Vymezení období a vývojové úkoly batolecího věku

Za batolecí období se obvykle považuje čas ve vývoji dítěte mezi jeho prvními a třetími narozeninami. Občas se lze v odborné literatuře (obzvláště anglo-americké provenience) setkat s tím, že jsou za v batolecím věku považovány děti až do ukončeného čtvrtého roku života. Jiné kategorizace pro toto období zase užívají termín mladší předškolní věk. V této kapitole se budeme držet nejčastějšího pojetí, kdy jsou
za batolata považovány děti v druhém a třetím roce života.

Již české pojmenování tohoto období odkazuje k výrazným změnám ve schopnosti pohybu, dítě se na konci batolecích dvou let vyrovná kvalitativně dospělému ve schopnosti chůze. Dítě se ovšem výrazně a rychle vyvíjí i v jiných oblastech vedoucí k samostatnosti, typická
pro tento věk je tedy snaha dětí dělat věci samostatně. Jejich touha stát na vlastních nohou je vede k svéhlavému chování, které může být pro rodiče velmi náročné. Dělat věci sám je v batolecím věku velmi sebeuspokující, děti nedávno pochopily, že mohou jednat samostatně
a chtějí to opakovaně dokazovat (často i v nevhodných situacích). Dítě si takovým chování buduje sebedůvěru, existují však meze, které pokud jsou překročeny a věci se vymknou kontrole, může se vše obrátit v nejistotu a ve ztrátu sebedůvěry končící studem a pochybami ve své schopnosti (Erikson, 1999). Toto období Erik H. Erikson (1902-1994) pojmenovává jako rané dětství a ve svém pojetí psychosociálních krizí,
s kterými je nutné se v každém věku vyrovnat, mu přiřazuje konflikt mezi autonomií a studem. Ctností, kterou by si mělo dítě v tomto období vybudovat je vůle (tamtéž).

Velmi trefně vystihuje toto období Langmeier a Krejčířová (2006):

 

„…Ve druhém a třetím roce života již dítě není malé na pomoc odkázané nemluvňátko. Mělo samozřejmě základní lidské vlastnosti již
od samého narození, ale tyto charakteristiky byly přítomny spíše potenciálně než reálně, nebo lépe řečeno existovaly v rudimentární podobě, takže unikaly pozornosti, pokud nebyly cíleně registrovány a podrobeny pečlivé mikroanalýze. Teprve nyní, na začátku druhého roku života, získává dítě druhově specifické charakteristiky, které člověka odlišují od ostatních živočišných druhů: chodí vzpřímeně
a začíná mluvit. Právě tyto lidské vlastnosti jsou v počátečním rychlém rozvoji, takže vzbuzují pobavenou pozornost okolí. Nikdy patrně není dítě tak roztomilé, ale současně ani tak vzdorovité a náročné na čas a trpělivost rodičů…“