Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra hudební výchovy
Dějiny hudby – romantismus. Distanční výukový kurz. 2012–2013, Ivo Bartoš

Úvod  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12   13 

Dějiny hudby – romantismus

Kapitola 11

Pozdní romantismus v českých zemích (Foerster, Novák, Suk)

 


Cíl Cíl: poznání tvorby tří českých skladatelů pozdního romantismu, kteří vytýčili české hudbě cestu do 20.  století – Josefa Bohuslava Foerstera, Vítězslava Nováka a Josefa Suka.
Anotace
 Anotace: Na počátku 20. století měla česká hudba tři mladé nadějné skladatele, z nichž dva prošli kompoziční Dvořákovou třídou na pražské konzervatoři (Novák, Suk). Zatímco J. B. Foerster opustil na dlouhý čas, spolu se svou manželkou, teritorium českých zemí, aby své ženě pomáhal v její kariéře operní zpěvačky v Hamburku a ve Vídni, skládali V. Novák a J. Suk doma svá vynikající raná díla, jejichž popularitu se jim přes jejich pozdější vyzrálé kompoziční mistrovství nepodařilo překonat. Všichni tři jmenovaní skladatelé byli nesmírně důležití pro výchovu a inspiraci dalších generací českých hudebních tvůrců dvacátého století. 
Klíčová slova Klíčová slova: pozdní romantismus, Josef Bohuslav Foerster, Vítězslav Novák, Josef Suk. 
Čas ke studiu Přibližný čas potřebný k prostudování kapitoly (vč. poslechu hudebních ukázek a vypracování kontrolního testu): 80 minut

Josef Bohuslav Foerster, Vítězslav Novák a Josef Suk, známí pod označením „první generace české moderny“, byli současníky G. Mahlera, R. Strausse, C. Debussyho, A. Schönberga, I. Stravinského a dalších velikánů světové hudby. Navázali však především na odkaz první generace české národní školy (Smetana, Dvořák, Fibich), a přestože později svou hudební řeč obohatili a rozšířili o nové výrazové možnosti, typicky český lyrismus zůstal jejich poznávacím znamením. Vytvořili osobitý vklad české hudby do tvorby evropského pozdního romantismu. 

K zamyšlení Námět k zamyšlení: je zajímavé, jak se velikost země a počet jejích obyvatel odráží v její umělecké produkci. Umělci z malých českých zemí nemívali ve své tvorbě sklony k patosu a monumentalitě ruského, německého nebo francouzského typu. Skladby Foerstera, Nováka a Suka jsou toho dokladem. Česká hudba pozdního romantismu se zaměřovala spíše na prožitek a jemnou kresbu, uměla ale také zabouřit. Vzniklo tak umění typicky české a národní, odrážející svou neokázalostí a upřímností, v neposlední řadě i svým vtipem, českou mentalitu. 

Obsah:

11.1 Pozdní romantismus v české hudbě
11.2 Josef Bohuslav Foerster
11.3 Vítězslav Novák
11.4 Josef Suk
Kontrolní test k 11. kapitole
Rozšiřující literatura k 11. kapitole
Seznam poslechových ukázek

11.1  Pozdní romantismus v české hudbě

Pozdní romantismus se projevil v české hudbě podobně rozmanitě jako např. v sousedním Německu a Rakousku, na jejichž kulturu byly české země napojeny. Nejlepší skladatelé z českých zemí vynikali na konci 19. a na počátku 20. století svou vysokou řemeslnou a uměleckou kvalitou, plně souměřitelnou s dalšími uznávanými evropskými hudebními tvůrci oněch let. V prvním desetiletí 20. století experimentovali rovněž s impresionistickými zvukovými plochami a v období mezi světovými válkami také s modernistickými postupy, kvůli kterým jsou Josef Bohuslav Foerster, Josef Suk a Vítězslav Novák občas nazýváni „první generací české moderny“. Leoš Janáček, další vynikající domácí skladatel přelomu 19. a 20. století a období před první světovou válkou, během ní a po ní (zemřel v r. 1928), s osobitým, nekonvenčním, poněkud úsečným, zkratkovitým muzikálním stylem, založeným na nápěvcích moravské lidové mluvy a pečlivě odpozorovaných projevech moravského hudebního folkloru, se mezi pozdní romantiky již počítat nemůže. Jeho skladby vytvořené po r. 1900, rezignující na (do té doby závaznou) tradiční tematicko-motivickou práci a tím opouštějící pozdně romantický výraz, jej zařazují mezi moderní skladatele 20. století. Z dnešního časového odstupu patří Janáček dokonce mezi ty nejosobitější a nejoriginálnější hudební modernisty všech dob, a to v celosvětovém měřítku.

11.2  Josef Bohuslav Foerster

J. B. Foerster
Josef Bohuslav Foerster

Josef Bohuslav Foerster (1859–1851) byl synem Josefa Förstera, známého pražského varhaníka, regenschoriho a hudebního pedagoga (syn si později změnil pravopis svého příjmení, aby se od svého otce odlišil). Josef Förster působil mj. jako ředitel kůru pražského kostela sv. Vojtěcha, kde pod ním hrával na varhany mladý A. Dvořák (oba se setkali již dříve jako učitel a žák na pražské varhanické škole). Josef Förster se stal jednou z vůdčích osobností českého ceciliánského hnutí, které usilovalo o obnovu čistoty chrámové hudby, především na základě Palestrinovy vokální polyfonie a soudobé liturgické hudby, komponované v jejím duchu.

Josef Bohuslav Foerster navštěvoval gymnázium, byl ale také vzděláván ve hře na klavír, varhany a violoncello. V letech 1879–1882 vystudoval pražskou varhanickou školu, pak byl učitelem hudby, zpěvákem sboru Hlahol, varhaníkem a regenschorim, hudebním referentem Národních listů, zajímal se o literaturu, herectví a malířství, sám maloval. Znal se s B. Smetanou, A. Dvořákem, J. Nerudou, P. I. Čajkovským. Oženil se s vynikající operní pěvkyní Bertou Lautererovou (1869–1936) a v r. 1893 ji následoval do Hamburku, kde jeho žena získala pěvecké angažmá. V Hamburku se Foerster seznámil s Gustavem Mahlerem, psal hudební zprávy do novin a učil hru na klavír na tamní konzervatoři. Když se stal Mahler hudebním ředitelem a dirigentem Dvorské opery ve Vídni, nabídl tam příležitost k účinkování i B. Lautererové-Foersterové. Manželé Foersterovi se proto přestěhovali z Hamburku do Vídně, ve které zůstali až do konce první světové války (1918). Ve Vídni byl Foerster činný opět jako hudební publicista a učitel. V Hamburku ani ve Vídni neztratil Foerster kontakt s českým hudebním životem. Po vzniku samostatného československého státu a po návratu do Prahy se stal Foerster profesorem skladby na pražské konzervatoři, zprvu jen na středoškolském stupni, ale od r. 1922 již v mistrovské třídě (ta nahrazovala dnešní hudební vysokou školu, spolu s Foersterem zde skladbu ještě vyučovali Suk, Novák, a na brněnském pracovišti téhož ústavu, tzn. rovněž v mistrovské třídě pražské konzervatoře, ovšem dislokované do Brna, Leoš Janáček). Foerster byl třikrát zvolen rektorem pražské konzervatoře. Vedle toho přednášel na pražské filozofické fakultě a stal se prezidentem České akademie věd a umění (1931–1939). Po 2. sv. válce byl J. B. Foerster uctíván jako národní umělecká autorita, v r. 1945 obdržel titul národního umělce. Zemřel v 91 letech ve Vestci u Mladé Boleslavi.

Foersterův hudební styl vychází z odkazu Smetany a Dvořáka, byl ovlivněn novoromantismem a impresionismem, vokální polyfonií a varhanní hudbou. Z největší části ale charakter Foersterovy hudby určila lyrická, citlivá povaha skladatele, který byl nesmírně vzdělaný a měl obrovský rozhled ve všech druzích umění. Foersterovy skladby jsou však dnes – přes svou nespornou zajímavost a vysokou řemeslnou kvalitu – málo známé a hrané. Jedním z důvodů může být nedostek jejich většího temperamentu a výraznějších hudebních nápadů. Největší pozornosti z Foersterova hudebního odkazu se těšily a těší mužské sbory. Byly to zvláště sbory, psané na slova Josefa Václava Sládka, ale i jiné, s texty dalších autorů (velmi populární byly např. mužské sbory Velké, širé, rodné lány, Oráč a Polní cestou z „Devíti sborů“, psaných v Hamburku v letech 1894–1897). V poslední době bývá častěji hrána Foersterova 4. symfonie z r. 1905 (s přívlastkem „Veliká noc“), celkově však Foersterova hudba teprve na svou renesanci čeká. Skladatel je také významný svou literární činností. Zajímavé jsou jeho autobiografické knihy vzpomínek Poutník, Poutníkovy cesty, Poutník v Hamburku, Poutník v cizině.

Dílo (výběr):

Orchestrální skladby

Vokální a vokálně-instrumentální hudba

Opery

Dále hudba komorní (mj. nonet, smyčcový, dechový a klavírní kvintet, 4 smyčcové kvartety), scénická (přes 10 opusů), pro housle a klavír, klavírní pro 2 a 4 ruce, varhanní, duchovní (např. Stabat mater z let 1891–1892 pro smíš. sbor, orchestr a varhany, Glagolská mše z r. 1923 pro smíš. sbor a varhany, Missa in honorem S. Francisci Assisiensis, Missa in honorem S. Adalberti, Missa in honorem Beatae Mariae Virginis, písně, žalmy, moteta, mužské sbory).

11.3  Vítězslav Novák

V. Novák
Vítězslav Novák

Vítězslav Novák (1870–1949) se narodil v jihočeské Kamenici nad Lipou, ale vyrůstal v malém městečku Počátky poblíž česko-moravské zemské hranice, po smrti svého otce potom v Jindřichově Hradci. Již v Počátkách se učil hrát na klavír (začal zde také studium houslí, ale kvůli zlému učiteli toho po třetí hodině zanechal). Po maturitě na jindřichohradeckém gymnáziu se spolu s matkou a dvěma sourozenci přestěhoval do Prahy, kde od podzimu 1889 navštěvoval přednášky na právnické a filozofické fakultě a současně začal studovat na pražské konzervatoři [1] skladbu (1889–1892, od podzimu 1891 ve třídě A. Dvořáka).

Od r. 1896 se V. Novák často objevoval na východní Moravě a na Slovensku, kde poznával lidovou hudbu. V té době již několik let intenzívně komponoval a folklorní prvky proto mohl začít využívat ve své vlastní tvorbě (nejznámější a nejoblíbenější skladbou z tohoto období je Slovácká suita z r. 1903). V. Novák byl vášnivý cestovatel a vysokohorský turista, svou lásku k horám projevil hudebně ve velkolepé symfonické básni V Tatrách (1902, přepracována r. 1907). Velkého veřejného uznání dosáhl Novák provedením své kantáty pro sóla, smíšený sbor a orchestr Bouře (na báseň Sv. Čecha), po jejíž premiéře v r. 1910 začal být pokládán za vedoucí osobnost české hudby. Tuto pověst podpořila klavírní hudební báseň Pan z r. 1911.

V r. 1912 obdržel Novák nabídku na významné pedagogické místo ve Vídni (na mistrovské škole Státní akademie hudby), ale protože chtěl zůstat v Praze a navíc se právě v té době hodlal oženit se svou bývalou žačkou v harmonii, mladou dívkou Marií Práškovou (1888–1963), vídeňské angažmá nepřijal. V následujících létech se u skladatele ukázala jistá tvůrčí krize, jeho skladby začaly trpět komplikovaností a menší invenčností. Po vzniku samostatného Československa se pozice V. Nováka v české hudbě dále oslabila, zejména ve prospěch Leoše Janáčka, jehož hudba působila zřetelně progresívněji než Novákova. Jistý podíl na Novákově zvláštním postavení v mladé Československé republice, které bylo navenek dobré, ale neodpovídalo jeho představám o opravdové úspěšnosti, měla pravděpodobně jeho přímočará nátura, prostá pochlebování. Skladatel však každopádně požíval v novém československém státě odborného a společenského respektu, vedl zdárně svou mistrovskou skladatelskou třídu na pražské konzervatoři, jejímž rektorem ve 20. letech po několik let byl, stal se členem mnoha organizací doma a v cizině, dostával ceny, řády a další pocty. V době ohrožení republiky hitlerovským Německem a během okupace se Novák v novém vzepětí tvůrčího elánu, živeného nenávistí k těm, kteří chtěli Československo rozbít, postavil na jeho obranu řadou burcujících kompozic (Jihočeská suita, De profundis, Svatováclavský triptych, Májová symfonie).

V. Novák se stal spolu s J. Sukem a J. B. Foersterem významným představitelem českého pozdního romantismu, a také první generace české moderny. Pozdní romantismus, jakkoli myšlenkově, harmonicky a rytmicky náročný, zůstal přesto stále relativně zpěvným, pro posluchače proto sdělným a přehledným hudebním stylem, a i po r. 1918 spolehlivým stylotvorným základem Novákovy, Sukovy a Foersterovy tvorby (na rozdíl od pozdního Leoše Janáčka). Pro V. Nováka je charakteristická jeho záliba v jisté složitosti, komplikovanosti hudební struktury, v polyfonii a kontrapunktu, a také v určité intelektuální nadřazenosti, která občas působí v jeho hudbě poněkud učeně a odtažitě. Na druhé straně dokázal být Novák ve svých nejšťastnějších skladbách velmi citový, zpěvný a živý. Vcelku je jeho hudební dílo neobyčejně bohaté a hodnotné, i v mezinárodním srovnání. Nesmírný význam měl V. Novák jako učitel budoucích skladatelů a pozdějších význačných osobností hudebního a uměleckého života Československa a mnoha dalších zemí (jeho žáky byli např. E. Axman, V. Dobiáš, A. Hába, K. Janeček, O. Jeremiáš, J. Kunc, V. Petrželka, V. Kaprálová, J. Cikker, D. Kardoš, A. Moyzes, E. Suchoň, řada jihoslovanských skladatelů). Na podzim 1945 byl Novákovi propůjčen titul národního umělce.

Dílo (výběr):

Orchestrální skladby

Vokální a vokálně-instrumentální skladby

Jevištní díla

Sólové klavírní skladby

Dále např. klavírní koncert e moll (1895), 3 smyčcové kvartety, klavírní kvintet a moll, klavírní kvartet c moll, 2 klavírní tria, sonáta pro housle a klavír, sonáta pro violoncello a klavír, Preludium na milostnou píseň valašskou pro varhany, četné sbory.

V. Novák v roce 1949 dokončoval ve Skutči, odkud pocházela jeho žena Marie, druhý díl knihy svých životních vzpomínek s názvem O sobě a o jiných. První díl Novákových vzpomínek vyšel v Praze v r. 1946 u nakladatele Vilímka, avšak druhý díl (spolu s prvním) vyšel v Praze teprve v r. 1970, tentokrát v Editio Supraphon. Novákova autobiografická kniha vyniká břitkými postřehy a nepřikrášlenými úsudky svého autora o české hudební i všeobecně kulturní scéně, od jeho mládí až do doby osvobození od nacismu a během obnovy národního kulturního života po 2. sv. válce. V závěru knížky např. čtenáře může zaujmout nelichotivý popis některých aspektů organizace prvního mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro v r. 1946 či kritika výroků tehdejšího ministra školství a osvěty, původně muzikologa a historika Zd. Nejedlého, kterého si Novák znepřátelil svým nesouhlasem s některými Nejedlého názory již za první československé republiky. Novákova kniha je svou upřímností jedním z nejcennějších dokumentů o české společnosti od posledních desetiletí existence Rakousko-Uherska až po přípravu nástupu komunismu před rokem 1948. Zároveň podává obraz Novákova smýšlení o světové hudbě a jejích významných reprezentantech.

11.4  Josef Suk

J. Suk
Josef Suk

Josef Suk (1874–1935) byl od r. 1891 spolužákem V. Nováka v kompoziční třídě A. Dvořáka, se svým učitelem se však na rozdíl od Nováka plně umělecky ztotožnil a Dvořákův styl dokázal jako začínající skladatel napodobit až k nerozeznání. Patrně nejkrásnějším dokladem tohoto tvrzení je Sukova smyčcová serenáda Es dur z r. 1892, kdy mu bylo teprve 18 let, právě ukončil svá studia na konzervatoři a o letních prázdninách navštěvoval Dvořáka a jeho rodinu, včetně Dvořákovy dcery Otilky, na jejich letním sídle ve Vysoké u Příbrami (Dvořák zanedlouho poté – 15. září 1892 – odcestoval s rodinou do Ameriky).

Josef Suk pocházel z Křečovic nedaleko Benešova u Prahy. Jeho životním osudem se staly housle, které studoval od podzimu 1885 na pražské konzervatoři u Antonína Bennewitze, oblíbeného a dlouholetého ředitele ústavu. Suk byl na konzervatoři posléze také studentem skladby. Před A. Dvořákem byl jeho učitelem kompozice (stejně jako v případě V. Nováka) Karel Stecker, který na konzervatoř přešel od šk. r. 1889–1890 s celou varhanickou školou. Konzervatoř tak dostala k dosavadním interpretačním třídám také kompoziční a hudebně-teoretické oddělení a stala se kompletně vybaveným hudebním učilištěm. Od podzimu 1892 začal Suk veřejně vystupovat ve smyčcovém kvartetu se svými spolužáky z konzervatoře Hoffmannem, Nedbalem a Bergerem. Soubor se brzy pojmenoval České kvarteto a na svých téměř 4000 koncertech odehraných během následujících desetiletí dosáhl mezinárodního věhlasu. Suk v tomto souboru účinkoval jako druhý houslista 40 let, až do posledního koncertu 20. 3. 1933 v Praze (České kvarteto tehdy mělo po několika předchozích změnách složení Hoffmann/Suk/Herold/Zelenka).

Pro Suka přišel (podle jeho vlastních slov) nejkrásnější čas tehdy, když obdržel zakázku na vytvoření scénické hudby k dramatické pohádce J. Zeyera Radúz a Mahulena (1897–1898). V té době již několik let úspěšně koncertoval s Českým kvartetem doma a po Evropě a ve volných chvílích skládal. Při kompozici Radúze a Mahuleny ho inspirovala nejenom Zeyerova literární předloha, ale především láska k Otilce Dvořákové, se kterou se oženil v listopadu 1898.

Šťastné období Sukova života skončilo zcela náhle a nečekaně dvojitým úderem osudu. Nejprve ztratil Suk tchána A. Dvořáka (1904), a o rok později pak svoji mladou ženu Otilku, matku jejich malého synka, která podlehla nenadálé nemoci. Výrazem těchto událostí se stala Sukova pětidílná smuteční symfonie Asrael (1905–1906), věnovaná památce obou jeho milovaných nejbližších. Stíny těchto tragických událostí se rozprostřely nad dalším skladatelovým životem a jeho tvorbou. Sukovy příští skladby zvážněly, ale též zvroucněly, stávaly se postupně čím dál tím více hloubavější a prokomponovanější. Blahodárně působil čas a práce, Sukovo osamění se také zmírňovalo obnovováním starých a navazováním nových přátelství. To se projevilo projasňováním temných nálad z Asraela v další velké orchestrální kompozici – rovněž pětidílné hudební básni s názvem Pohádka léta (1908–1909). Sukův hudební styl se v následujících létech ale komplikoval, zejména harmonicky a polyfonicky, a zvláště v následujících vrcholných symfonických kompozicích (Zrání, Epilog) se značně vzdálil vkusu a možnostem porozumění širokého publika. Na druhé straně Suk dovedl přihlédnout k zájmům a potřebám obyčejných posluchačů a složit zcela přístupnou, populární hudbu, což dokazuje oblíbený sokolský pochod V nový život.

V novém československém státě se stal Suk profesorem skladby mistrovské třídy pražské konzervatoře (1922) a několikrát jejím rektorem. Sukovo hudební dílo je cenným vkladem do pozdně romantické evropské hudby a tvoří spolu s odkazem Novákovým a Foersterovým důležitou spojnici mezi hudebním romantismem 19. století a českou moderní hudbou. Suk byl bytostným lyrikem, a jelikož publikum vždy v hudbě skladatele oceňuje zejména ryzí vklad citu a muzikality, Sukova hudba zaznamenala ve druhé polovině 20. století a po roce 2000 svou velkou renesanci, dokladovanou množstvím koncertních provedení a nahrávek. Sukovu dílu se věnovali významní dirigenti Talich, Ančerl, Neumann, Kubelík, Bělohlávek, Mackerras, a zvláště Libor Pešek. Klavírní hudbu Suka, velmi významnou, nahrál souborně Pavel Štěpán, syn klavíristy V. Štěpána, Sukova přítele, interpreta a vykladače. Proslulým českým houslistou světové úrovně a propagátorem hudby svého dědečka byl skladatelův vnuk, Josef Suk mladší (1929–2011).

Dílo (výběr):

Orchestrální skladby, některé s vokální nebo sólově-instrumentální účastí

Klavírní skladby

Komorní hudba

Vokální a vokálně-instrumentální tvorba

[1] Bylo to fakticky na varhanické škole, ale ta byla právě v roce, kdy na ni Novák nastoupil (1889), s pražskou konzervatoří sloučena. Novák však ve své knize životopisných vzpomínek (1970, s. 37) při popisu prvopočátku svých pražských hudebních studií mluví o varhanické škole.

Kontrolní test k 11. kapitole.
Literatura Rozšiřující literatura:

 

Úvod  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12   13