Elektroakustická hudba
Filozofická fakulta Masarykovy univerzity
PhDr. Martin Flašar, Ph.D.

Konkrétní hudba

(musique concrète)

Konkrétní hudba je označení pro francouzskou větev vývoje elektroakustické hudby po druhé světové válce. Zároveň se jedná o nejstarší institucionalizovaný typ EAH. Jejím zakladatelem byl Pierre Schaeffer (1910–1995) při Radio Télévision Française (RTF) v Paříži.

Schaeffer pojímal konkrétní hudbu jako oblast hudby mezi světem akustického experimentu a světem estetické zkušenosti, respektive mezi vědou a uměním. Konkrétní hudba čerpá svou metodologii z akustiky, fonetiky, hudební vědy a filosofie. Kromě občasných vlivů existencionalismu Schaeffer využívá metodu fenomenologické redukce. Zvuky získané buď nahrávkami událostí přirozeného světa, nebo studiovými nahrávkami redukuje na čisté zvukové podstaty (objekty), zbavené všech případných sémantických významů a souvislostí.

Termín konkrétní hudba si Schaeffer zapsal do svého výzkumného deníku 18. dubna 1948. Je spojen se jmény Pierra Schaeffera a Pierra Henryho a studiem francouzského rozhlasu a televize od konce 40. let.

Naproti tomu tradiční hudbu Schaeffer chápe jako myšlenkový koncept, který je posléze zaznamenán notací a nakonec realizován při živém provedení. Tyto dva druhy hudby tvoří protichůdné procesy: tradiční abstraktní hudba směřuje ke své konkrétní realizaci, zatímco konkrétní hudba míří k produkci abstraktního zvuku.

Francouzský model poprvé výrazně upozornil na nutnost spolupráce technika a hudebního skladatele při vytváření EAH.

Charakteristické techniky, estetické vlivy

Koláž

Tato technika se rozvíjela v kubismu a dadaismu. Např. G. Apollinaire používal fragmenty konverzace v poesii od r. 1912, P. Picasso a G. Braque využívali ve svých malbách zobrazení skutečných předmětů jako komentáře vztahů mezi realitou, reprezentací a iluzí.

Objet trouvé (nalezený předmět)

Existující objekt přírodního nebo umělého původu použitý jako součást nebo přímo umělecké dílo. Často použitý jako hrubý materiál při vytváření asambláží.

Práce s chybou a náhodou

Surrealisté a dadaisté jako Hans Arp či Kurt Schwitters používali poškozené a vadné materiály k zobrazení marnosti 1. světové války.

Ready-made

Člověkem vyrobený předmět prezentovaný sám o sobě, často ve funkci umění. Např. Marcel Duchamp: Fontána či Sušák na lahve apod.

V hudbě byli předchůdci italští futuristé, francouzsko-americký skladatel Edgard Varèse či Američan John Cage.

Nová média a technologie

Vliv abstraktního/experimentálního filmu; film jako lineární záznamové médium s možností střihu. Dále rozhlas jako instituce, místo s patřičným technologickým vybavením a vlastními distribučními cestami (např. rozhlasové vysílání).

Pierre Schaeffer

(Nancy, France, 1910 – Aix-en-Provence, France, 1995)

Pierre Schaeffer je znám především jako vynálezce konkrétní hudby a odborník na masmédia. Pocházel z rodiny s hudební tradicí, byl inženýr, ale také spisovatel, skladatel a zakladatel institucí jako Studio d’essai RTF (Experimentální studio RTF, 1943), Groupe de recherches musicales (GRM, 1958).

Teoretické dílo

• Le traité des objets musicaux (1966) – zavedení pojmu akusmatická hudba,
• La musique concrète (1967),
• Machines à communiquer (1970),
• À la recherche d’une musique concrète (1972).

Kompozice

• Les études de bruit

  Prvním významným cyklem byly Les études de bruit (5 hlukových etud z r. 1948):

  1. Étude aux tourniquets,
  2. Étude aux chemins de fer (Železniční etuda) – nahrávky zvuků lokomotiv a vagónů na pařížském nádraží La gare de Batignolles,
  3. Étude pour piano,
  4. Étude pathétique,
  5. Étude violette
  Ukázka: SCHAEFFER, Cinq études de bruits : Étude aux chemins de fer
  http://fresques.ina.fr/

  Byly provedeny 20. června 1948 v pařížském rozhlasu v rámci Concert de bruits.

  Využívají jednoduché metody koláže (vertikálního vrstvení) a montáže (horizontálního řazení) zvukových objektů.

Další kompozice už následovaly ve spolupráci se skladatelem Pierrem Henrym.

• Symphonie pour un homme seul

  (Symfonie pro osamělého člověka; 1949–50) byla označována jako báseň vytvořená z hluků a tónů, zrozená v rozhlasovém vysílání.

  Ukázka: SCHAEFFER, HENRY, Symphonie pour un homme seul : Erotica
  http://fresques.ina.fr/

  Název téměř půlhodinové kompozice lze s obtížemi přeložit jako Symfonie pro osamělého člověka, doslova ale „Symfonie pro člověka sólo“. Slovní hříčka v názvu je založena na paradoxu představy mohutného symfonického obsazení nahrazeného jedním člověkem, protože autoři pracovali se zvukovým materiálem, který obklopuje lidské individuum. Označení „symfonie“ je zde tedy užito ve smyslu řeckého výrazu syn+fóniá, tedy smyslu juxtapozice zvukového materiálu.

  „[Symfonie pro osamělého člověka] je ve skutečnosti operou pro slepé, jednáním bez děje, básní vytvořenou z hluků a tónů, z výbuchů textu, mluveného nebo hudebního.“

  (P. Schaeffer: Konkrétní hudba, 1971)

  Kromě toho má paradox obsažený v názvu vystihnout existenciální situaci individua čelícího masám. V průvodním slovu Pierre Schaeffer píše:

  „Jak odpovědět na křik davů? Houslemi? Hobojem? A který orchestr se může chlubit tím, že dokáže vyvážit křik davů, který člověk ve své osamělosti nedokáže vydat? […] Zřekněme se akcentů violoncella, příliš mdlých pro současného člověka, jeho každodenní pouť a jeho kolektivní úzkost. Kroky, hlasy a známé hluky postačí. […] Kroky jej tíží, hlasy milujících nebo bojujících, hvízdání bomb či melodie písně jej protínají.“

  (Překlad M. F.)

  
  Obr. 10 Pierre Schaeffer ovládající Phonogène, 1952.
  (Zdroj: http://bek.no)

• Orphée 53.

  První „konkrétní“ opera pro Dny Nové hudby v Donaueschingen. Skandální premiéra r. 1953 byla vypískána, autor ji nazval „bitvou v Donauaeschingenu“, resp. „Waterloo konkrétní hudby“.

  Schaeffer umožnil zájemcům stáž „Stage de musique concrète“ ve studiu, s možností pracovat na vlastních projektech. V r. 1958 vznikly jako didaktický materiál pro mladší generaci vzorová skladba Schaeffera Etude aux allures (Studie zvukových průběhů), Etudes aux sons animés (Studie zvuků v pohybu), Etude aux objets (Studie zvukových objektů).

Literární dílo

• Novely

  • Excusez-moi, je meurs, Flammarion, 1981

• Romány

  • Le gardien de volcan, Seuil, 1969
  • Prélude, Choral et Fugue, Flammarion, 1983

• Eseje

  • L’avenir à reculons, Casterman, 1967
  • Les antennes de Jéricho, Stock, 1978

Pierre Henry

(Paříž 1927)

Studoval na Pařížské konzervatoři u Oliviera Messiaena harmonii a Nadi Boulangerové skladbu. V r. 1949 se setkal s Pierrem Schaefferem, společně založili Groupe de recherches musicales (GRM).

Po založení vlastního studia Apsomé (1958), navázal spolupráci s choreografem Mauricem Béjartem (Messe pour le temps présent). Nejprve pracoval v jistém smyslu na očištění prostředků – balet Le Voyage (1962, podle Tibetské knihy mrtvých) a na slavných Variations pour une porte et un soupir (1963).

Pak se navrátil k jakémusi barokizujícímu stylu v Messe de Liverpool (1967–68) a Apocalypse de Jean (1968) a rozměrných dílech jako Desátá symfonie (1979), gigantické koláži úryvků z devíti Beethovenových symfonií nebo v díle Chemická svatba (1980), kde působil jako skladatel a režisér.

• Symphonie pour un homme seul (1949–50) (spolupráce s Pierrem Schaefferem),
• Orphée 53. (s tímtéž).

Další dílo

• Haut voltage (1956), balet,
• Microphone bien tempéré (1950–52),
• Musique sans titre (1951),
• Investigations (1959),
• balet Le Voyage, d’après Le Livre des morts tibétain (1962),
• Variations pour une porte et un soupir (1963), balet, Ukázka: Variations pour une porte et un soupir
  http://fresques.ina.fr/
• Messe pour le temps présent (1967) – s Michelem Colombierem a M. Béjartem, prodáno 300 000 nahrávek. Ukázka: Extrait de la MESSE POUR LE TEMPS PRÉSENT – Psyché Rock – 1969 – PHILIPS
  http://www.youtube.com/watch?v=7K4RuQDxUaI
• Messe de Liverpool (1967-70),
• Apocalypse de Jean (1968),
• 2^ème symphonie pour 16 groupes de haut-parleurs (1972),
• Futuristie I, « spectacle musical électroacoustique » (1975),
• Dixième symphonie, hommage à Beethoven (1979),
• Les Noces chymiques, rituel féérique en 12 journées (1980),
• Le Livre des morts égyptien (1986–88, Paris, Musée du Louvre,1990).

Historie GRM

V r. 1943 bylo založeno Studio d’essai de la Radio Télévision Française (Experimentální studio RTF). První společný koncert Groupe de Recherches Musicales (GRM) se konal 18. března 1950 v síni École Normale de Musique:

V komentáři k programu tohoto koncertu napsal Serge Moreux následující:

P. Schaeffer v úvodu ke koncertu:

V počátcích vývoje konkrétní hudby šlo zejména o zkoumání zvuků přírodních materiálů (špalky ze dřeva a kovu, rachotící zrníčka apod.) i kulturních produktů (píšťaly od varhan, rendlíky apod.). Evidentní byla snaha překlenout mentální bariéru mezi nástroji hudebními a nehudebními. Docházelo k překonání dichotomie kulturní-přírodní (podle C. Léviho-Strausse: Syrové a vařené) čtyřmi základními metodami:

1. Upravováním nástrojů – znásilňováním jejich přirozeného zvuku (preparovaný klavír).
2. Vyhýbáním se běžným (známým) zvukovým polohám či rejstříkům.
3. Použitím techniky uzavřené drážky gramofonové desky (sillon fermé). Jako tvůrčí idea je zde pozitivně využito negativních zvukových jevů vznikajících při reprodukci, jako např. „přeskakování“ přenosky gramofonové desky. Výsledkem byly vznikající uzavřené zvukové smyčky.
4. Vytvářením čistě elektronické hudby – hudba z nízkofrekvenčních oscilátorů.

Později dochází k rozvíjení technologického vybavení studia a zejména přechodu z gramofonové desky na magnetofonový pás.

Přelomové okamžiky vývoje GRM

(Zdroj: www.ina.fr/grm)

Teorie

Zvukový objekt

– je hudební entita (znějící jsoucno), které se vyznačuje objektivně přiznatelnými vlastnostmi jako: popsatelnost, opětovná rozpoznatelnost a objektivní platnost.

• Je nutno jej chápat izolovaně od zdroje zvuku nebo jeho znakově fixované podoby.
• Např.: tón, výkřik, hluk apod.
• Objekty se řetězí do hudebních struktur, které dávají objektu smysl v rámci kontextu.
• Každý prvek je tvořen z drobnějších prvků – je sám strukturou. Každý objekt zakládá hierarchizovanou strukturu objektů. (viz Mikrostruktura, makrostruktura).

Morfologie zvukových objektů nazvaná caractérologie sonore, později typomorphologie. (In Traité des objets musicaux, 1966). Představuje charakteristické rysy zvukových objektů v projekci na tři roviny: harmonickou (témbrovou), dynamickou (formální) a melodickou (texturální). Tyto roviny jsou definovány osami H (výška, frekvence), I (intenzita, úroveň v dB), T (trvání, čas).

Metody konkrétní hudby

Použití zvuků a hluků jako hudebních prostředků. Snaha vytěžit hluky znamená postup od extrahování zvuků z jejich přirozeného prostředí, zbavení sémantické zátěže (původního významu) a jejich rekontextualizaci v nové syntaxi znaků. Základním principem je zde fenomenologická redukce, tedy očištění zvukových objektů na jejich podstatu zbavenou sémantických konotací.

Dva komplementární procesy:

• Analýza – získávání materiálu

  Pozorování a vynalézání původních objektů, hledání vhodných objektů z hudebního hlediska.

  1. Redukovaný poslech – tímto poslechem vyjímáme z řetězců zvuku prvky, které se stávají zvukovými objekty.
  2. Tak dochází k identifikaci objektů.
  3. Analýza objektu – pozorování časového průběhu objektu, pozorování uspořádání jeho materiálu.
  4. Třídění, typologizace hudebních objektů – možnosti jejich zvukového kombinování.

• Syntéza – kompozice objektů do kvalitativně nového celku

  Metody montáže, koláže, mixáže, transpozice, střihu atd.

  Schaeffer odmítá kombinatorické (matematické) metody kompozice (× německý serialismus) a varuje před redukcí hudby na její fyzikální parametry (výšky, délka atd.).

Definice konkrétní hudby

• Historická definice

  (P. Schaeffer, časopis Polyphonie 1949)

  abstraktní hudba × konkrétní hudba

  • Abstraktní hudba (AH)

    tradiční hudba; nejprve koncipována v mysli, poté zaznamenána v notách a pak živě realizována. Proces konkretizace, uskutečňování abstraktní ideje, evoluční princip.

  • Konkrétní hudba (KH)

    nová hudba, vychází z předem daných prvků jakéhokoliv zvukového materiálu, dále se komponuje experimentálně či konstrukcí, pak realizace kompozičního záměru bez zachycení v notaci. Postup od konkrétního materiálu k výslednému abstraktnímu tvaru kompozice.

  Oba typy jsou ovšem chápány ve vzájemné dialektické jednotě, koloběhu. Jedním z důsledků tohoto chápání vzájemného vztahu je funkce KH jako prostředku obnovy AH.

• Základní pravidla KH

  (P. Schaeffer. Revue musicale, 1957)

  1. Priorita sluchu – hranicemi nové hudby jsou hranice sluchu.
  2. Priorita reálných (konkrétních) akustických zdrojů.
  3. Výzkum hudebního jazyka – Nová hudba má zajistit komunikaci mezi autorem a posluchačem.

Požadavky kladené na autora KH

• Umění poslouchat – cvičení sluchové analýzy.
• Cvičení ve vytváření originálních zvuků.
• Naučit se manipulovat se zvuky pomocí přístrojů.
• Vlastním dílům mají předcházet etudy (cvičení).
• Dostatek práce a času ke vstřebání nových podnětů.

Další generace skladatelů ve studiu GRM

• Pierre Boulez,
• Iannis Xenakis,
• Karlheinz Stockhausen,
• Luc Ferrari,
• Francois-Bernard Mâche,
• Ivo Malec,
• Fracois Bayle,
• Bernard Parmegiani,
• a další.