Austrálie
multimediální učebnice

• Obsah
• Předmluva
• Úvod
• • Poloha, rozloha Austrálie
  • Objevování Austrálie
  • Osídlení Austrálie
• Přírodní poměry
• • Geologie
  • Reliéf
  • Podnebí
    Význam podnebí a počasí pro život Austrálie Podmínky a jevy utvářející klima Austrálie

    1. Poloha, velikost a tvar Austrálie 2. Monzuny a ITCZ 3. Jižní klimatická oscilace (ENSO): El Niño – La Niña 4. Pasáty 5. Západní větry (westerlies) 6. Mořské proudy (ocean currents) 7. Georeliéf Austrálie 8. Krátkodobé jevy
  • Vodstvo
  • Půdy
  • Biogeografické členění
  • Ochrana přírody
• Socioekonomické poměry
• • Státní zřízení
  • Závislá území
  • Obyvatelstvo
  • Původní obyvatelstvo
  • Městské obyvatelstvo
  • Hospodářství Austrálie
    • Průmysl
    • Zemědělství
    • Doprava
    • Služby
    • Cestovní ruch
    • Zahraniční obchod
• Seznam použité literatury

Autoři

• Martin Culek
• Eduard Hofmann
• Boris Rychnovský
• Darina Mísařová
• Hana Svobodová

2.3 Klima Austrálie

Austrálie má pověst země s horkým drsným podnebím a Sluncem připomínajícím radiační pec; země, kde pouze místy u pobřeží víc prší, více se to tam zelená a dá se tam žít. Je to pravda. Je ovšem také pravda, že situace je podstatně barvitější, pestřejší, místy až nečekaná a běžně neznámá. V okolí města Cairns na tropickém severu panuje klima vlhkých deštných tropů s průměrnými srážkami v horách přes 8000 mm (Bellender Ker, zřejmě nejvlhčí místo na J polokouli) a deštnými pralesy, které si nezadají s těmi na Nové Guinei. A pokud ke kontinentu počítáme i Novou Guineu, tak zde se nachází rovníkové klima s deštnými pralesy, které směrem k vrcholům hor je více a více chladné, ale stále vlhké, takže i téměř pětitisícové vrcholy jsou prakticky stále v mracích. Z těch pak v průběhu celého roku sněží, případně prší. Což je velký rozdíl např. od afrického Kilimandžára, přestože obě pohoří leží prakticky na rovníku. Australské ostrovy v Korálovém moři mají příjemné teplé vyrovnané klima typické pro tropické ostrovy, jen občas téměř zmizí pod nápory cyklonů přicházejících od východu. Také je pravda, že na vrcholcích Australských Alp v jižní části Nového Jižního Walesu a východní Victorie panují podmínky podobné vrcholům Krkonoš, se sněhovou pokrývkou o mocnosti 2 – 4 m trvající čtyři měsíce a se sněhovými poli vytrvávajícími do pozdního léta. A na jihovýchodním cípu pevniny a na Tasmánii většinu roku bouří chladné vlhké vichry, nad náhorními plošinami Tasmánie se táhnou temně šedé mraky zahalující ostré vrcholky hor. Často z nich prší, v zimě bohatě sněží. Nejpodobnější je tato krajina horám na severu Skotska, jen lesů na svazích hor zůstalo více. Nejjižnější osídlený australský ostrov Macquarie má klima identické Islandu a nepatrně blíže k rovníku ležící ostrov Heard připomíná téměř 3 km vysoký skleněný zvon tvořený ledovci. Jen ho téměř nikdy není vidět, je skryt v mlhách hnaných chladnými vichry „řvavých“ šířek. Austrálie si ovšem také nárokuje 42 % Antarktidy a má zde 3 velké celoročně obývané stanice. Ty leží na pobřeží, a mají tak relativně mírné antarktické podnebí. Ovšem ve vnitrozemí, kde mají australské výzkumné instituce rozmístěny automatické meteorologické stanice, jedna z nich nedávno naměřila teplotu -82,5° C. Jelikož leží o cca 600 m výše než stanice ruská stanice Vostok, vědci doufají, že zde bude naměřena nejnižší teplota na Zemi….

Význam podnebí a počasí pro život Austrálie

Podnebí a výkyvy počasí se ukázaly jako jeden z klíčových faktorů pro přežití Evropských přistěhovalců. Od r. 1788 až do poloviny 19. století bylo hlavním hospodářským odvětvím zemědělství. Zemědělské hospodaření však od počátku naráželo na zásadní klimatické a hydrologické limity, které obyvatelé z Evropy neznali. Východní pobřeží bylo teplé a vlhké, obilí zde hnilo. Trvalo nějaký čas, než bylo překonáno Velké předělové pohoří a byly objeveny sušší lokality odvrácené straně pohoří, vhodné pro pěstování pšenice. Ovšem dále od úpatí hor nastávaly jiné problémy – letní žár, slabé nevyzpytatelné srážky; sucho a časté požáry ničily úrodu. Vnitrozemí Austrálie, jak se posléze ukázalo, vylučovalo jakoukoliv polní výrobu (s výjimkou míst u alespoň po většinu roku tekoucích řek) a bylo nutno se spokojit s pastvou, a to s její nejextenzivnější formou na světě. Ostatně farmářská stanice Anna Creek Cattle Station na jz. okraji Eyrova jezera obhospodařuje dodnes plochu jako celá Belgie.

Zemědělské hospodaření, které se alespoň částečně mělo podobat evropskému, bylo možné s výjimkou poříčí řek a části východního pobřeží, provozovat jen „na hraně“, neboť přírodní podmínky, zvl. podnebí, byly krutě limitující. To již ve druhé polovině 19. století vedlo ke snahám zmapovat klimatické podmínky Austrálie – problém ovšem byl, že v té době ještě ani většina vnitrozemí Austrálie nebyla objevena. Přesto po vybudování telegrafního spojení mezi Adelaide a Darwinem v r. 1872 byly vytvořeny elementární předpoklady. Od r. 1880 bylo zprovozněno několik set meteorologických stanic, přirozeně především z obou stran Velkého předělového pohoří a místy při pobřeží kontinentu. Co je úctyhodné, mnohé z těchto stanic s prakticky nepřerušenými řadami pozorování pracují dodnes. Teprve v r. 1910 ovšem došlo ke sjednocení metodiky, pozorovacích přístrojů a zavedeny víceméně standardizované meteorologické budky.

Klíčovou organizací pro předpovědi počasí, podmínek na oceánech a pro prevenci přírodních katastrof a zpracování gigantických souborů získávaných dat je úřad Australské vlády Bureau of Meteorology http://www.bom.gov.au/. Úřad byl založen Zákonem o Meteorologii z r. 1906, dostal za úkol sjednotit dosud roztříštěná měření prováděná různými organizacemi. Měření a výzkum na území Austrálie, okolních oceánech a zámořských územích úřad plně zajišťuje už od r. 1908. Řada drobnějších stanic, zvláště srážkoměrných, pozorovala jen krátkou dobu a zanikla, ovšem vznikaly stále nové a postupně jich přibývalo. V posledních desetiletích zanikly desítky stanic podél železniční trati Adelaide – Perth, kde byly opuštěny nádražní budovy a personál se odstěhoval. Postupně však přibývá stanic v horách vč. nejvyšších poloh, kde původně nebyly žádné – souvisí to s rozvojem výzkumu, ale také turistiky i lyžování. Vznikly i četné stanice na ostrovech podél pobřeží Austrálie i na vzdálených zámořských územích Austrálie.

Současná síť stanic čítá přes 50 velkých profesionálních výzkumných klimatických stanic s další specializací (vč. Antarktidy a výzkumné lodi neustále křižující okolní oceány), dále je asi 300 profesionálních pracovníků na meteorologických stanicích a kolem 6000 dobrovolníků na stanicích srážkoměrných. To je extrémně velký počet, uvážíme-li téměř úplnou liduprázdnost 80 % Austrálie a celkově zemi s 22 miliony obyvatel. Většina stanic v průběhu doby ukončila činnost a byla nahrazena jinými, ale data jsou veřejně k dispozici. Kromě toho úřad provozuje přes 500 automatických meteorologických stanic, hojné jsou nejen v odlehlých oblastech, ale i v okolí měst. Tato úctyhodná čísla svědčí o stále mimořádné pozornosti, kterou je třeba otázkám podnebí a počasí v Austrálii věnovat. Na webových stránkách Meteorologického úřadu jsou zcela zdarma k dispozici ohromující počty dat, grafů a map, z nichž většina by byla v ČR tvrdě zpoplatněna. Dokonce je možné si nechat zadarmo zpracovat jednodušší klimatické či meteorologické studie – objednat je lze po internetu na výše uvedené adrese pouze za předpokladu registrace uživatele. Přístup k poskytování dat je extrémně přátelský: Australská vláda je hrdá na to, že je vám může zdarma poskytnout. Z těchto dat pochází i většina mapek a grafů prezentovaných v předložené učebnici. Za tuto vstřícnost k uživatelům patří Australské vládě a samotnému Bureau of Meteorology uznání.

Podmínky a jevy utvářející klima Austrálie

(viz obr. Kl_1):

• 1. Poloha, velikost a tvar samotné Austrálie
• 2. Monzuny (monsoons) a intertropická zóna konvergence (ITCZ)
• 3. Jižní klimatická oscilace (Southern oscilation, ENSO)
• 4. Pasáty (trade winds, „trades“)
• 5. Západní větry (westerlies)
• 6. Mořské proudy (ocean currents)
• 7. Georeliéf Austrálie
• 8. Krátkodobé jevy: Oscilace Madden-Julian, Tropické cyklony, Výškové brázdy nízkého tlaku, Severozápadní mračný pás, Východní brázda nízkého tlaku, Níže východního pobřeží, Studené fronty, ad.

1. Poloha, velikost a tvar Austrálie

Austrálie je jediným obydleným kontinentem ležícím výhradně na jižní polokouli. Poloha Austrálie na jižní polokouli vede k opačnému chodu ročních období proti poměrům na polokouli severní. Pro Evropany působí kuriózně, že Vánoce se slaví ve vedru na plážích a červenec u nás spojený s představou tepla a prázdnin je v nejobydlenější jižní třetině Austrálie dobou pracovní se zamračenými chladnými větrnými dny s občasnými dešti a lyžováním ve Sněžných horách a na Tasmánii. V severní polovině území se roční chod teplot už projevuje slabě, horko se střídá s teplem.

Austrálie je protažená ve směru ZSZ – VJV, přičemž její délka je dvojnásobkem průměrné šířky. Táhne se víceméně symetricky kolem 25° jižní šířky. Relativně malá vzdálenost mezi severním a jižním pobřežím (max. 3000 km, vč. Tasmánie 3600 km) vede k tomu, že rozdíly průměrných ročních teplot nejsou velké: V Darwinu je průměrná roční teplota 28°C, u Uluru 22°C, v Melbourne 16°C, v Hobartu (j. pobřeží Tasmánie) 13°C. Pro srovnání: V Evropě jsou nejvyšší průměrné roční teploty v mediteránní oblasti; město Rhodos na stejnojmenném ostrově má 19,0°C, nejnižší průměrné roční teploty mimo arktické ostrovy jsou pak u ústí Pečory v severním Rusku, např. v městečku Narjan Mar je -3,8°C. Rozdíl průměrných ročních teplot mezi Darwinem a Hobartem v Austrálii je tedy 15°C, v Evropě téměř 23°C a ve všech ostatních světadílech (snad s výjimkou Afriky ale včetně Antarktidy) jsou ještě větší.

Severní část Austrálie leží v tropickém pásu. Tropy se obecně projevují „nezastavitelným“ teplem; z pohledu středoevropana se jedná o nekonečné léto. Počasí zde má po dlouhé měsíce až úmorně monotónní a celkem předvídatelný průběh; ostatně atmosférické fronty se zde vůbec nevyskytují. Nikde není chlad, s výjimkou velmi vysokých hor - ty však ve vlastní Austrálii chybějí. Deště jsou zde vlažné až teplé, ovšem stále teplá až horká je i půda, teplé jsou prameny, chladná voda se přirozeně nevyskytuje. V jeskyních je teplo až horko a v jeskynních jezerech se lze celý rok koupat. V tropech nejsou 4 roční doby odlišné teplotou; dochází jen k mírnému kolísání průměrných měsíčních teplot (např. 21 až 28 ºC). V monzunové oblasti nebo prosté oblasti střídavě vlhkých tropů největší vedra bývají před příchodem dešťů (v Darwinu v listopadu). Před příchodem monzunu se tato doba kryje s dobou, kdy je Slunce v nadhlavníku. Poloha Slunce pro vysoké teploty však není rozhodující, důležitější je jasná obloha a snadno se zahřívající suchá půda i rostlinstvo. Když se totiž Slunce vrací přes 15. rovnoběžku k severu a stojí v únoru opět nad severní Austrálií v nadhlavníku, žádné další maximum teplot nevzniká, naopak teploty soustavně klesají k zimním (červencovým) minimům.

Hlavním diferenciátorem počasí v průběhu roku většinou jsou období dešťů a sucha. Ve vlhkých oblastech pojem klimatického roku ztrácí smysl, je víceméně stále, po desetiletí, staletí, stejně. Takto vyhraněné oblasti se však přímo v Austrálii nenacházejí, takové klima lze nalézt až na severní polovině ostrova N. Guineje. V tropech zpravidla vanou mírné stálé větry víceméně z jednoho směru (v Austrálii pasáty na V a SV okraji kontinentu) nebo větry v roce střídavé (monzunové), kdy vítr vane z jednoho směru několik měsíců, následuje několikaměsíční perioda slabých větrů různých směrů či bezvětří, pak se směr větru otočí víceméně o 180° a opět několik měsíců vane jedním směrem. I větry jsou tedy během dlouhých period roku stálé, případně stálé řady roků. Z uvedeného ovšem vyplývá, že zde chybějí fenofáze rostlin podmíněné změnami teplot, na jaké jsme zvyklí ze střední Evropy. Ve vlhké části tropů jsou fenofáze vůbec nezřetelné. Důsledkem je, že dřevo tropických stromů a keřů nemá letokruhy, je velmi homogenní, pevné, tuhé a často i velmi odolné.
Jedinými výraznými výjimkami v průběhu velmi stálého počasí tropického roku mohou být v Austrálii při severním pobřeží tropické cyklony a v průběhu let oscilace ENSO – El Niño, jež jsou charakterizovány dále.

Součástí klimatu tropů jsou i minimální změny délky dne během roku. Slunce zde svítí ± svisle, takže z hlediska přísunu záření a tepla ztrácí smysl u nás důležité odlišování jižních a severních svahů. Pro nás je poněkud nezvyklé, že nejchladnější jsou svislé plochy orientované k J a S – na ně v průběhu roku dopadá jen minimum záření. V tropech Slunce vychází a zapadá po celý rok téměř kolmo, což vede k velmi krátkému období soumraku či svítání, ¾ hodiny po západu Slunce je již tma. V sušších tropických vnitrozemských oblastech v průběhu dne probíhají podstatně prudší změny teplot, sluneční záření z jasné oblohy dopadající v poledne téměř kolmo silně zahřeje povrch, doba mezi západem a východem Slunce je však až o 4 hodiny kratší než v létě na 50 rovnoběžce, noc je tedy relativně dlouhá. Intenzivním vyzařováním a následným ochlazením povrchu dochází ke značnému poklesu teplot nad ránem (v tropech příjemné a Evropanům přebývajícím mimo klimatizované místnosti umožňuje alespoň v této chvíli se vyspat). Tropy se vyznačují dostatkem až nadbytkem tepla pro rostliny i živočichy, podstatně zřetelnější limitou než ve střední Evropě je však množství disponibilní vody.

Subtropická oblast v jižní třetině Austrálie se vyznačuje střídáním vzduchové hmoty tropické a hmoty mírných šířek, přibližně představuje přechod mezi pásem tropickým a mírným. Jsou zde již patrné roční doby (ale skutečná zima mimo hory chybí), podzim jakoby přechází do jara. Dominantním ročním obdobím je léto, často extrémně horké, neboť tlakové výše nad jižním pobřežím vedou k bezoblačné obloze a intenzivnímu slunečnímu záření s extrémně vysokými teplotami. Studené fronty od jihu sem v létě zasáhnou výjimečně, ale může to být teplotní náraz velmi výrazný. V zimě do subtropické části Austrálie zasahují okraje sérií studených front, ale teplé fronty do Austrálie nedosáhnou.
Klima mírného pásu lze pozorovat pouze na nejjižnějších výběžcích JV Austrálie jižně od Melbourne a na Tasmánii. Jde však spíše o oblast přechodnou k subtropům, mimo vysoké horské polohy zde nemrzne a v létě teploty často stoupají přes 35°C. Typické pro tuto velmi malou oblast je zřetelné oceánské podnebí se srážkami po celý rok a četné chladivé západní větry.

Austrálie je relativně malý kontinent obklopený ze všech stran rozsáhlými moři a oceány. Z toho by mohlo vyplývat vyrovnané výrazně oceánské podnebí; opak je však pravdou – s výjimkou úzkého pásu při východním a jižním pobřeží. Je to dáno polohou Austrálie kolem obratníku, v území, kde se na Zeměkouli udržuje pásmo vysokého tlaku vzduchu. Je tvořeno západovýchodní řadou tlakových výší spojených zpravidla mělkými barickými sedly. Tyto tlakové útvary se zvolna pohybují k východu. V jednotlivých tlakových výších dochází k sestupu vzduchu přitékajícího v horních vrstvách troposféry od rovníku, přesněji od intertropické zóny konvergence (ITCZ). Adiabatický ohřev klesajícího vzduchu dosahuje cca 70°C, takže k povrchu se dostává vzduch teplý až horký a extrémně suchý. Vlivem polohy tlakových výší nad Austrálií (v zimě nad středem, v létě u jižního pobřeží) dochází spíše k vanu suchých horkých větrů z kontinentu k S, Z a J, nežli z moře nad pevninu. Výjimky z tohoto pravidla byly zmíněny výše: Hlavní výjimkou je východní pobřeží, kam často proudí vzduch z tlakových výší V od kontinentu, nad mořem se většinou dosytí vláhou (JV pasát), takže pobřeží má klima teplé, vyrovnané, mírně vlhké. Dalšími zmíněnými výjimkami jsou JZ a J pobřeží, kam v zimě zasahují výběžky tlakových níží z mírných šířek, doprovázené chladnými větry a srážkami. Výjimečné postavení má konečně S kontinentu, kam naopak v létě zasahuje pás tlakových níží intertropické zóny konvergence, s vlhkými monzunovými větry od rovníku. Poloha severní části Austrálie v tropickém pásmu je příčinou i toho, že v průměru 1x za rok je atakována cyklonem. Cyklony jsou podrobněji popsány v další části.

2. Monzuny a ITCZ

Intertropická zóna konvergence (ITCZ) je pás území probíhající po obvodu Země v blízkosti rovníku, v níž se střetávají pasáty vanoucí ze severní a jižní polokoule. Vyznačuje se vysokou oblačností a srážkami a rozhodující měrou utváří tzv. rovníkové klima. Během našeho léta se posunuje se sluncem na severní polokouli (5 - 20° sev. šířky), během podzimu se vrací pod rovník a během naší zimy leží u 5 - 15° již. šířky. Změny polohy ITCZ probíhají v průběhu roku na celé Zeměkouli, avšak v jižní Asii a přiléhající oblasti na jihovýchod od ní je rozkyv polohy zóny největší. Příčinou jsou mohutné monzuny vznikající nad Asií. V létě, kdy se nad Asií tvoří rozsáhlá tlaková níže, zpravidla se středem na Tibetské náhorní plošině, „přitahuje si“ tlaková níže ITCZ až k sobě nebo jen málo jižněji (30 – 35 ° sev. šířky) – viz obr. Kl_2. Naopak v období zimy na severní polokouli vzniká nad oblastí západního Mongolska (severně od Tibetu), jádro extrémně mohutné a rozsáhlé tlakové výše, z níž při zemi vytéká chladný vzduch na všechny strany kontinentu, tedy také na JV. Tento zimní monzun pomáhá odtlačovat ITCZ značně daleko na jižní polokouli, v případě Austrálie někdy až k 20° již. šířky – viz obr. Kl_3.

Pokud v létě pohyb ITCZ k jihu není zablokován tlakovými výšemi v oblasti rovníku při vzniku tzv. jižní oscilace (Southern oscilation) fáze El Niño, přináší během naší zimy (léta na jižní polokouli), tj. od konce listopadu až do poloviny dubna, do severní Austrálie vydatné tropické lijáky. Jak to, že ledový suchý vítr z jižní Sibiře může přinášet tropické deště? Během pohybu prochladlé vzduchové hmoty z centrální Asie dochází při jejím stékání k hladině Tichého oceánu k poklesu o 2 – 3 km, což znamená adiabatický ohřev vzduchu o asi 20°C. Nicméně, i tak by byl vzduch stále chladný a extrémně suchý, ovšem dohřívá se nad slunečným tropickým jihovýchodním okrajem Asie. Zde proudí pomalu, takže ke zvýšení teploty je dostatek času. Při vstupu nad hladinu Jihočínského moře a moří sousedních je již teplý a nad teplými moři se rychle dosytí vodní parou. Tu pak přenáší přes rovník do severní Austrálie k ITCZ. Během tohoto „zimního“ monzunu vypadávají v severní Austrálii (kde panuje léto) silné srážky ve formě tropických lijáků doprovázených bouřkami. Při pobřeží sz. Austrálie a na mysu York v této době spadne 800 - 1500 mm srážek (viz obr. Kl_5). Srážky přitom rychle ubývají směrem dovnitř kontinentu a stávají se nespolehlivé. V Alice Springs jim lze přiřadit již jen cca 150 - 200 mm vody.

Monzun v severní Austrálii začíná pozvolna v říjnu a vrcholí koncem ledna, kdy ITCZ tvořená zde mělkými tlakovými nížemi a plochou brázdou nízkého tlaku Z-V směru leží kolem 15° již. šířky, výjimečně a dočasně až kolem 20° j.š. Koncem léta dochází k posunu ITCZ k severu, srážky nejprve ustávají ve vnitrozemí a v dubnu i na pobřeží. V květnu zde již prakticky neprší a tento stav trvá asi 5 měsíců, po celou zimu. Viz obr. Kl_5.

Pokud se ovšem přes Austrálii táhne v ± severojižním směru brázda nižšího tlaku vzduchu a na jih od Austrálie leží hlubší tlaková níže, mohou tyto monzunové vzduchové masy překonat pásmo tlakových výší v jižní polovině Austrálie a oblačnost s lijáky může přesáhnout celý kontinent od severu k jihu až nad Velký Australský záliv. Je to jedna ze dvou možností, jak může dojít k letním srážkám v jižní Austrálii, kde jinak panuje v té době extrémní horko a sucho. Tyto srážky bývají na jihu Austrálie už slabé, ovšem zpravidla jsou podporovány oceánským vzduchem na studené frontě u jižního pobřeží. Viz obr. Kl_6 a Kl_7.

3. Jižní klimatická oscilace (ENSO): El Niño – La Niña

Výše uvedený vývoj asijského monzunu lze označit za „normální“ nebo neutrální stav. Tehdy Tichý oceán na rovníku u břehů jižní Ameriky má povrchovou teplotu kolem 20°C a severně od Austrálie 28 – 30°C. Chladná voda u břehů jižní Ameriky vede ke vzniku tlakové výše a teplá voda severně od Austrálie přispívá k prohloubení tlakové níže. Větry tedy v tropickém pásu vanou od V k Z, od Jižní Ameriky k Indonézské oblasti. U břehů J. Ameriky je sucho, v oblasti západního Tichého oceánu bohaté srážky. Asi 1x za 3 až 8 let však dochází k vývoji negativní fáze ENSO (El Niño). Zpravidla se rozvíjí během australského podzimu, vrcholí na přelomu „zimy“ a jara (červenec, srpen, září), během léta slábne a na podzim dalšího roku zaniká. El Niño začíná zeslabením pasátů podmiňujících výstup studené vody u břehů Ameriky, voda při povrchu se silně prohřeje až k 27°C, tlaková výše mizí a může vzniknout tlaková níže, přitahující větry od západu. Větry se tedy proti normálu otočí o 180°. Ty následně podmiňují pomalý proud velmi teplé vody ze západního Tichého oceánu k břehům Ameriky. V Indonézské oblasti, jsou zde vytvořeny podmínky pro výstup chladnějších hlubinných vod a „nasátí“ chladnějších vod Západoaustralského proudu. V důsledku byť jen slabého ochlazení povrchové vody se nad ní vyvíjí tlaková výše. Z hlediska sev. Austrálie bohužel ležívá jižní okraj tlakové výše u jejího pobřeží, takže zde panují jen slabé větry a adiabaticky ohřátý vzduch z tlakové výše se nestačí nad mořem dosytit vláhou. Během australské „zimy“ a jara tak nastává horko a různě silné sucho v severní (severozápadní) polovině Austrálie. Zvláště „jarní“ sucho mívá fatální hospodářské následky, dochází ke škodám až likvidaci zemědělských plodin a dříve i k úhynu dobytka. Viz obr. Kl_8. V létě do SZ oblasti zasahuje monzun, i když oslabený, a centrum extrémního sucha se přesouvá do SV Austrálie. Příčinou je nasávání vzduchové masy ze západního tichomoří a východní Austrálie tlakovou níží nad východním Pacifikem, takže v této době slábnou i srážkonosné jihovýchodní pasáty v severovýchodní Austrálii. Při zvláště silné fázi El Niño se pasáty stáčejí k rovníku a zde k východu, tedy se mění v rovníkové západní větry (equatorial westerlies). V důsledku toho slábne až zaniká i Jižní rovníkový proud. Kombinací těchto vlivů se oblast extrémního sucha přesouvá na severovýchod kontinentu. Viz obr. Kl_9. Fáze El Niño trvá 12 – 18 měsíců, pak nastupují víceméně normální podmínky.

Jednoduchou animaci vývoje ENSO je možné spustit zde: http://www.bom.gov.au/climate/cdo/education/enso/ensoanim.gif

Opačná, pozitivní fáze je označován La Niña. Během této fáze se v Pacifiku severně od 35° již. šířky zesilují jihovýchodní pasáty, přinášející na východní pobřeží Austrálie severně od Sydney bohaté srážky. Při výrazné fázi La Niña zasahují zvýšené srážky až na východní pobřeží Tasmánie. Pasáty vedou k plnému rozvoji teplého Jižního rovníkového oceánského proudu, který naráží až na břehy Austrálie, moře je výrazně teplé a tím přispívá k růstu srážek. Viz obr. Kl_10 a Kl_11.

Od 80. let 20. století se však fáze El Niño vyskytuje se slabě vyšší frekvencí a hlavně větší výrazností. To vyvolává obavy obyvatel i australské vlády; zpravidla jsou tyto změny přičítány globální změně klimatu, která je v Austrálii brána velmi vážně. Poslední výskyt El Niño kolem přelomu roků 2009/2010 byl krátký a slabý. Od léta 2010 dominuje výrazná fáze La Niña s výhledem trvání minimálně do podzimu r. 2012.

Intenzita fází La Niña – El Niño se vyjadřuje tzv. Indexem Jižní oscilace (SOI), který je počítán jako rozdíl atmosférického tlaku (v hPa) mezi meteorologickou stanicí na Tahiti a stanicí v Darwinu na SZ Austrálie. Záporná odchylka (na Tahiti nižší tlak než v Darwinu) znamená fázi El Niño. Viz obr. Kl_12.

4. Pasáty

Vývoj a ovlivnění pasátů fázemi ENSO byl zmíněn již výše. Pasáty jsou hlavním zdrojem srážek přicházejícím na východní pobřeží Austrálie. Vznikají na okrajích tlakových výší rozmístěných průměrně podél 35° jižní šířky. V těchto výších dochází k sesedání vzduchu, který pak při zemi vytéká do stran. Na j. polokouli se stáčí proti směru hodinových ručiček. Ze severní poloviny tlakové výše směřuje k rovníku zpočátku pod úhlem cca 50°, postupně se tento úhel zmenšuje a poblíž ITCZ vane již paralelně s rovníkem. Pasáty mají na pobřeží Austrálie patrný sezónní chod, jehož výraznost roste od S k J. V létě se totiž pás tlakových výší posouvá tak jako ITCZ k jihu, tlakové výše pak leží až jižně od Austrálie kolem 40. rovnoběžky. Vznikající slabé pasáty jsou tedy schopny přinést menší množství vláhy na východní pobřeží již kolem 35° j. š. (širší okolí Sydney). Tyto jihovýchodní větry ovšem urazí k pobřeží Austrálie jen krátkou vzdálenost, takže se nestačí plně nasytit vodní párou a navíc vanou jen několik měsíců v roce. Proto také jižní část východního pobřeží Austrálie není v létě příliš vlhká. Přestože srážky při východním pobřeží jsou výrazně orograficky zesíleny (pasáty musejí překonávat Velké předělové pohoří), v jižní části Vel. předěl. pohoří až po Newcastle (severně od Sydney), jsou průměrné roční srážkové úhrny jen 800 – 1200 mm, a to ještě asi polovinu srážek sem přinášejí západní větry v zimě. Dále k severu dorážejí k pobřeží pasáty delší dobu v létě, s delší drahou větru nad mořem (navíc zde teplejším), takže jsou vlhčí; v tropických šířkách pak srážky dosahují 1000 až 2400 mm. Nejvyšší jsou na návětrných svazích vysokých pobřežních horských skupin. Není to však souvislý pás, spíše zde jsou ostrovy vysokých srážek na svazích horské skupiny a v oblasti sníženin mezi nimi jsou až několikrát nižší. Prostorová variabilita srážek je zde na Australské poměry extrémní a velmi vysoká by byla i při srovnání s poměry v České republice. V části pobřeží mezi ostrovem Fraser (25° již. šířky) a městečkem Halifax (19° j.š.) jsou srážky při pobřeží sníženy dvěma faktory: Jednak zde pobřeží má směr JV – SZ, tedy přibližně paralelní s pasáty a jednotlivé horské skupiny se tak částečně cloní, jednak pobřežní horské skupiny jsou nižší a mají velmi malou rozlohu. Oblast maximálních srážek tak leží až dále k S na poměrně malém úseku pobřeží mezi městečky Halifax a Cooktown (14,5° již. šířky), konkrétně cca 370 x 10 – 20 km. Zdejší vysoké srážky (3000 – 8000 mm) jsou ovšem dány unikátní kombinací pasátů, které v tomto úseku už vanou celoročně (!) a jsou velmi teplé a vlhké, dominantních letních tropických monzunů (až sem zasahují) a výrazného návětrného efektu vysokých horských svahů u pobřeží. Severně od Cooktownu jsou již pasáty málo výrazné, převažuje sezónní vliv monzunů, hřbety elevací jsou relativně nízké a jsou od sebe vzdáleny, takže ač je mys York blíže k rovníku, je v zimě velmi suchý. Srážky dosahují asi 1600 mm, ale jsou vázány jen na 5 letních měsíců.

Velké předělové pohoří představuje pro srážkonosné jv. pasátové proudění překážku, takže většina srážek spadne v horách a na jejich úpatí a dále k Z ve vnitrozemí Austrálie již panuje značné sucho. Není to však pohoří vysoké ani souvislé (jak se může zdát z map malých měřítek), takže menší část vláhy toto pohoří může překonat, zvl. v oblasti plochých nízkých tabulí s. od Brisbane. Letní pasátové srážky tedy příležitostně přesahují na závětrnou stranu elevací a přinášejí vláhu do Velké artézské pánve, především na její okraje.

5. Západní větry (westerlies)

Západní větry se v Austrálii vyskytují víceméně jen v zimě v jižní třetině Austrálie, přičemž jejich rychlost a četnost výrazně klesá směrem od pobřeží k severu, zároveň tímtéž směrem jsou více dohřáté od pevniny a tudíž ve vnitrozemí teplejší. Během zimy se všechny tlakové útvary v prostoru Austrálie posunují k severu, k rovníku. Pás tlakových výší ležící v létě u jižního pobřeží se během zimy posouvá nad střed kontinentu, a od jihu tak k jižnímu pobřeží mohou zasahovat chladné vlhké oceánské větry mírných šířek, spojené s pásem tlakových níží kolem 55° již. šířky. Viz obr. Kl_15 a Kl_16.

Jižní pobřeží, zvl. na JZ a JV, je tak atakováno sérií studených front, ležících v dlouhých severojižních brázdách nízkého tlaku z uvedených tlakových níží vycházejících. Během zimy tedy nad jižní Austrálií nevanou stálé západní větry, jako je tomu o cca 10 - 15° jižněji, ale jsou vázány na přechody studených front. Teplé fronty na území Austrálie nezasahují. Na jižní pobřeží Austrálie zasahují již jen konce front a silné JZ až Z větry jsou jen při pobřeží. Taktéž srážky prudce klesají do vnitrozemí, na pobřeží Velkého australského zálivu zasahují jen omezeně. Typický mediterání chod srážek je vyvinut jen na jihozápadním okraji kontinentu v okolí Perthu, na sever asi po 27° již. šířky. Zde během 3 zimních měsíců západní větry přinesou do Perthu a na jižní pobřeží až po Albany 400 - 700 mm srážek, zatímco během léta to je jen asi desetina této sumy. Na západní části Velkého australského zálivu klesají zimní srážky k 70 mm, ve východní, více návětrné části jsou mírně vyšší, kolem 150 mm. Vysoké srážky západní větry pak přinášejí do jihovýchodní části Austrálie, včetně vydatného sněžení ve Sněžných horách a na Tasmánii. V zimě se návětrnou a tedy vlhčí stranou stávají západní svahy jižního konce Velkého předělového pohoří.

Průniky studených front spojených se západními větry se vyskytují poměrně často i na jaře, méně na podzim. Mohou se vyskytnout i několikrát za léto, kdy přinášejí úlevu od veder (pokles teplot o 15 - 25° C) a omezené srážky. Na pobřeží Velkého australského zálivu tak za 3 letní měsíce spadne asi 30 mm, na JZ (Albany) a JV (Adelaide) asi 70 mm.

6. Mořské proudy (ocean currents)

Mořské proudy omývající Austrálii jsou poměrně slabé, nevýrazné a menší z nich nestálé. Nejvýznamnější je Východoaustralský proud. Ten vzniká z podpovrchového mírně teplého Jižního rovníkového proudu, přitékajícího od V z Tichého oceánu. Po nárazu na Velkou útesovou bariéru u 20° již. šířky vystoupí k povrchu a dělí se na dvě větve. Severní větev je slabší a velmi pomalá, proudí zvolna podél útesové bariéry k rovníku, kde se stává o cca 2°C chladnější než okolní vody. V Korálovém moři se pak prudce stáčí doprava k V, aby obtočil východní pobřeží Nové Guineje, kde zaniká. V této části se jmenuje Hiri. Za mysy a ostrovy při pobřeží Queenslandu vyvolává výstupy chladných hlubinných vod, takže voda u pobřeží je místy výrazně chladnější než dále v moři. Viz obr. Kl_17 a Kl_18. Vliv na klima této části pobřeží je tedy malý, slabě ochlazující, což přispívá k výrazné suchosti mysu York v zimě. Proud směřující od nárazu na útesovou bariéru k jihu je mohutnější a významnější, ale i ten je vzhledem k ostatním teplým proudům při východních pobřežích kontinentů málo teplý, úzký a pomalý. Teprve cestou k jihu se postupně projevuje vzhledem k volnému moři jako teplejší, při pobřeží jižně od Sydney je teplejší asi o 3 – 4°C. Již před Sydney z něj však odbočují větve, stáčející se kolem 30° již. šířky k V. Hlavní proud však zvláště za fáze La Niña přináší teplejší vodu k východnímu pobřeží až po Tasmánii. Vyšší teplota moře u pobřeží vede k mírnému zvýšení teploty na pobřeží a především k vyrovnanosti teplot, hlavně poměrně teplým zimám. Dochází i ke zvýšení absolutní vlhkosti vzduchu a tlakové níže a brázdy u jihovýchodního pobřeží pak přinášejí do Velkého předělového pohoří vydatnější srážky. Boční větev směřující k V přinášejí relativně teplou vodu a stále vlhké počasí k ostrovu Lord Howe Isl., kde umožňuje růst nejjižněji položených korálových útesů na Zemi. Nicméně podstatný význam pro klima ani tyto proudy nemají.

Poměrně důležitý je tzv. Indonézský průtok (Pacific-Indian Ocean Throughflow), což je pomalý, ale mohutný, ovšem roztříštěný proud protékající průlivy mezi jednotlivými indonéskými ostrovy i N. Guineou; projevuje se především v létě a na podzim. Za normálního stavu ENSO je to nejteplejší oceánská voda na Zemi; hromadí se u sz. a jv. pobřeží N. Guineje. Je tlačena mírnými východními větry při rovníku k tomu, aby protekla mezi systémem ostrovů k Indickému oceánu, do jeho okrajových moří – Arafurského a Timorského. Zde pak povrchová teplota moře dostupuje vrcholu, v průměru přes 29°C (naproti tomu voda u mysu York je asi o 3°C chladnější, zvl. na jeho v. straně). Pokud je ovšem aktivnější studený Západoaustralský proud, přitéká do těchto moří relativně chladná voda, nad níž se rozvíjí tlaková výše, čím začíná fáze El Niño. Indonézský průtok se zastaví a pak nastává dokonce opačný pohyb vody směrem k Pacifiku, což vede k ochlazení vod i tam. Za normálních okolností však pobřeží Timorského moře má nejteplejší vodu v Austrálii, což přispívá k rozvoji tlakových níží, zesílení zimního-letního monzunu z Asie a vydatným srážkám. Z této zásobárny velmi teplé vody pak může pozvolna vytékat proud teplé vody podél záp. pobřeží Austrálie k jihu – vzniká proud Leeuwin. Ten však bývá přitisknut k pobřeží Austrálie až od 20° j.š. k jihu a teprve dále na jih od 25° j.š. začne být výraznější. Obtéká mys Leeuwin, a pak protéká k V podél jižního pobřeží Austrálie až k Tasmánii, kde zaniká. Je teplý, proti moři dále na Z v úrovni Perthu teplejší o 3 - 6°C. Je ovšem slabý a velmi pomalý. Kromě zimy nemůže přinést rozpálené západní Austrálii teplo, a tím ani vláhu. V zimě tedy mírně zvyšuje teploty a úhrn srážek na jz. a j. pobřeží. Často se ovšem na trase od mysu North West Cape k J střetne se studeným Západoaustralským proudem, který protéká jen nepatrně dále k Z (od J k rovníku), smísí se s ním a zanikne. Někdy se Leeuwin nevyvine vůbec a podél západního pobřeží Austrálie protéká přímo studený Západoaustralský proud, přinášející chladno na pobřeží a zesílené sucho ve značné části záp. Austrálie.

V létě se jižně od Austrálie odděluje od Západního příhonu boční větev, tzv. Flinders Current, který se stáčí k SV k jv. pobřeží Austrálie. Je mírně chladný, takže blízké pobřeží ochlazuje a dále nad kontinentem zesiluje panující sucho. Na nejjižnějších mysech JV části Austrálie (Cape Otway jz. od Melbourne a Wilsons Promontory jv. od města), v Bassově průlivu a na Tasmánii pak i v létě panuje překvapivě chladné podnebí. To na druhou stranu podporuje častější slabší srážky v této oblasti i v létě. Ve vrcholném létě, kdy z vnitra Austrálie až do Melbourne proniknou vlny veder, může být teplotní kontrast k těmto mysům i přes 20°C. Tyto poloostrovy pak představují v rámci rozžhavené letní jižní Austrálie oázy chladu a svěžího oceánského vzduchu. To se nakonec projevuje i v jejich unikátní lesní vegetaci se stromovými kapradinami a pabuky. Je to značný rozdíl proti jz. Austrálii, která je pod vlivem teplého proudu Leeuwin.

Závěrem lze shrnout, že mořské proudy ovlivňují klima Austrálie víceméně jen při pobřeží a jejich vliv je nestálý jak v průběhu roku, kdy proudy mohou slábnout až zanikat, tak i v průběhu řady let - někdy jsou výraznější a tím i jejich dopad sahá dále do vnitrozemí, někdy je téměř neznatelný. Animaci oceánských proudů v okolí Austrálie je možné pustit zde:

7. Georeliéf Austrálie

Georeliéf dotváří klima Austrálie v regionálním a lokálním měřítku, ale ze všech kontinentů (s výjimkou Antarktidy) nejméně. Jediný významný vliv má Velké předělové pohoří – zachytí převážnou část srážek jv. pasátů, takže vnitrozemí Austrálie trpí zesíleným suchem. Ovšem vzhledem k poloze vnitrozemí v pásu vysokého tlaku vzduchu (viz výše) by tam bez vlivu pohoří byly srážky jen mírně vyšší, a to ještě jen ve východní polovině kontinentu. Ještě u pohoří Flinders Range probíhajícího od Adelaide k severu lze pozorovat, jak vytváří srážkový stín, v tomto případě v zimě při srážkách přicházejících od Z. Východně od pohoří, v povodí dolní Murray a v pánvi jezera Frome jsou srážky o 50 – 100 mm nižší než by zde zřejmě mohly být. U obou zmíněných pohoří také pozorujeme zřetelný růst srážek s nadmořskou výškou. Výrazný návětrný efekt má pohoří Tasmánie: Na západě průměrné roční srážky jsou kolem 3000 mm, na východě kolem 650 mm. Návětrný svah je zde tedy západní, zatímco na pevnině je návětrný východní svah. Orografické zesílení zimních srážek přicházejících od Z lze pozorovat ještě u nízkého hřbetu Darling Range na východním okraji Perthu. U několika dalších pohoří lze pozorovat alespoň růst srážek s výškou, efekt návětrného a závětrného svahu již nikoliv: Hamersley Ra. na z. Austrálie a Macdonnell Ra. v centrální Austrálii. Další pohoří vzhledem k jejich malé výšce, nesouvislým hřbetům a většinou poloze ve velmi suché části Austrálie vlivy na srážky v okolí ani v nich samých téměř nemají.

Vliv georeliéfu na teploty vzduchu. Teploty klesají s rostoucí nadmořskou výškou samozřejmě ve všech pohořích. Přitom ve vyšších částech Velkého předělového pohoří (vč. Tasmánie) méně, neboť zde může docházet při výstupu vzduchových hmot ke kondenzaci vodní páry a uvolňování latentního tepla. V nižších částech pohoří a v ostatních pohořích Austrálie se mlhy téměř nevyskytují, takže zde teplota s výškou klesá rychleji, podle suchoadiabatického gradientu. Austrálie je zpravidla velmi plochá, takže rozdílné nadmořské výšky ovlivňují teplotní poměry jen málo. Jelikož až na několik výjimek chybí v Austrálii klimatické stanice na vrcholech hor, tepelné poměry nejvyšších poloh jsou zpravidla jen odvozovány. Nejvýše položená meteorologická stanice v Austrálii je ve Sněžných horách u horní stanice lanovky vedoucí z Thredba k Mt. Kosciusko; leží ve výšce 1957 m. Zde je dosažena nejnižší změřená průměrná roční teplota (4,5°C) v celé Austrálii. V těchto polohách již na vrcholu zimy (v červenci) prakticky netaje. Průměrná červencová teplota zde je -2,7°C, průměrná únorová 11,7°C. O 200 m níže v plochém údolí na Charlotte Pass je červencová teplota podobná (-2,4°C), stejně tak únorová (11,5°C), což je způsobeno inverzemi teploty. Pro vrchol Mt. Kosciusko (2228 m n.m.) lze odvodit průměrnou roční teplotu 2,5°C a průměrnou červencovou -4,5°C. V případě průměrné roční teploty je to o 13°C méně než na úpatí hor, a to jak západním (Albury 165 m n.m.), tak východním (Bega 50 m n.m.). Téměř identické hodnoty průměrné roční teploty jako pro Mt. Kosciusko lze odvodit i pro nejvyšší vrch Tasmánie Mt. Ossa, (1617 m n.m.).

Vícedenní teplotní inverze se v Austrálii vyskytují vzácně, kromě horských údolí a soutěsek v tabulích zde pro ně nejsou vhodné podmínky reliéfové, ani teploty a rychlosti větrů. Kotliny při pobřeží Queenslandu a N. J. Wallesu jsou vystaveny značným větrům, takže přes vhodný reliéf se inverze i zde tvoří výjimečně.

8. Krátkodobé jevy

Tropické cyklony, Oscilace Madden-Julian, Výškové brázdy nízkého tlaku, Severozápadní mračný pás, Odříznuté tlakové níže, Východní brázda nízkého tlaku, Níže východního pobřeží, Studené fronty, ad. Z těchto jevů zde bude uvedena jen problematika tropických cyklon, ostatní jsou podobné jevům v ČR.

Severní část Austrálie ležící v tropickém pásmu je v průměru 1x za rok je atakována cyklonem (pro cyklon existuje v sz. Austrálii název Willy Willy). Cyklony se vyskytují jen v teplé části roku, od počátku prosince do druhé poloviny dubna, s maximy koncem léta (březen). Jen s malými výjimkami postupují od východu k západu při severním pobřeží Austrálie, ty s delší životností se pak nad Indickým oceánem stočí k JZ a J a podruhé dorazí na SZ pobřeží Austrálie kolem 20° již. šířky. Pokud jde o četnost cyklon, údaje v literatuře se liší. Následující mapa na obr. Kl_21 uvádí 2 cyklony za rok v Austrálii, ale australské Bureau of Meteorology uvádí hodnotu jen 0,8 cyklony za rok. Každopádně jsou cyklony v prostoru Austrálie vzácnějšími jevy než při východních pobřežích jiných kontinentů.

Nahoru