Nonartificiální, v běžné mluvě „populární“, hudba představuje mainstreamovou podobu EAH. Zatímco artificiální EAH má primárně autonomní umělecké ambice, nonartificiální EAH existuje především ve funkční podobě. To přesto nevypovídá nic o její kvalitě. Hodnota funkční hudby spočívá v míře, v jaké naplňuje svoji funkci.
Teoreticky u nás otázku typologické polarizace artificiální × nonartificiální hudby otevřeli J. Kotek, I. Poledňák a J. Fukač:
V těchto statích je artificiální hudba chápána jako vážná, umělecká, opusová, klasická, atd.; založena na pojmu uměleckého díla.
Nonartificiální hudba je hudba populární, zábavná, lehká, triviální, funkční, bytová (z rus. byt – životní způsob; toto označení se však historicky neujalo).
Po přehodnocení postojů moderní kultury, nejpozději v 60. letech 20. století, dochází z mnoha důvodů ke stírání hranic mezi vysokou – střední – nízkou kulturou a pronikání vzájemných vlivů napříč žánry a styly. Elektronická média v tomto procesu sehrávají klíčovou roli, coby formy komunikace a vyjadřování, které jsou nezávislé na svých obsazích. Média tedy nevnášejí do zprostředkovaných obsahů žádná esteticky hodnotící či taxonomická kritéria a stávají se přirozeným místem setkávání rozličných obsahů.
Zásadní roli ve vývoji nonartificiální (NA) EAH sehrály nové elektromechanické/elektronické hudební nástroje – tzv. elektrofony, které byly často jen remediací tradičních hudebních nástrojů (klavír, kytara, bicí nástroje apod.). Zapomenout nesmíme na mikrofon, který se vyvinul ve svébytbný hudební nástroj (viz K. Stockhausen: Mikrophonie, S. Reich: Pendulum Music atd.), který v prostředí NA EAH získal ikonickou hodnotu. Za svébytný hudební nástroj můžeme také metaforicky považovat hudební studio, neboť řada skupin či hudebníků produkovala svá alba primárně studiovým způsobem a výsledky takové „laboratorní“ práce nebylo možné v plné míře zopakovat na živém koncertě.
Počátky vývoje raných syntezátorů (nebo také syntetizérů) sahají hluboko do hudební historie. V 18. století se objevují první předchůdci: mutační orchestrion (1730), elektrostatická zvonkohra (1742) nebo clavecin électrique (elektrické cembalo; 1760).
Více k vývoji elektrofonů vyčerpávající publikace Milana Guštara: Elektrofony I a II. Praha: Uvnitř, 2007, 2008.
Raným elektromechanickým nástrojem bylo již zmíněné Telharmonium (též Teleharmonium nebo Dynamophone) Thaddeuse Cahilla z r. 1897. Poprvé použilo princip ozubených tónových kol, jejichž zvukový výstup se skládal na principu aditivní (součtové) syntézy do výsledného tónu určité témbrové charakteristiky.
Na tomto principu fungovaly také Hammondovy varhany. Dodnes je jejich zvuk charakterizován chvějivým tónem.
Moog syntetizér – z řady modulů umístěných v jedné skřínce. Každý z modulů měl na starost vytváření nebo modifikování specifického signálu. (generátory, modulátory, apod.)
Ukázka: BBC Archive Tomorrow's World Moog SynthesiserU prvních syntezátorových alb na přelomu 60. a 70. let je patrná tendence vyrovnat se „klasické“ (artificiální) hudbě jak na úrovni nástroje, tak na úrovni virtuózní interpretace. Jakoby si relativně nový nástroj a žánr teprve musel vydobýt vlastní legitimitu v historii hudby.
Vrchol zájmu o syntezátorový pop ovšem v Evropě nastává až v 80. a 90. letech.
Pochází z hudební rodiny, jeho otec Maurice Jarre byl skladatelem. Ve svých 5 letech již ovládal hru na klavír. V USA studoval klavírní hru a kompozici. Po návratu domů začal se studiem výtvarného umění.
Jeho album Oxygene získává celosvětového uznání. Také Equinoxe, vydané ve 35 zemích, potvrzuje úspěch a inovaci v použití elektronických rytmů. Toho roku skládá hudbu pro film Petera Fleischmanna The Illnes of Hamburg.
Máme-li shrnout chararakteristické rysy vystoupení J. M. Jarreho, musíme nutně upozornit zejména na bombastickou multimedialitu jeho show, politickou či ekologickou angažovanost, vystoupení na objednávku velkých institucí a schopnost přitáhnout řádově miliony diváků. Po hudební stránce se jedná o populární EA hudbu často tanečního charakteru s důrazem na vizuální stránku. Podobné rysy vykazuje i tvorba dalšího autora.
(29. března 1943 v Agrii)
Poté co ukončil školu, spolu se svými přáteli založil skupinu Formynx, která se v Řecku stala brzy velice populární. Na počátku své tvorby se zajímal o řeckou národní hudbu a operu.
V roce 1960 odjel do Paříže, kde pro národní operu komponoval artificiální hudbu (Poème Symponique, Earth). Do Paříže se vrátil po řeckém převratu v roce 1968 a spolu s Demisem Roussosem a Loukasem Siderasem založil skupinu Aphrodite's Child. Skupina vydala několik velmi úspěšných singlů a rozpadla se po třech letech po vydání kontroverzního alba 666.
Ve spolupráci s režisérem Fredericem Rossifem vzniklo několik velice úspěšných soundtracků k přírodovědným filmům L' Apocalypse Des Animaux (1973), La Fete Sauvage, Opera Sauvage (kompilace z 1979) a Sauvage Et Beau. V této době vzniká také jeho první sólové album Earth.
Po neustálých změnách nahrávacích studií odjel v roce 1974 do Londýna, kde založil své vlastní nahrávací studio Nemo Studios. Zde vznikají alba Heaven and Hell, Albedo 0.39, Spiral, Beauborg, See You Later a China. V roce 1978 se vrátil do Řecka natočit album tradičních řeckých a byzantských písní Odes s Irene Papas (té pak v roce 1983 připravil hudbu k řecké tragedii Electra).
Celosvětovou popularitu mu však přineslo teprve spojení se zpěvákem Jonem Andersonem ze skupiny Yes. Jejich deska Friends Of Mr. Cairo na které se nacházel megahit I'll Find My Way Home se v roce 1981 zařadila mezi světové bestsellery na poli populární hudby. Spolupráce s Jonem však nevydržela dlouho a po dalších dvou deskách Short Stories a Private Collection se Vangelis vrátil na sólovou dráhu.
V roce 1984 vychází alba Soil Festivities, Invisible Connection a mystická hudba Mask složená na motivy Aztéckých a Mayských kultur. Poté Vangelis nějakou dobu komponoval skladby pro The Royal Ballet Company v Londýně a pracoval na soundtracích k filmům. Po této pauze v sólové kariéře se Vangelis vrací přehledem své dosavadní tvorby Themes (1988) a vydává další sólovou desku Direct (1988). Na Direct navazuje další futuristická deska City (1990). Ve spolupráci s Jonem Andersonem vzniká roku 1991 deska Page Of Life. V témže roce vychází výběr jeho největších hitů dvojalbum Greatest Hits. V roce 1995 vychází album Voices, kde Vangelis experimentuje s lidskými hlasy. V roce 1996 vychází album Oceanic, které je jakousi ódou na oceán obsahující mnoho zvuků moře a kompilace Portraits obsahující nejůspěšnější skladby z předchozích alb.
Vangelis je autorem mnoha filmových soundtracků. Mezi nejůspěšnější z nich patří soundtrack k filmu Chariots Of Fire za který dostal v roce 1981 Oscara.
Ukázka: Vangelis - Chariots of FireMimo to je autorem hudby k filmům Missing (1982), Antartica (1983), Bounty (1984), Francesco (1986), 1492 (1993), Bitter Moon (1993), Blade Runner (1994) ad. Většina filmových soundtracků však nebyla nikdy vydána ve formě CD nebo kazetových nahrávek.
(něm. Elektrárna)
Skupina Kraftwerk dovedně využila strojové estetiky nejen v hudební, ale i vizuální podobě svých vystoupení. Vychází z vizuální estetiky prvních počítačů a robotiky a také tematicky se zaměřuje na technologickou sféru. Někdy je v jejich poetice obtížné postřehnout ironii a distanci, kterou se tato skupina vyznačuje především.
„Jak říkáme, někdy hrajeme na stroje a jindy si stroje hrají s námi. Našim zá-měrem bylo navázat skutečný dialog a naslouchat divům technologie, aplikací přírodních zákonů v hudbě – fyzikálních zákonů hudby a zvuku v kombinaci s uměleckými idejemi – a ne zkrátka všechno ignorovat. Naší ideou byla skutečně kombinace člověka a stroje a z naší strany to fungovalo výborně. […] Zajímá nás kreativní stránka strojů, vytváření hudby pomocí kapesních kalkulaček a počítačů a vytváření zajímavých obrazů a uměleckých forem. To je podstata toho o co jde a vždy šlo, už od doby Bachova Dobře temperovaného klavíru, v době, kdy byl klavír nejnovějším vynálezem.“
(Ralf Hütter, The New York Times, překlad M. F.)
Od r. 1973 se malíř a grafik Emil Schult (nar. 1946 v Dessau, působil v Bauhausu) stal pravidelným spolupracovníkem, původně hrál na baskytaru a elektrické housle, pak autorem obalů alb a textů písní.
(nar. 1965 v Reykjavíku)
„Od pěti let jsem chodila do školy a pak, když mi bylo dvanáct nebo třináct jsem studovala muzikologii a jeden islandský skladatel a učitel ve škole mne seznámil se Stockhausenem. Vzpomínám si, že jsem ve škole platila téměř za bojovnici a podivínku se skutečnou vášní pro hudbu, ale proti všemu tomu retru včetně Beethovena, Bacha a jiných kravin. Většinu z toho tvořila frustrace ze školní posedlosti minulostí. Když jsem poznala Stockhausena, ulevilo se mi. Konečně někdo, kdo mluvil mým jazykem. Stockhausen říkal věci jako: ‚Měli bychom poslouchat ‚starou‘ hudbu jeden den v roce a ostatních 364 dní novou‘. Tak jako jsme si prohlíželi fotoalbum, když jsme byli děti. Když se díváte na stará alba příliš často, ztratí svou přitažlivost. Začnete si dopřávat něco, co nemá smysl, a přestanete se starat o přítomnost. A takhle se díval na všechny, kteří byli posedlí starou hudbou. Pro dítě mé generace, kterému bylo v té době dvanáct to bylo úžasné, protože v tu samou dobu jsem poznala elektronickou hudbu skupin jako byli Kraftwerk a DAF.“
(www.stockhausen.org, překlad M. F.)
Nejobtížnější je předložit přehled vývoje NA EAH na domácí scéně. Problém spočívá zejména v tom, že řada intepretů z oblasti NA hudby má nebo měla formální hudební vzdělání, proto jsou hranice mezi artificiální a NA EAH velmi neostré. Z průkopníků syntezátorové NA hudby v Česku a na Slovensku bychom měli ve stručnosti zmínit alespoň:
Mezi nejvýraznější hudebníky a skupiny, kteří v současnosti pracují s elektronikou, zmiňme alespoň:
Centrum interaktivních a multimediálních studijních opor pro inovaci výuky a efektivní učení | CZ.1.07/2.2.00/28.0041