Vývoj schopností hrubé motoriky v batolecím období

Po prvním roce života se začíná výrazně rozvíjet chůze. Na konci kojeneckého období většina dětí udělala první nejistý krůček do prostoru,
ovšem jejich hlavním nástrojem k přemisťování stále zůstávalo lezení. Teprve zhruba v patnácti měsících se chůze stává účinnější než lezení. Patnáctiměsíční dítě již chodí na rovném povrchu poměrně jistě s malým počtem pádů, ovšem v kopcovitém či nerovném terénu (trávník apod.)
je chůze ještě poněkud nejistá. Objevují se i první pokusy o běh, dítě běží pomalu, poměrně strnule, se širokou bází (nohama široko od sebe)
a rozpřaženýma rukama. Schody nahoru zdolává po čtyřech, obdobně schody dolů, po kterých leze pozpátku, spouští se nohama napřed (některé děti se v tomto věku ještě mohou bát lézt po schodech dolů).

Dovednost chůze u zdravých dětí vzniká téměř sama, dítě není potřeba nijak systematicky vyučovat a vysvětlovat mu, jak má chodit. U dětí
s určitým, byť mírným pohybovým defektem, však vidíme náročnost celého procesu. Dítě je při chůzi velmi nejisté, nepřevádí naučené schopnosti
do jiného prostředí (např. chodí, pokud se přidržuje konkrétního stolečku doma, ale kolem obdobného nábytku či zábradlí jinde nechodí).
Věkový rozptyl, ve kterém zdravé, dobře se vyvíjející děti začínají chodit, je poměrně značný (cca mezi devíti a osmnácti měsíci věku), uvádí se,
že průměrně začínají chlapci chodit o trošku dříve než děvčata (o cca jeden až dva měsíce), tento rozdíl se však do konce batolecího období srovná. Za věkový mezník, do kdy by dítě mělo zvládnout první samostatné krůčky, je považován věk osmnácti měsíců. Po této době se již obvykle jedná
o závažnější poruchu hrubé motoriky a pediatři odesílají děti na specializovaná vyšetření. Obvykle již chůze nenastoupí spontánně, ale podle druhu postižení vje potřeba záměrného cvičení a cíleného rozvoje. Porucha v rozvoji motoriky je právě v batolecím období velmi závažná. Je spojena se zpomalením rozvoje ve všech oblastech. Pokud je dítě pohybově postiženo, není omezena jenom jeho zkušenost s osamostatňováním se na matce a sociálním prostředí, ale také subjektivní prožitek vlastního těla má jiný charakter.

Dvouleté dítě již velmi dobře utíká, dovede ovlivňovat svou rychlost a dokáže rychle zastavit. Téměř již nepadá, zvládá různé nerovnosti terénu, překračuje práh, chodí do schodů bez přidržování metodou přisunování nohy na každém schůdku (chůze ze schodů je obtížnější a dítě ji zvládá
s časovým odstupem od chůze do schodů). Také zvládá bez pádu chodit pozpátku. Umí poskočit snožmo na místě, skáče z obrubníku, ze schodku. Motorické aktivity jsou pro většinu dětí velmi přitažlivé, rády chodí a lezou přes překážky, samostatně již zvládají jednodušší prolézačky, vylézt
na klouzačku a sjet po ní dolů apod. Děti v tomto věku již také zvládají samostatnou jízdu na odrážedle včetně vybalancování rovnováhy
u jednostopých druhů (samozřejmě pokud je jim tato činnost umožněna a mají prostor ji trénovat).

Tříleté dítě již zvládne pravý skok, skáče snožmo do dálky s překonáním určité vzdálenosti. Dokáže se postavit a chvíli stát na jedné noze, také
umí chodit po špičkách. Dobře kope do balónu a dokáže určit směr jeho dráhy. Zvládá dovednost jízdy na tříkolce, případně na kole s postranními kolečky. Do schodů i ze schodů již chodí samostatně bez přidržování metodou střídání nohou.