Statný opadavý strom dorůstající 40(–50) m výšky se štíhlým válcovitým kmenem a s kuželovitou, později rozložitě vyklenutou korunou. Kořenový systém je srdcovitý, se silnými všestrannými kořeny. Kůra je hladká, šedá až bělošedá, zřídka rozpukaná. Střídavé listy jsou eliptické, 5–10 cm dlouhé, celokrajné, na okraji zvlněné, zašpičatělé, na bázi zaokrouhlené až klínovité, v paždí žilek a na okraji listů (hlavně zjara) dlouze bělavě pýřité. Samčí květy v paždí listů v dlouze stopkatých nících svazečcích, samičí květy po dvou v červenavé číšce zevně porostlé dlouze chlupatými, později dřevnatícími výrůstky. Plodem jsou trojboké nažky (bukvice) uzavřené po dvou v dřevnaté číšce otvírající se čtyřmi chlopněmi.

Ekologie: Dřevina oceánického a suboceánického klimatu s ročními srážkami 800–1 000 mm. Snáší i silný zástin. Pro tuto schopnost mohou mít i čisté bučiny několik pater, protože potlačení jedinci vydrží dlouho v podrostu. Proto také na příznivých stanovištích vytlačuje buk většinu ostatních dřevin, což vede ke vzniku čistých bučin. Má střední nároky na vláhu v půdě. V oblasti optimálního rozšíření je buk celkem indiferentní ke geologickému podkladu. Roste skoro na všech druzích hornin; vynechává jen suché písky, těžké nepropustné jíly, půdy bažinaté a rašelinné. Nejlepší bučiny jsou ovšem na dobrých humózních půdách bohatých vápníkem. Diagnostický druh svazu Fagion. V ČR se bučiny dělí na květnaté, vápnomilné, klenové a acidofilní.

Rozšíření: Buk je dřevina evropského areálu s těžištěm rozšíření v západní, střední a jihovýchodní části kontinentu. V ČR roste téměř po celém území, hlavně v oblasti mezofytika a oreofytika, zřídka také v termofytiku. Optimum má ve 4. vegetačním stupni.

Buk se začal šířit do Evropy z balkánského refugia ve středním Podunají. Na našem území se vyskytoval ojediněle v nižších polohách už v období atlantiku. Expanze buku pokračuje od 2 500 let př. n. l., uprostřed období epiatlantiku došlo k mohutné imigraci vegetačního pásu Fagus-Abies (buk na naše území imigroval oproti jedli v předstihu). Vegetační pás Fagus-Abies k nám pronikl od jihozápadu jako klín mezi vegetaci pásu Picea v horských polohách a pásu Quercus-Tilia-Acer v nižš ích polohách v podmínkách snižující se horní hranice lesa. Největší rozvoj buku nastává od epiatlantiku po subatlantik, kdy se jeho areál formuje do konečné podoby a jeho zastoupení v lesních porostech je největší. Koncem mladšího subatlantiku už dochází k ovlivnění zastoupení buku v porostech lidskou činností. Nejvýraznější snížení jeho zastoupení je zhruba v posledních 200 letech, kdy původní bučiny nahrazuje smrk, borovice a také modřín.

Mapa převzata z: www.florabase.cz

Mapa převzata z: www.euforgen.org ke stažení jako *pdf zde.

Zdroje:

AMBROS, Z. & ŠTYKAR, J. (1999): Geobiocenologie I. 1. vyd., Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, Brno. 63 s. ISBN 8071573973

BUČEK, A. & LACINA, J. (1999): Geobiocenologie II. 1. vyd., Mendelova zemědělská a lesnická universita, Brno. 240 s., 5 s. obr. příl. + 1 tabulka. ISBN 8071574171

KUBÁT, K., HROUDA, L., CHRTEK, J. JUN., KAPLAN, Z., KIRSCHNER, J. & ŠTĚPÁNEK, J. eds. (2002): Klíč ke květeně České republiky. [Key to the Flora of the Czech Republic.], Academia, Praha. 928 p. ISBN 8020008365

ÚRADNÍČEK,L. & MADĚRA, P. a kol. (2001): Dřeviny České republiky. Matice lesnická, Písek. 334 str. ISBN 8086271099

http://botany.cz/cs/fagus-sylvatica/

http://www.florabase.cz

http://www.euforgen.org/distribution_maps.html

Biogeografie