Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra hudební výchovy
Dějiny hudby – romantismus. Distanční výukový kurz. 2012–2013, Ivo Bartoš

Úvod  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12   13 

Dějiny hudby – romantismus

Kapitola 9

Pozdní romantismus (Mahler, Wolf, Reger, Schmidt)

 


Cíl Cíl: získání základní informace o pozdním romantismu a seznámení s tvorbou hudebních skladatelů Gustava Mahlera, Hugo Wolfa, Maxe Regera a Franze Schmidta. 
Anotace
 Anotace: Závěr hudebního romantismu byl poznamenán značnými rozpaky nad dalším směrem hudebního vývoje. V Německu a Rakousku došlo ještě k poslednímu pokusu o oživení novoromantických myšlenek (A. Bruckner, R. Strauss), ke spojení rozbujelé romantické chromatiky s hudebními formami klasicismu a baroka (M. Reger) a také k pokračování symfonické tvorby (A. Bruckner, G. Mahler, F. Schmidt). Byly to poslední snahy o zachování a rozmnožení dědictví hudebního romantismu. Devatenácté století se uzavíralo a bylo střídano stoletím dvacátým, dobou nejnadějnějšího vědecko-technického pokroku a zároveň dvou nejstrašnějších válek, jaké dosud lidstvo zažilo, válek, ve kterých půjde o jeho holou existenci. V různorodé a přesto paradoxně výrazově homogenní hudbě G. Mahlera se zdá být nejistá budoucnost Evropy a světa adekvátně vyjadřována. Někdy u něj slyšíme tóny smutku a bolesti, některé volné věty jeho symfonií naopak vyjadřují návrat k věčné naději, jíž je přirozená lidská touha po štěstí a víra v jeho dosažení. G. Mahler převádí romantickou hudbu, iluzorní umění křehkých snů, velkých ideálů a volné fantazie, přes symbolický rok 1900 do drsné, disharmonické moderní doby, která již romantickým snům nepřeje. Naproti tomu Rakušan F. Schmidt se z této moderní doby, již po první světové válce, ohlíží svými napůl konsonantními, napůl disonantními, přesto však plně srozumitelnými kompozicemi vyvážených proporcí nostalgicky zpět do časů svého romantického mládí. Hudba pozdního romantismu nabízí hudbu jak novotářskou, tak staromilskou, zná i střední kompromisní cesty, a její posluchači si tak mohou vybrat podle vlastního gusta.
Klíčová slova Klíčová slova: pozdní romantismus, secese, Gustav Mahler, Hugo Wolf, Max Reger, Franz Schmidt.  
Čas ke studiu Přibližný čas potřebný k prostudování kapitoly (vč. poslechu hudebních ukázek a vypracování kontrolního testu): 60 minut

Devátá kapitola bude (spolu s desátou kapitolou) věnována závěrečné, pozdní fázi evropského hudebního romantismu (cca 1890–1920), která ještě naposledy těží z jeho výrazové podstaty a zároveň tvoří jeho poslední etapu, jež se následně rozplynula v modernějších hudebních směrech 20. století (impresionismus, dodekafonie, neoklasicismus, neofolklorismus, Nová věcnost, jazz). Hudba pozdního romantismu je stejně jako doba jejího vzniku naplněna směsicí nedůvěry a důvěry, melancholie a štěstí, skepse a pozitivní víry.  

K zamyšlení Námět k zamyšlení: zkuste si uvědomit, jaké máte představy při poslechu např. Mahlerovy instrumentální nebo vokální hudby a pokuste se sami pro sebe její sdělení verbalizovat, slovně formulovat. Mnohdy je to téměř nemožné, protože hudba často budí pocity, které je snadnější prožívat než racionálně popisovat. Pokud k tomu budete mít příležitost, porovnejte si někdy dojem z poslechu hudby pozdních romantiků s pocity vyvolanými hudbou modernistů 20. století. Jaké slyšíte rozdíly? Všeobecný trend moderních hudebních směrů první poloviny 20. století spočíval v úniku od romantické poetiky k věcnějšímu a realističtějšímu pojetí hudebního výrazu. Po několika desetiletích se však bude opět vracet zájem o zpěvnější a lyričtější hudbu, než byl např. expresionismus Schönberga, Berga a Weberna nebo čtvrttónová hudba Aloise Háby. Po odeznění hudebního romantismu po první světové válce zůstalo stále přítomno jeho dědictví. Spočívalo ve věčné touze člověka po prožití něčeho hezkého a příjemného, byť málo reálného. Gustav Mahler ukazuje ve svých symfoniích to hezké i méně hezké, co se odehrává v lidském životě a lidské psychice. Max Reger, rovněž pozdní romantik, se zase ve svých skladbách často zabývá pouze čistou hudbou s jejími vlastními postupy a zákonitostmi. Hudba, abstraktní umění prchavé podstaty, je pro skladatele i pro jeho publikum uměním téměř nekonečných možností a silného účinku. Pozdní romantismus možnosti účinků hudby na člověka dále rozšířil a obohatil.

Obsah:

9.1 Pozdní romantismus a fin de siècle
9.2 Gustav Mahler
  Dílo
9.3 Hugo Wolf
9.4 Max Reger
9.4 Franz Schmidt
Kontrolní test k 9. kapitole
Rozšiřující literatura k 9. kapitole
Seznam poslechových ukázek

9.1  Pozdní romantismus a fin de siècle

Závěrečná fáze 19. století byla z hudebního a hudebně-estetického hlediska značně nepřehledná. Klasicko-romantická syntéza sice sklízela ve skladbách svých vůdčích osobností – Brahmse, Dvořáka a Čajkovského – světové úspěchy, zároveň však začínalo být patrné, že z hlediska vývoje klasické hudby se jedná o slepou uličku, která příliš daleko nepovede. Nebylo možné se donekonečna opírat o Beethovena nebo rané romantiky a neustále je kopírovat. Velký smysl by do budoucna nemělo ani prosté napodobování novoromantiků Berlioze, Liszta a Wagnera. Původní euforie z možností programní hudby již byla ta tam (mnozí lidé ale programní hudbu novoromantismu nikdy za svou nepřijali, již Schumann a jeho žena Klára k ní měli své výhrady). Životní pocity lidí se ke konci 19. století počaly pomalu, ale jistě měnit, a začala být pociťována potřeba jejich adekvátního vyjádření v nové hudební tvorbě.

Pro závěrečná desetiletí 19. století byla příznačná mohutná koloniální expanze vyspělých evropských států, jejímž vedlejším efektem bylo poznávání kultur dalekých národů, a dále mohutný rozvoj vědy a techniky. V roce 1889 se u příležitosti stého výročí Francouzské revoluce konala světová výstava v Paříži, pro kterou byla postavena Eifellova věž a které se zúčastnily také Spojené státy americké (mnoho vyspělých evropských států však tuto světovou výstavu kvůli jejímu revolučnímu odkazu bojkotovalo). Vědeckotechnická revoluce v průmyslových státech nabírala stále rychlejší obrátky, současně se ale také zostřovala mezinárodní soutěž o nové přírodní zdroje a o nová odbytiště, což nakonec vyústilo v roce 1914 ve světovou válku.

Evropské společenské myšlení konce 19. století trpělo značnými rozpory. Na jedné straně byla tíživě pociťována prohlubující se sociální propast mezi bohatými a chudými, na druhé straně kvetla filozofie a umělecká estetika tzv. fin de siècle (francouzsky „konec století“), podporující citovost, snění, symbolismus a nádhernou dekorativnost. Bylo to jakési zavírání očí před tíživou realitou a útěk od ní do světa krásy a ideálů.

Ve výtvarném umění je pro období fin de siècle (1890–1910) charakteristická tvorba Moravana Alfonse Muchy (1860–1939), na přelomu 19. a 20. století působícího v Paříži, a architektonický a výtvarný styl zvaný secese, který se odrazil také při navrhování užikových předmětů denní potřeby, včetně podoby hudebních nástrojů (viz níže obrázek ozdobného povrchu korpusu secesního klavíru). Němčina pro secesi užívá výraz Jugendstil, francouzština a angličtina označení Art Nouveau [árt nuvó]. Patrně nejznámější stavbou české secese je Obecní dům v Praze, otevřený pro veřejnost v r. 1912.

Obecní dům v Praze
Obecní dům v Praze (1905–1912)
Alfons Mucha: Zodiac (1896)
Secesní klavír (1902) zn. Bechstein

Pozdní romantismus v evropské hudbě, který kolem r. 1890 střídal klasicko-romantickou syntézu, postupoval podobně, jako výtvarná umění – zužitkovával předchozí vývoj a vyvozoval z něj nové závěry. Hudebně ho dobře reprezentují němečtí a rakouští skladatelé Mahler, Strauss (Richard), Wolf, Reger a Schmidt, Češi Foerster, Suk a Novák, Rusové Skrjabin a Rachmaninov, Angličané Elgar a Holst, z Francouzů např. Fauré a d´Indy, v Itálii Puccini, který se proslavil v operní hudbě. Umělecké ovzduší konce 19. století bylo nezřídka naplněno jistým pesimismem, melancholií, pocitem osamělosti člověka uprostřed cizího světa, což se v hudbě zvláště výrazně odráží ve skladbách introvertního Gustava Mahlera. Čeští skladatelé pozdního romantismu (především Foerster, Suk a Novák) čelili v období fin de siècle nadměrnému průniku stínů a temných nálad do své hudby zpěvnou melodikou a zdravým optimismem, odvozeným od základního naturelu českého a moravského lidu. Ale jistá pocitová rozbolavělost se tehdy, a zvláště v prvních desetiletích 20. století, nevyhnula ani jejich skladbám. Stala se jejich součástí, doplňovanou odhodlanou bojovností a jemným lyrismem, a spoluurčila tím podobu hudby českého pozdního romantismu.

Zvláště výrazně se to projevilo u J. Suka, a to po letech 1904–1905, ve kterých mu zemřeli tchán A. Dvořák a manželka Otýlie. Sukovo osobní neštěstí se v jeho skladbách přelilo do sladce rozbolavělé, posmutnělé nálady, která zcela změnila charakter většiny jeho příští tvorby. Ta tímto způsobem, a vlastně nedobrovolně, bezděky, začala odpovídat dobové tendenci sladkobolu a korespondovala s podobně tesknými místy v kompozicích Mahlera, Skrjabina, Pucciniho a Rachmaninova, ale též Nováka, Foerstera a mnoha dalších. Hudební produkce pozdního romantismu byla nesmírně bohatá a rozmanitá a po vzoru jeho nejúspěšnějších tvůrců skládaly svá větší či menší hudební díla desítky a stovky skladatelů méně známých nebo zcela lokálních, byť třeba kvalitních. V Brně to byl např. Václav Kaprál (1889–1947), otec skladatelky Vítězslavy Kaprálové (1915–1940), žačky a přítelkyně Bohuslava Martinů, která si vzala v závěru svého krátkého života za manžela Jiřího Muchu, syna výše zmiňovaného slavného secesního výtvarníka Alfonse Muchy.

Od počátku 20. století nastává jistá dichotomie (dělení na 2 části) klasické hudby. Pozdní romantismus představuje její původní, tradiční linii, sahající od gregoriánského chorálu až po R. Wagnera. Odlišné, moderní hudební směry 20. století se naopak snažily na tuto tradiční linii nenavazovat a vytvářet si nezávislý, často záměrně asentimentální (tzn. ne citový, ne romantický) hudební jazyk (skladatelé Debussy, Schönberg, Webern, Berg, Stravinskij, Prokofjev, Milhaud, Honegger, Martinů, Hindemith, Bartók, Janáček ad.). K tomu bylo zapotřebí omezení, předefinování či přímo zrušení některých harmonických a dalších zásad a vztahů v hudbě. Pozdní romantismus se tak stal základnou a východiskem pro vznik a rozvoj moderní hudby 20. a 21. století. Se zmíněnými tendencemi koresponduje skutečnost, že čeští pozdně romantičtí skladatelé Foerster, Suk a Novák bývají v české muzikologické literatuře uváděni také pod označením první generace české moderny.

9.2  Gustav Mahler

G. Mahler
Gustav Mahler

Gustav Mahler [máler] (1860–1911) pocházel z židovského prostředí, jeho otec však nebyl ortodoxním Židem a snažil se společensky splynout s převážně německým prostředím jihlavského jazykového ostrůvku, na jehož teritoriu se jako podomní hokynář, objíždějící své zákazníky, často pohyboval. Někdy bývá uváděno, že rodina Mahlerů v Kališti u Humpolce, do které se Gustav Mahler narodil, byla česká. To ale není pravda, přestože Kaliště samo o sobě české bylo. U Mahlerů se doma hovořilo německy, jazykem, ke kterému Gustavův otec tíhl, i když musel být kvůli svým obchodním zájmům jistě schopen také alespoň základní komunikace v českém jazyce. Rodina Mahlerových se ještě v r. 1860 přestěhovala do převážně německé Jihlavy, od které si otec sliboval rozmnožení svého jmění podnikáním jako výrobce alkoholu a obchodník s ním, což se mu zdařilo. V Jihlavě Gustav Mahler vyrůstal a chodil až do svých 15 let do školy, patří proto mezi německojazyčné skladatele. Jihlava však měla také své české obyvatele (kolem jedné pětiny z celkového počtu asi 17 tisíc), kolem ní ležely české vesnice a česká města, malého Gustava měla na starosti česká služka Marie Cihlářová, jeho prvním učitelem hudby byl kontrabasista jménem Sladký, a je proto prakticky nepředstavitelné, že by se vnímavý chlapec v dětství do určité míry neseznámil s češtinou, českým prostředím a českou hudebností.

Gustav Mahler byl jedním z celkem 14 sourozenců. 7 z nich zemřelo ještě v dětském věku; další, Gustavův starší bratr Ernst, narozený r. 1861, zemřel po těžké nemoci v r. 1875, a jiný bratr, Otto, nar. 1873, spáchal v r. 1895 sebevraždu. Dospělosti se dočkaly všechny tři Gustavovy sestry – Leopoldina (nar. 1863), Justina (nar. 1868) a Emma (nar. 1875), z bratrů Gustavovi zůstal jen Alois (nar. 1867). Raná zkušenost se smrtí se později odrazila v Mahlerově hudbě, podobně jako na ni měla dopad přímočará, bezohledná energie jeho otce, který Gustavovu matku doma někdy bil. Po matce G. Mahler zdědil jemnost a poetičnost. V Mahlerově symfoniích můžeme v četných příkladech nalézt bohaté projevy obou základních poloh jeho povahy, oné energické i té lyrické.

V 11 letech poslal otec Gustava studovat na gymnázium do Prahy, ale tento krok selhal; zasněnému Gustavovi se studium v Praze nedařilo, proto se vrátil domů. Zato v Jihlavě se zdárně rozvíjel jeho hudební talent, v r. 1870 tam úspěšně poprvé veřejně vystoupil na koncertě v divadle. Jeho nadprůměrné nadání začínalo být výzvou pro jeho otce, a protože ten byl na Gustava pyšný, nechal ho v 15 letech zapsat na vídeňskou konzervatoř, na které Gustav Mahler studoval klavír a kompozici. Zároveň ale zůstal studentem jihlavského gymnázia, kde odmaturoval v r. 1878 (napodruhé). Ve Vídni na konzervatoři, jejíž studium G. Mahler ukončil po třech letech (rovněž v r. 1878), zaznamenal řadu významných úspěchů. Mezi nimi byla jeho první závažná skladba, kterou se stala kantáta Žalobná píseň (Klagendes Lied, 1878–1880) pro pěvecká sóla, sbor a 2 orchestry, z nichž jeden je za scénou. Premiéra této kompozice se uskutečnila v přepracované verzi v r. 1901 ve Vídni za řízení skladatele. Její hudba, vycházející z Wagnera, je již typickou ukázkou Mahlerova pozdějšího hudebního stylu, plného nápadných kontrastů.

G. Mahler se stal po ukončení svých studií vyhledávaným dirigentem, především operním, ale také orchestrálním. Jednotlivé dlouhodobější zastávky v jeho dirigentské kariéře byly: Bad Hall (1880), Lublaň (1881–1882), Olomouc (1883), Kassel (1883–1885), Praha (1885–1886, ve Stavovském německém divadle, Mahler již měl zajištěné angažmá na příští rok v Lipsku a Praha pro něj byla jenom přestupní stanicí), Lipsko (1886–1888), Budapešť (ředitel Královské opery, 1888–1891), Hamburg (1. kapelník městského divadla, 1891–1897, stýkal se tam s J. B. Foersterem), Vídeň (1. kapelník a ředitel Císařsko-královské opery, 1897–1907), New York (dirigent Metropolitní opery a Newyorských filharmoniků, 1908–1911). Kromě toho Mahler absolvoval za svůj život mnoho významných pohostinských dirigentských vystoupení, často s vlastními skladbami. Letní měsíce byly Mahlerem pravidelně využívány nejenom k obnovení fyzických a duševních sil, ale především ke komponování vlastních skladeb. Příčinou Mahlerovy brzké smrti (Vídeň) byla vrozená srdeční choroba, zhoršená dlouholetým přepínáním sil. Skladatel po sobě zanechal manželku Almu (později napsala knihu vzpomínek, jejími dalšími manžely byli architekt Gropius a spisovatel Werfel) a dceru Annu Justinu, která se stala sochařkou.

Hlavním dílem Gustava Mahlera jsou jeho symfonie. Jejich hudba je zvláštní; je prodchnuta myšlenkami vznešenými i záměrně triviálními, které se střídají zdánlivě náhodně, po vzoru výtvarné metody koláže, a dosahují tak ve vzájemné kontrapozici nových významů. Mahler ve své hudbě shrnuje rozporuplnost své doby a zároveň předjímá obrovská nebezpečí a děsivé katastrofy, hrozící lidstvu (předzvěst 1. světové války). Mahlerův styl je jednak výrazem dekadence fin de siècle, jednak základem nové, moderní hudby 20. století (Mahlerovo dílo bylo uznáváno všemi třemi hlavními členy tzv. druhé vídeňské školy – Schönbergem, Bergem a Webernem). Spolu s Beethovenem, Čajkovským, Brahmsem, Dvořákem a Brucknerem patří Mahler mezi největší symfoniky 19. století, na rozdíl od nich však jeho tvorba náleží též hudbě 20. století. Mahlerovy skladby vynikají svou neotřelou instrumentací, jejímž zásadám a tajemstvím rozuměl Mahler tak dobře, jako málokdo jiný.

  Dílo (výběr):

Symfonie – celkem 9, desátá zůstala nedokončená. Symfonie č. 2, 3, 4 a 8 obsahují vokální složku. Jako další Mahlerova symfonie by měla být vlastně posuzována jeho Píseň o Zemi, ta se však běžně počítá za samostatné dílo, na ostatních symfoniích skladatele nezávislé.

Vokálně-instrumentální hudba

9.3  Hugo Wolf

H. Wolf
Gustav Mahler

Spolužákem Gustava Mahlera na vídeňské konzervatoři byl stejně starý Hugo Wolf (1860–1903), který se proslavil hlavně jako skladatel písní, jejichž počet se pohybuje kolem čísla 300. Ve svém hudebním jazyce se Wolf silně opřel o Schumanna, Liszta a Wagnera. Klavírnímu doprovodu dodal novou dimenzi obohacením Schumannových předloh o wagnerovské harmonické inovace. Wolf bývá hodnocen jako nejvýznamnější lyrik německé hudby po Schubertovi.

 

 

9.3  Max Reger

M. Reger
Max Reger

Současníkem Mahlera a Wolfa byl Max Reger [régr] (1873–1916), rodák z franského Brandu ve Smrčinách (Fichtelgebirge) nedaleko Chebu. Byl komponujícím varhaníkem, klavíristou a dirigentem. Skladatelsky zasáhl nejsilněji do hudby varhanní, komponoval také hudbu orchestrální, komorní, klavírní a vokální. Jeho hudební styl je příznačný zálibou v komplikované až přehuštěné harmonii a navazováním na minulost evropské hudby, zejména J. S. Bacha. Reger se s oblibou vracel ke kontrapunktu a starým hudebním formám, ale plnil je moderní hudbou poplatnou novoromantické chromatice a zvukovosti. V pozdějším období se Reger snažil svůj styl provzdušnit a odlehčit. Z jeho varhanní tvorby, technicky mimořádně obtížné, je nejznámější kompozicí Fantazie a fuga na B-A-C-H, z orchestrálních skladeb bývají hrány především Variace a fuga na Hillerovo téma a Variace a fuga na Mozartovo téma.

 

9.4  Franz Schmidt

F. Schmidt
Franz Schmidt

Franz Schmidt (1874–1939) byl vynikajícím rakouským pozdně romantickým hudebním skladatelem, dirigentem, violoncellistou, klavíristou a hudebním pedagogem. Narodil se v Preßburgu (německý název Bratislavy), ve smíšené rakousko-maďarské rodině, matka byla jeho první klavírní učitelkou. Rodina se přestěhovala v r. 1888 do Vídně a Franz tam začal studovat hru na violocello, hudební teorii (u A. Brucknera) a skladbu. Stal se violoncellistou orchestru Dvorní opery, kde hrál pod dirigentem G. Mahlerem. Byl též členem orchestru Vídeňských filharmoniků. Jeho klavírní umění nacházelo své uplatnění v komorní hudbě, platil také za vynikajícího sólového klavíristu. V r. 1911 obdržel profesuru na vídeňské konzervatoři pro obory violoncello, klavír, kontrapunkt a skladbu. V témže roce zanechal hraní ve filharmonickém orchestru a věnoval se nadále pedagogické práci, koncertní činnosti a kompozici (hru v divadelním orchestru ukončil v sezóně 1913–1914). V letech 1925–1927 byl ředitelem Hudební akademie ve Vídni, mezi roky 1927–1931 rektorem Vysoké odborné školy pro hudbu a dramatické umění tamtéž (dnešní Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni).

Dílo (výběr): 2 opery (Notre Dame, 1902–1904, Fredigundis, 1916–1921). Vrcholným Schmidtovým dílem je oratorium Das Buch mit sieben Siegeln (1935–1937). Dále napsal 4 symfonie, Koncertantní variace pro klavír a orch. pro levou ruku, Klavírní koncert s orch. pro levou ruku, komorní skladby, skladby pro dechové nástroje, klavírní skladby. Schmidt vytvořil rovněž kolem 20 hodnotných varhanních kompozic.

 

Kontrolní test k 9. kapitole.
Literatura Rozšiřující literatura:

 

Úvod  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12   13