Postupná emancipace batolete od matky a nejužší rodiny (kterou si v podstatě řídí samo dle svých potřeb) může být výrazně narušena nechtěnou separací dítěte. V časech, kdy děti nemohly být při hospitalizaci v nemocnici doprovázeny rodiči, vznikla empirická šetření popisující typické reakce odloučených dětí. Průkopníkem těchto výzkumů byl John Bowlby (1907-1990). V padesátých letech dvacátého století popsal separační reakce dětí mezi patnácti a třiceti měsíci, které byly poprvé odloučeny od matky a umístěny v nemocnici. Identifikoval tři fáze separačního procesu.
Fáze protestu Tato fáze může začít okamžitě po separaci dítěte nebo může nastat se zpožděním. Trvá v rozmezí od několika hodin po cca týden, výjimečně i déle. V jejím průběhu se dítě zdá velmi nešťastné ze ztráty matky a snaží se ji získat zpět tím, že naplno zapojuje všechny své omezené zdroje. Batole hlasitě naříká, lomcuje s postýlkou, hází sebou ze strany na stranu a dychtivě zachycuje každý signál, který by mohl pocházet od jeho zmizelé matky. Veškeré jeho chování svědčí o pevném očekávání, že se matka vrátí. V této fázi děti obvykle odmítají náhradní osoby, které jim nabízejí nějakou službu. Fáze zoufalství Dítě se stále zaobírá myšlenkami na nepřítomnou matku, jeho chování však svědčí o narůstající beznaději. Tělesné pohyby se zmírňují nebo ustávají a dítě monotónně nebo přerušovaně pláče. Je uzavřené a pasivní, na lidi kolem nemá žádné požadavky a zdá se, že je Fáze citového odcizení od matky Batole začíná projevovat větší zájem o své okolí. Přestává odmítat zdravotní sestry, jež se o něj starají, přijímá jejich péči a potravu, zajímá se o přinesené hračky a dokonce se může i usmívat a být společenské. Navenek se jedná o změnu k lepšímu. Pokud však přijde na návštěvu matka, dítě ji nevítá, tváří se, že ji sotva rozpoznává, nepřitulí se k ní, některé děti zůstávají odměřené a apatické. Z popisu těchto fází, by mohl vzniknout mylný dojem, že jsou od sebe ostře oddělené, nicméně ve skutečnosti každá z nich přechází plynule do fáze následující, takže dítě může být několik dnů či týdnů ve stadiu přechodu z jedné fáze do druhé. Popsané fáze trvají Podobné reakce dětí bychom u separace měli chápat jako přirozené, nasvědčující tomu, že se dítě až dosud vyvíjelo příznivě, navázalo dobrý vztah ke své matce a je tudíž pochopitelné, když se ztráty vztahu bojí. Naopak chybí-li podobná reakce, je to spíše podezřelé, vztah dítěte k matce je již zřejmě narušen. (Popisy jednotlivých fází byly převzaty a mírně upraveny z knihy Vazba od J. Bowlbyho) |
Při své cestě za autonomií a samostatností se většina batolat nevyhne výchovně náročnému období negativismu (neboli prvního vzdoru). Dítě si začíná uvědomovat, že jsou různé možnosti a že o nich může samo rozhodovat. Přestává automaticky přijímat a souhlasit
s tím, co mu sdělují či doporučují rodiče. Dítě objevuje, že se může vydat, kam chce, a vzít si, co ho zajímá, zároveň však zjišťuje, že dospělí mu v mnoha jeho záměrech brání. V této fázi se často uchyluje k zlostným výbuchům typu „já chci, chci a chci“ nebo naopak odmítání jakékoliv nabídky či domluvy „ne a ne a ne“. Fáze negativismu se u různých dětí objevuje s různou intenzitou, nicméně většina psychologů ji situuje
do období mezi druhým a třetím rokem s vrcholem kolem dvou a půl let. Jedná se o přirozený vývojový jev, kdy dítě usiluje o svou autonomii
a naráží na překážky, které mu klade společnost.K dosažení větší nezávislosti batolete na dospělých patří také zvládání sebeobslužných úkonů. Schopnost obléknout se, najíst apod. souvisí s rozvojem dovedností jemné motoriky, jak již bylo popsáno výše. Dalším důležitým mezníkem, který výrazně zvýší kompetentnost dítěte,
je dosažení kontroly nad vlastním vyměšováním. Většina dětí zvládne odplenkování v průběhu druhého roku života. Dle Matějčka (2013)
je nervový systém dítěte zralý k nácviku na nočník zhruba kolem 15-16 měsíce věku. V tomto věku je již také kapacita močového měchýře dostatečně velká, takže dítě vydrží několik hodin suché. Otázka vhodného času k nácviku na nočník je značně kulturně podmíněná. Před několika dekádami se většina dětí v naší republice vysazovala na nočník již v kojeneckém období (nejednalo se sice o schopnost dítěte,
ale spíše o schopnost matky vystihnout na základě denního harmonogramu správné chvíle, kdy se dítě na nočníku vyprázdní). Naopak na západ od našich hranic je poměrně běžné, že plínky nosí ještě tříleté a někdy i čtyřleté děti. Psychologové se shodují v tom, že existuje riziko v obou extrémních přístupech. Již Sigmund Freud (1856-1939), jež považoval batolecí věk za tzv. anální období, upozorňoval, že osobnostní struktura dětí s přísným a předčasným nácvikem vyprazdňování může být příliš rigidní a jejich charakter může být skrblický. Naopak u dětí
s pozdním nácvikem může dojít k vývoji neukotvené, rozvolněné osobnostní struktury.