Sociální a emoční vývoj v batolecím období

Pro vývoj batolete je (i v souladu s zvýše zmíněným Eriksonem) důležitá rovnováha mezi potřebou osamostatňování a potřebou stability, jistoty a bezpečí. Výrazná negativní zkušenost v tomto období může vést k útlumu emancipace a zvýraznění závislosti na matce. V batolecím věku by dítě mělo dosáhnout důvěry v sebe a své schopnosti. Důležitým předpokladem je odpoutání se z předchozí symbiotické vazby
s mateřskou osobou. Schopnost připustit separaci je podporována rozvojem poznávacích procesů. Děti si v průběhu postupné emancipace
z vazby na matku mohou vytvářet vztah k přechodným objektům, např. k nějaké oblíbené hračce (plyšové zvířátko, panenka apod.),
tuto hračku pak dítě nechce dát z ruky (všude ji nosí, usíná s ní) a je pro něj velmi důležitá, zejména pokud je frustrované nebo smutné.

Vztah k oběma rodičům se teoreticky může vytvořit stejný. Ovšem naše kulturní zvyklosti a sociální normy stále určují, aby se dítětem v raném věku zabývala spíše matka. Vlivem zkušenosti dítěte tak vztah k otci bývá zpravidla sekundární (nikoliv méně důležitý a hodnotný). Vztah
s otcem se stává alternativním zdrojem jistoty a bezpečí, ale i zdrojem stimulace. Dítě, které si vytvoří bezpečný vztah k oběma rodičům, získá určitou výhodu, neboť získá možnost diferencovat rozličné varianty vztahu a profitovat z jejich rozdílnosti. Matky a otcové se dovedou ke svým dětem chovat stejně kompetentně, ale otcové tak činí mnohem méně. Z empirických šetření vyplývá, že se do určité míry liší i styl rodičovského chování otců a matek. Hra otců s dětmi je mnohem aktivnější, více stimuluje tělesnou aktivitu. Otcové se chovají k dětem selektivněji v závislosti na jejich pohlaví. Mají tendence trávit více času se synem než dcerou. Matky se soustřeďují spíše na klidnější hru
s hračkami, knihami a více stimulují verbalizaci.

Okruh sociálních vztahů batolete je rozšiřován i mimo rodičovskou dyádu zejména uvnitř širšího rodinného společenství. Děti si tak tvoří diferencované vztahy k prarodičům, mladším dětem, starším dětem apod. a tím si vytváří svou roli v rodině. Pokud se dvouletému či staršímu batoleti narodí sourozenec, dítě zpravidla prožívá pocit sesazení z trůnu, který může vést až k intenzivní žárlivosti, neboť pozornost rodičů
je nyní věnována i novému členu rodiny. Po překonání prvotních nelibých pocitů z objevení se nového sourozence přichází další vlna rivality (leckdy i silnější než prvá) v období, kdy se mladší dítě postaví a začíná dělat první krůčky. Vývojem sourozeneckých vztahů se podrobně zabýval Alfred Adler (1870-1937). Jelikož sourozenecké vztahy jsou velmi důležité ve všech etapách lidského života a v období batolecím
se teprve začínají utvářet, bude o nich podrobněji pojednáno v dalších kapitolách.

Starší batolata se po překonání počáteční žárlivosti ke svým mladším sourozencům chovají obdobně jako jejich rodiče. Napodobují pečovatelské chování, určitým problémem však zůstává kognitivní egocentrismus. Pro batolata jsou stále důležitější vlastní potřeby, leckdy
si ani nejsou schopné uvědomit, že potřeby jiných dětí se liší, a proto v tomto směru neberou ohledy ani na své sourozence (např. když mají něco sami oblíbeného, automaticky předpokládají, že se to musí líbit i jejich sourozenci).

Vztah k vrstevníkům bývá zpočátku málo diferencovaný. Na počátku batolecího období dítě chápe vrstevníky na stejné úrovni jako své hračky a další objekty. V osmnácti měsících již význam vrstevnických vztahů roste a děti začínají vzájemně interagovat (jedná se obvykle o krátké výměny pozornosti, tahanice o předměty, ale i o podávání hračky druhému dítěti, či snahu o jeho utišení, pokud pláče). Ve dvou letech se
u dětí objevuje tzv. paralelní hra, kdy si hrají vedle sebe se stejnými hračkami převážně každý sám. Ve třech letech již společná hra dětí vykazuje výrazné prvky spolupráce či soutěživosti. Kontakt s vrstevníky v batolecím věku umožňuje dětem zažít další významnou alternativní sociální zkušenost, která usnadňuje emancipaci.