druhé straně se však v průběhu dlouhého vývoje byzantské literatury některá pravidla uvolňovala, modifikovala či prostě jen některými autory byla z různých důvodů překračována – tak se například v podle pravidel čistě prozaickém žánru historiografie setkáváme se třemi díly veršovanými: Georgios Pisides v 7. století vylíčil vojenská tažení císaře Herakleia ve třech epických básních na pomezí historiografie a eposu, Konstantinos Manasses ve 12. století sepsal veršovanou kroniku líčící dějiny světa a na sklonku Byzance znovu pod západním vlivem skládá anonymní autor zřejmě neřeckého původu veršované dějiny Peloponésu známé pod názvem Morejská kronika.
Antická tradice se v byzantské literatuře spojuje s křesťanským viděním světa, což způsobuje jisté napětí, pro byzantskou kulturu tak charakteristické – považme jen, že základní školní četbou byla na jedné straně Bible a na straně druhé homérské eposy či antická dramata, ač divadlo v Byzanci nejen nebylo provozováno, ale bylo dokonce odsuzováno jako nemorální.
Jazykem státní správy, legislativy a armády se stává po obsazení Řecka Římany latina. Tato situace trvá i v následujících staletích, nově založené centrum říše Konstantinopol je původně nazýváno Nova Roma, Nový Řím. Od konce 4. st. n. l., tedy od definitivního rozdělení římské říše na západní a východní, se však začíná v oficiální sféře prosazovat na úkor latiny řečtina. Řečtina se stává rovnocennou s latinou na nově založené konstantinopolské univerzitě (425), proniká i do soudnictví. Zpočátku je užívána u lokálních soudů, za císaře Justiniána v 6. st. je vydán občanský zákoník, později nazývaný Corpus iuris civilis, sepsaný částečně již v řeckém jazyce. Justinián byl také posledním císařem, jehož rodným jazykem byla latina. Řečtina pomalu vytlačuje latinu i ze státní správy, během 7. st. ustoupila latina řečtině na všech úrovních.
Řecký jazyk a kultura jsou tedy již natrvalo jedním ze tří hlavních rysů byzantské společnosti, vedle křesťanství a římského státního zřízení. Pokračuje však diglosie, jejíž počátky jsme sledovali v 1. st. př. n. l., kdy vzniká atticistické hnutí. Vedle přirozeně se vyvíjejícího jazyka mluveného projevu existuje odlišná forma jazyka pro projev písemný. Vzdělávací systém se vrací ke klasikům starověku a používá silně archaizující jazyk, který proniká i do křesťanského písemnictví. Více či méně archaizujícím jazykem je psána většina literárních děl byzantského období, schopnost používat archaizující prvky souvisí s úrovní vzdělanosti autora.
Na druhé straně pokračuje přirozený vývoj helénistické koiné, která směřuje ke zjednodušení morfologie a syntaxe jazyka a je schopná pojímat řadu výpůjček z jiných jazyků. Doklady této formy jazyka, literárního i neliterárního rázu, na základě kterých bychom jeho vývoj mohli sledovat, jsou omezené. Situace se zlepšuje od 12. st., kdy začíná vznikat rozsáhlejší produkce děl psaných jazykem, který alespoň částečně odpovídá živému mluvenému jazyku té doby.
Jazyk byzantské literatury je velmi různorodý, můžeme však v hrubých rysech rozlišit tři stylistické roviny:
Nejvyšší styl, vyhrazený pro exkluzivní žánry, především pro historiografii, rétorické spisy a příležitostnou poezii, je silně archaizující jak po gramatické, tak po lexikální stránce, nevyhýbá se takovým extremismům, jako byly optativy či homérské výrazy, a naopak se co nejdůsledněji snaží vyvarovat veškerých „živých“ jazykových jevů a slov. Je to literatura určená čtenářům z vyšších vrstev společnosti, kterým se dostalo klasického vzdělání, a neposkytuje nám téměř žádné informace o vývoji živého jazyka v době byzantské.
Střední styl, jímž se psaly kroniky, většina děl hagiografických, didaktické básně a církevní hymny. Tato díla se snaží najít kompromis mezi archaizujícím jazykem a jazykem, který by byl srozumitelný širším, méně vzdělaným vrstvám čtenářů a posluchačů. Horrocks (str. 392) charakterizuje jazyk středního stylu následovně: „…spektrum textů středního stylu v byzantské literatuře není produktem více či méně neumělých snah o archaizaci, ale spíše odráží neustále se vyvíjející tradici, ve které se mísí prvky staré a nové v souladu s danou dobou, jazykovou úrovní a stylem. Přesto, že vzdělaní Byzantinci nepsali mluveným jazykem, a to ani kultivovaným jazykem své vrstvy, používali různé formy jazyka, které odrážely propojení odpovídající písemné tradice s „přirozenými“ pravidly soudobého mluveného jazyka. Tento proces míšení prvků se neustále vyvíjel a vyžadoval neustálé kompromisy.“ Jazyk textů středního stylu obvykle označujeme jako literární koiné byzantského období.
Do nejnižšího stylu řadíme některá hagiografická díla raně byzantského období, jejichž autoři psali jazykem blízkým soudobému živému jazyku (v 10. st. byla část z nich přepsána do archaizující řečtiny). Dále do této jazykové roviny řadíme díla z pozdně byzantského období – žebravou poezii, dobrodružné romány ad. Jazyk těchto děl obsahuje řadu prvků jazyka mluveného, i zde však najdeme prvky vyšších stylů.
Co se týče písemností státní správy určených širší veřejnosti, i zde bylo nutné používat jazyk, kterému nižší vrstvy obyvatelstva budou rozumět. Jedná se např. o pokyny k placení daní, notářské záznamy, nařízení vydávaná císařem, ale také např. církevní legislativu.