Nonartificiální EAH

Nonartificiální, v běžné mluvě „populární“, hudba představuje mainstreamovou podobu EAH. Zatímco artificiální EAH má primárně autonomní umělecké ambice, nonartificiální EAH existuje především ve funkční podobě. To přesto nevypovídá nic o její kvalitě. Hodnota funkční hudby spočívá v míře, v jaké naplňuje svoji funkci.

Příklady EA funkční hudby

• taneční hudba,
• podkresová hudba (muzak),
• scénická hudba,
• filmová hudba,
• videoherní hudba,
• sémanticky užitá hudba: znělky, telefonní vyzvánění atd.

Teoreticky u nás otázku typologické polarizace artificiální × nonartificiální hudby otevřeli J. Kotek, I. Poledňák a J. Fukač:

• Kotek, J. a Poledňák, I. Teorie a dějiny tzv. bytové hudby jako samostatná muzikologická disciplína. Hudební věda, 4, 1974,
• Fukač, J. a Poledňák, I. K typologickým polarizacím hudby. Hudební věda, 4, 1977, s. 316–335.

V těchto statích je artificiální hudba chápána jako vážná, umělecká, opusová, klasická, atd.; založena na pojmu uměleckého díla.

Nonartificiální hudba je hudba populární, zábavná, lehká, triviální, funkční, bytová (z rus. byt – životní způsob; toto označení se však historicky neujalo).

Postmoderna a problém kategorizace

Po přehodnocení postojů moderní kultury, nejpozději v 60. letech 20. století, dochází z mnoha důvodů ke stírání hranic mezi vysokou – střední – nízkou kulturou a pronikání vzájemných vlivů napříč žánry a styly. Elektronická média v tomto procesu sehrávají klíčovou roli, coby formy komunikace a vyjadřování, které jsou nezávislé na svých obsazích. Média tedy nevnášejí do zprostředkovaných obsahů žádná esteticky hodnotící či taxonomická kritéria a stávají se přirozeným místem setkávání rozličných obsahů.

Nové hudební nástroje

Zásadní roli ve vývoji nonartificiální (NA) EAH sehrály nové elektromechanické/elektronické hudební nástroje – tzv. elektrofony, které byly často jen remediací tradičních hudebních nástrojů (klavír, kytara, bicí nástroje apod.). Zapomenout nesmíme na mikrofon, který se vyvinul ve svébytbný hudební nástroj (viz K. Stockhausen: Mikrophonie, S. Reich: Pendulum Music atd.), který v prostředí NA EAH získal ikonickou hodnotu. Za svébytný hudební nástroj můžeme také metaforicky považovat hudební studio, neboť řada skupin či hudebníků produkovala svá alba primárně studiovým způsobem a výsledky takové „laboratorní“ práce nebylo možné v plné míře zopakovat na živém koncertě.

Počátky vývoje raných syntezátorů (nebo také syntetizérů) sahají hluboko do hudební historie. V 18. století se objevují první předchůdci: mutační orchestrion (1730), elektrostatická zvonkohra (1742) nebo clavecin électrique (elektrické cembalo; 1760).

Raným elektromechanickým nástrojem bylo již zmíněné Telharmonium (též Teleharmonium nebo Dynamophone) Thaddeuse Cahilla z r. 1897. Poprvé použilo princip ozubených tónových kol, jejichž zvukový výstup se skládal na principu aditivní (součtové) syntézy do výsledného tónu určité témbrové charakteristiky.

Na tomto principu fungovaly také Hammondovy varhany. Dodnes je jejich zvuk charakterizován chvějivým tónem.

Hammondovy varhany („hammondky”)

• Laurens Hammond – US inženýr a vynálezce,
• r. 1934 patent elektrického hudebního nástroje,
• určeny pro kostely, domovy a rozhlas,
• jazzové a rockové skupiny: např. Deep Purple, Pink Floyd ad.

Obr. 43 Laurens Hammond se vým vynálezem, 1935.
(Zdroj: http://thehammondorganstory.com)

Moogův syntetizér („Moog“)

• monofonní analogový modulární syntetizér vyvinutý v r. 1964 Dr. Robertem Moogem,
• v 19 letech založil firmu na výrobu Thereminů,
• výslovnost: „mog“ – rodem z Německa.

Moog syntetizér – z řady modulů umístěných v jedné skřínce. Každý z modulů měl na starost vytváření nebo modifikování specifického signálu. (generátory, modulátory, apod.)

• „hudební studio v jedné skříňce“
• The Beatles, Rolling Stones, ELP ad.
• Wendy Carlos: legendární album Switched on Bach, 1968

Obr. 44 Album Switched on Bach.
(Zdroj: en.wikipedia.org)

Emerson, Lake & Palmer

• skupina vznikla v r. 1970 sloučením The Nice a King Crimson.
• Keith Emerson – hráč na hammondovy varhany a Moog.
• r. 1971 – Album Emerson, Lake & Palmer – zpracování klasických témat (Bartók: Allegro barbaro, Janáček: Sinfonietta ad.)
• r. 1972 – Pictures at an Exhibition [Obrázky z výstavy]. Remake stejnojmenného klavírního cyklu Modesta Petroviče Musorgského z 19. stol.

U prvních syntezátorových alb na přelomu 60. a 70. let je patrná tendence vyrovnat se „klasické“ (artificiální) hudbě jak na úrovni nástroje, tak na úrovni virtuózní interpretace. Jakoby si relativně nový nástroj a žánr teprve musel vydobýt vlastní legitimitu v historii hudby.

Vrchol zájmu o syntezátorový pop ovšem v Evropě nastává až v 80. a 90. letech.

Jean Michel André Jarre

Obr. 45 J. M. Jarre.
(Zdroj: www.cominoforlag.no)

Pochází z hudební rodiny, jeho otec Maurice Jarre byl skladatelem. Ve svých 5 letech již ovládal hru na klavír. V USA studoval klavírní hru a kompozici. Po návratu domů začal se studiem výtvarného umění.

• V roce 1968 se připojuje ke GRM v Paříži, kde začíná experimentovat s EAH spolu s Pierrem Schaefferem. Rok poté vydává svůj první single s názvem La Cage.
• Roku 1971 pro znovuotevření pařížské Opery komponuje elektroakustický balet AOR.
• V roce 1972 vydává album Deserted Palace a vytváří soundtrack pro film Jeana Chapota Les Granges Brulées.
• Začíná objevovat i jiné formy podkresové hudby pro letištní budovy, divadla, balety, televizi a reklamy.

Jeho album Oxygene získává celosvětového uznání. Také Equinoxe, vydané ve 35 zemích, potvrzuje úspěch a inovaci v použití elektronických rytmů. Toho roku skládá hudbu pro film Petera Fleischmanna The Illnes of Hamburg.

Obr. 46 Concert Pour La Tolerance.
(Zdroj: www.jeanmicheljarre.com)

Máme-li shrnout chararakteristické rysy vystoupení J. M. Jarreho, musíme nutně upozornit zejména na bombastickou multimedialitu jeho show, politickou či ekologickou angažovanost, vystoupení na objednávku velkých institucí a schopnost přitáhnout řádově miliony diváků. Po hudební stránce se jedná o populární EA hudbu často tanečního charakteru s důrazem na vizuální stránku. Podobné rysy vykazuje i tvorba dalšího autora.

Evangelos Odyssey Papathanassiou (Vangelis)

(29. března 1943 v Agrii)

Obr. 47 Vangelis.
(Zdroj: www.nemostudios.co.uk)

• autor skladeb pro divadlo, operu, balet, film i autonomní hudbu; autorem 33 alb a dalších samostatných skladeb.

  Poté co ukončil školu, spolu se svými přáteli založil skupinu Formynx, která se v Řecku stala brzy velice populární. Na počátku své tvorby se zajímal o řeckou národní hudbu a operu.

  V roce 1960 odjel do Paříže, kde pro národní operu komponoval artificiální hudbu (Poème Symponique, Earth). Do Paříže se vrátil po řeckém převratu v roce 1968 a spolu s Demisem Roussosem a Loukasem Siderasem založil skupinu Aphrodite's Child. Skupina vydala několik velmi úspěšných singlů a rozpadla se po třech letech po vydání kontroverzního alba 666.

• 1970 – první samostatné album – Sex Power (soundtrack)

  Ve spolupráci s režisérem Fredericem Rossifem vzniklo několik velice úspěšných soundtracků k přírodovědným filmům L' Apocalypse Des Animaux (1973), La Fete Sauvage, Opera Sauvage (kompilace z 1979) a Sauvage Et Beau. V této době vzniká také jeho první sólové album Earth.

• V r. 1978 – experimentání album Beaubourg – jiný název pro Centre Pompidou (reakce na vznik IRCAM, 1977).

Po neustálých změnách nahrávacích studií odjel v roce 1974 do Londýna, kde založil své vlastní nahrávací studio Nemo Studios. Zde vznikají alba Heaven and Hell, Albedo 0.39, Spiral, Beauborg, See You Later a China. V roce 1978 se vrátil do Řecka natočit album tradičních řeckých a byzantských písní Odes s Irene Papas (té pak v roce 1983 připravil hudbu k řecké tragedii Electra).

Celosvětovou popularitu mu však přineslo teprve spojení se zpěvákem Jonem Andersonem ze skupiny Yes. Jejich deska Friends Of Mr. Cairo na které se nacházel megahit I'll Find My Way Home se v roce 1981 zařadila mezi světové bestsellery na poli populární hudby. Spolupráce s Jonem však nevydržela dlouho a po dalších dvou deskách Short Stories a Private Collection se Vangelis vrátil na sólovou dráhu.

V roce 1984 vychází alba Soil Festivities, Invisible Connection a mystická hudba Mask složená na motivy Aztéckých a Mayských kultur. Poté Vangelis nějakou dobu komponoval skladby pro The Royal Ballet Company v Londýně a pracoval na soundtracích k filmům. Po této pauze v sólové kariéře se Vangelis vrací přehledem své dosavadní tvorby Themes (1988) a vydává další sólovou desku Direct (1988). Na Direct navazuje další futuristická deska City (1990). Ve spolupráci s Jonem Andersonem vzniká roku 1991 deska Page Of Life. V témže roce vychází výběr jeho největších hitů dvojalbum Greatest Hits. V roce 1995 vychází album Voices, kde Vangelis experimentuje s lidskými hlasy. V roce 1996 vychází album Oceanic, které je jakousi ódou na oceán obsahující mnoho zvuků moře a kompilace Portraits obsahující nejůspěšnější skladby z předchozích alb.

Vangelis je autorem mnoha filmových soundtracků. Mezi nejůspěšnější z nich patří soundtrack k filmu Chariots Of Fire za který dostal v roce 1981 Oscara.

Mimo to je autorem hudby k filmům Missing (1982), Antartica (1983), Bounty (1984), Francesco (1986), 1492 (1993), Bitter Moon (1993), Blade Runner (1994) ad. Většina filmových soundtracků však nebyla nikdy vydána ve formě CD nebo kazetových nahrávek.

Kraftwerk

(něm. Elektrárna)

Skupina Kraftwerk dovedně využila strojové estetiky nejen v hudební, ale i vizuální podobě svých vystoupení. Vychází z vizuální estetiky prvních počítačů a robotiky a také tematicky se zaměřuje na technologickou sféru. Někdy je v jejich poetice obtížné postřehnout ironii a distanci, kterou se tato skupina vyznačuje především.

Obr. 48 Kraftwerk.
(Zdroj: www.sourdoreille.net)

• Něm. hudební skupina, založena v roce 1970 spolu se studiem Kling Klang v Düsseldorfu.
• Členové – absolventi düsseldorfské konzervatoře: Florian Schneider-Esleben (flétna) a Ralf Hütter (klávesy).
• Původně free-jazz a experimentální hudební skupina.

• 1970–74

  • Schneider vystupoval jako multiinstrumentalista: flétna, housle, kytara – procesované řadou efektů,
  • při některých vystoupeních používali electronické bicí s předtočenými smyčkami získanými z elektronických kláves.

  Od r. 1973 se malíř a grafik Emil Schult (nar. 1946 v Dessau, působil v Bauhausu) stal pravidelným spolupracovníkem, původně hrál na baskytaru a elektrické housle, pak autorem obalů alb a textů písní.

• 1974

  • Od tohoto roku vystupuje skupina ve známé podobě jako elektronický kvartet.
  • V albu Autobahn byla poprvé použita technologie vokodéru.
  • K Hütterovi a Schneiderovi přibyl Wolfgang Flür a Karl Bartos jako hráči na elektronické perkuse.
  • V 80. a 90. letech nastala krize: objemné analogové vybavení, málo příležitostí k vystoupení, rozpad skupiny, v r. 1992 Flür a Bartos odcházejí.
  • Od 1992 snížila skupina podíl nástrojového hraní na minimum – interaktivní manipulace se sekvencery. Dále: softwarově řízená syntéza řeči.
  • R. 2002 skupina podnikla turné s použitím 4 laptopů se sekvencery, generování zvuků a software pro vizualizaci.
    • Součástí show byl také projekt počítačově generovaného videa synchronizovaného se skladbami. Skupina také pokračuje ve vývoji počítačem řízených robotů, kteří stylizovaně tančí.
    Ukázka: Kraftwerk - The Robots (live)
    https://www.youtube.com/watch?v=okhQtoQFG5s

• Současná sestava

  • Ralf Hütter – klávesy, elektronické nástroje, zpěv.
  • Florian Schneider – klávesy, elektronické nástroje.
  • Fritz Hilpert – elektronické perkuse, zvukové efekty.
  • Henning Schmitz – elektronické perkuse, zvukové efekty.

• Diskografie

  • 1970: Tone Float (as Organisation)
  • 1970: Kraftwerk
  • 1972: Kraftwerk 2
  • 1973: Ralf und Florian
  • 1974: Autobahn
  • 1975: Radio-Aktivität
  • 1977: Trans-Europa Express
  • 1978: Die Mensch-Maschine
  • 1981: Computerwelt
  • 1986: Electric Café
  • 1991: The Mix
  • 2003: Tour de France Soundtracks
  • 2005: Minimum-Maximum (live album)

Björk Guðmundsdóttir

(nar. 1965 v Reykjavíku)

Obr. 49 Björk.
(Zdroj: www.jackscanlan.com)

• Dráhu zpěvačky zahájila v 11 letech, kdy její učitel poslal do islandského rozhlasu RÚV její píseň Love to love, což jí umožnilo natočit debutové album,
• spolupráce s punkovými a gothic-rockovými skupinami,
• v letech 1986-1992 kapela The Sugarcubes – sekce umělecké skupiny Smekkleysa,
• dále jazz (v islandštině) a house,
• r. 1992 odchází do Londýna a zahajuje mezinárodní dráhu.

Stylové rysy

• syntéza žánrů a stylů,
• hlas jako hudební nástroj,
• přirozené začleňování elektronických technologií,
• využití nových médií a multimédií,
• ekologická angažovanost,
• divadelní stylizace zpěvačky,
• spolupráce s významnými vizuálními umělci.

Selektivní diskografie

• Debut (1993)
• Post (1995)
• Homogenic (1997)
• Vespertine (2001)
• Medúlla (2004)
• Volta (2007)
• Biophilia (2011)
• Vulnicura (2015)

Česká scéna?

Nejobtížnější je předložit přehled vývoje NA EAH na domácí scéně. Problém spočívá zejména v tom, že řada intepretů z oblasti NA hudby má nebo měla formální hudební vzdělání, proto jsou hranice mezi artificiální a NA EAH velmi neostré. Z průkopníků syntezátorové NA hudby v Česku a na Slovensku bychom měli ve stručnosti zmínit alespoň:

• Mariána Vargu – zejména v 70. letech se skupinou Collegium Musicum, později sólově,
• Michaela Kocába – od roku 1977 se skupinou Pražský výběr,
• Daniela Forró – od roku 1977 se skupinou Progres 2, později Bronz.

Mezi nejvýraznější hudebníky a skupiny, kteří v současnosti pracují s elektronikou, zmiňme alespoň:

• Jana P. Muchowa – autora řady oceněných filmových hudeb, zakladatele skupiny The Ecstasy of Saint Theresa v r. 1990,
• Tomáše Dvořáka (aka FLOEX) – autonomní alba i herní hudba,
• MIDI LIDI – od r. 2007 filmové hudby Petra Marka,
• Dva – od r. 2008, spojení smyček a fónické poezie.