Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra hudební výchovy
Dějiny hudby – romantismus. Distanční výukový kurz. 2012–2013, Ivo Bartoš

Úvod  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12   13 

Dějiny hudby – romantismus

Kapitola 10

Pozdní romantismus (R. Strauss, Bruckner, Skrjabin, Rachmaninov, Elgar, Holst)

 


Cíl Cíl: doplnění znalosti skladatelů pozdního romantismu, usměrňujících hlavní linie hudebního vývoje, o osobnosti z Německa, Ruska a Anglie. Získání základního přehledu o jejich tvorbě pro vytvoření konkrétnější představy o vyústění hudebního romantismu do 20. století.  
Anotace
 Anotace: Vedle Gustava Mahlera byl v německy mluvících zemích druhým dominantním skladatelem pozdního romantismu Richard Strauss, jehož technicky suverénní a sebevědomé, zvukově oslnivé kompozice tvoří protipól hudby introvertního a nervního Mahlera. V závěru 19. století se vedle nich jako renomovaný autor prosadil v orchestrální tvorbě také rakouský wagnerián Anton Bruckner, který se však věnoval na rozdíl od novoromantiků hlavně kompozici neprogramních symfonií a vokálně-instrumentální a vokální duchovní hudby, nikoli symfonické programní hudbě nebo opeře jako Berlioz, Liszt a Wagner. Proto dnes Brucknera vnímáme spíše jako velkého symfonika, zatímco jeho novoromantické nadšení je třeba teprve vyposlouchat z hudby samotné (ta je v Brucknerových symfoniích hudbou neprogramní, tzn. absolutní). Významnými osobnostmi připělo v pozdním romantismu evropské romantické hudbě také Rusko (A. Skrjabin, S. Rachmaninov) a konečně i Anglie (E. Elgar, G. Holst), která během 19. století až do jeho závěru zůstávala bez velkých skladatelských jmen. 
Klíčová slova Klíčová slova: pozdní romantismus, R. Strauss, A. Bruckner, A. Skrjabin, S. Rachmaninov, E. Elgar, G. Holst 
Čas ke studiu Přibližný čas potřebný k prostudování kapitoly (vč. poslechu hudebních ukázek a vypracování kontrolního testu): 70 minut

Přelom 19. a 20. století byl v klasické hudbě velkou křižovatkou. Romantismus pomalu končil, ale co dál? V úvodu kurzu jsme si vysvětlili, že slovo „romantický“ v sobě nese skrytě (implicitně) pociťované významy jako „úžasný“, „krásný“, „nevšední“, „neskutečný“, „pohádkový“, „fantastický“, „zajímavý“, „atraktivní“, „dobrodružný“ ap. Ve slovním spojení „romantická dovolená“ bývá po jejím absolvování skutečně slovo „romantická“ často nahrazováno některým z právě uvedených adjektiv. Po r. 1900 však začalo přibývat skladatelů, kteří již nechtěli dále zavírat oči před skutečností světa kolem nich, která byla mnohdy drsná, hrubá, ale pravdivá, nikoli romanticky vysněná. Byli to např. L. Janáček, A. Schönberg a I. Stravinskij, ale realisté se našli dokonce mezi pozdními romantiky (G. Puccini), bylo jich však málo. Hudba pozdních romantiků představuje poslední výspu starého hudebního světa, který miloval především vše krásné a ozdobné a po roce 1900 se začal právě narozenému 20. století nezadržitelně vzdalovat. Nejenom časově, ale také pocitově a myšlenkově. Tento romantický svět však má dnes stále dostatek svých obdivovatelů ve všech druzích umění, a také v koncertních síních a operních domech. Lidé dnešní doby si většinou přejí, aby jejich život nebyl všední, nýbrž právě „romantický“, se všemi jeho implicitními významy. Hudba romantismu, i toho pozdního, jejich přání po světě krásna naplňuje, přestože její snivost je už často zastíněna disonancemi vyjadřujícími racionální poznání reality.

K zamyšlení Námět k zamyšlení: romantická hudba je nejenom historický, ale také současný pojem. Kromě toho, že ji slýcháme na koncertech, reprodukovanou ze záznamu či hranou z rozhlasu a dalších médií, je dodnes znovu vytvářena a obnovována (reinkarnována) např. v hudbě pro film, televizi, reklamu, v populární hudbě ap. Abychom uvedli alespoň jeden příklad, připomeňme si oskarový film Gladiátor z r. 2000, v němž německý holywoodský skladatel Hans Zimmer v některých dramatických a patetických scénách založil svou doprovodnou hudbu na stylu pozdního romantismu. 

Obsah:

10.1 Richard Strauss
  Dílo
10.2 Anton Bruckner
10.3 Alexandr Nikolajevič Skrjabin
10.4 Sergej Vasiljevič Rachmaninov
10.5 Edward Elgar
10.6 Gustav Holst
Kontrolní test k 10. kapitole
Rozšiřující literatura k 10. kapitole
Seznam poslechových ukázek

10.1  Richard Strauss

R. Strauss
Richard Strauss

Richard Strauss (1864–1949) se narodil v Mnichově v prominentní a zámožné rodině; otec byl prvním hornistou dvorního orchestru, později profesor lesního rohu na mnichovské hudební akademii, matka pocházela z rodiny slavných a majetných mnichovských pivovarníků. Mladý Strauss studoval hudbu soukromě a brzo začal sám komponovat. Díky pomoci H. v. Bülowa začal jednadvacetiletý R. Strauss v r. 1885 dirigovat na svém prvním profesionálním místě – u dvorního orchestru v Meiningenu ve středním Německu (orchestr je činný dodnes). Následovala dirigentská angažmá ve dvorní opeře v Mnichově (1886–1889), v Bayreuthu na wagnerovském festivalu (1889) a ve dvorním divadle ve Výmaru (1889–1894), 1894 opět v Bayreuthu, poté opět v Mnichově (1894–1898). Dalších 20 let (1898–1918) R. Strauss dirigoval Berlínské filharmoniky. V letech 1919–1924 byl R. Strauss (spolu s Franzem Schalkem) jedním ze dvou ředitelů vídeňské opery. V roce 1933 – po uchopení moci nacisty v Německu – byl R. Strauss povolán do čela nově zřízené Říšské hudební komory. Jeho spolupráce s nacistickým režimem ovšem utrpěla těžkou ránu již o 2 roky později (1935), když Strauss přijal libreto od rakouského spisovatele židovského původu S. Zweiga ke své nové opeře Mlčenlivá žena. V důsledku této aféry byl Strauss donucen místo prezidenta Říšské hudební komory opustit, i nadále byl ale nacisty považován za prominentního hudebníka Třetí říše a ti se jemu ani jeho rodině neodvažovali ublížit. Poslední léta svého života prožíval R. Strauss ve Švýcarsku, ze kterého se do Německa vrátil až v roce své smrti (1949), kdy ještě v Mnichově v rámci oslav svých 85. narozenin naposledy předstoupil před orchestr jako dirigent.

Osobnost a osudy Richarda Strausse a jeho hudba se zdají být v mnoha ohledech kontrastními k životu a dílu Gustava Mahlera, který byl o 4 roky starší. To, co oba dva skladatele spojuje, je především jejich výrazná dirigentská činnost, která dala oběma vyniknout jako výkonným interpretům a založila jejich mezinárodní slávu, a potom také jejich pozdně romantický kompoziční odkaz, který má ovšem u každého z nich zásadně rozdílné vnitřní charakteristiky. Mahlerova hudba je silně introvertní, tedy subjektivně založená, typická svou vnitřní stylovou a žánrovou různorodostí, rozervaná a provokující posluchače ke stále novému přemýšlení a nikdy nepřestávajícím otázkám. R. Strauss byl skladatelsky sebejistým umělcem, brilantním instrumentátorem, vycházejícím z novoromantické tradice, kterou rozvinul. Suverénně ovládal proces tvorby komponované skladby po její formální a obsahové stránce. Svými efektními kompozičními postupy, včetně odvážných harmonických inovací, dosahoval R. Strauss ohromujícího výsledku a nadšených reakcí svého publika (symfonická báseň Enšpíglova šibalství). Těžiště Mahlerovy tvorby leží v symfoniích, u R. Strausse dominují symfonické básně a opery. Straussovo dílo je ovšem kvantitativně nepoměrně rozsáhlejší než Mahlerovo. Oba skladatelé – každý po svém – se úspěšně vyrovnali s odkazem R. Wagnera a ve svých symfonických partiturách jej rozvinuli. Zatímco Mahler platil až do své předčasné smrti (1911) za hudebního revolucionáře a fantastu, vytvářejícího nové zvukové a myšlenkové světy, Straussova hudba byla po konci první světové války chápána již jako součást evropské tradice, protože úlohu hudební avantgardy v té době převzali mladší autoři (např. I. Stravinskij a skladatelé tzv. Pařížské šestky). Nehledě na to zůstavají G. Mahler i R. Strauss pro hudební historii dvěma významnými, dominantními hudebními tvůrci pozdního romantismu.

  Dílo (výběr):

Orchestrální skladby

Opery (celkem 15)

Dále kolem 150 písní s doprovodem klavíru (mnohé z nich Strauss upravil pro provedení s orchestrem), sbory, baletní hudba, sonáta pro violoncello, smyčcový kvartet a další komorní skladby, skladby pro dechové soubory, klavírní skladby. Významné jsou Straussovy doplňky k Berliozově nauce o instrumentaci.

10.2  Anton Bruckner

A. Bruckner
Anton Bruckner

V závěrečné fázi romantismu vyniká pro svou kvalitu a nezvyklou novost zajímavá hudba Rakušana Antona Brucknera [bruknera] (1824–1896). Podle svých životopisných dat by měl patřit mezi skladatele novoromantismu nebo klasicko-romantické syntézy, avšak pro originalitu a zvláštnost své tvorby bývá posuzován relativně samostatně, jako svým stylovým vývojem komplikovaný a svou hudbou ne lehko zařaditelný skladatel druhé poloviny 19. století, v jádru novoromantik, ale vyzněním své hudby pozdní romantik.

Bruckner byl původně venkovským varhaníkem a učitelem v Horním Rakousku. Byl ceněn jako varhaník dómu v Linci a v klášteře St. Florian u Lince. V r. 1868 přesídlil do Vídně a stal se tam profesorem konzervatoře a dvorním varhaníkem. Byl případem hudebního tvůrce, který šel svou vlastní cestou a vyvinul si osobitý kompoziční styl, jehož prosté zařazení do některé z vývojových resp. stylových fází hudebního romantismu by nevystihovalo jedinečnost Brucknerova kompozičního způsobu. Zatímco skladatelé klasicko-romantické syntézy se stylově obraceli od novoromantismu zpět k Beethovenovi a k raným romantikům, Bruckner postupoval opačně. Zpočátku komponoval tradičněji, a teprve později, přibližně po 40. roce svého života, podlehl vlivům novoromantiků. Jeho kompoziční výraz byl na počátku jeho skladatelské cesty ovlivněn stylem varhanní a duchovní katolické hudby a také varhanní improvizací, jejímž mistrem Bruckner byl. Teprve když si prostudoval partitury novoromantiků, zejména R. Wagnera, s nímž se osobně seznámil, přistoupil Bruckner k syntéze svého dosavadního způsobu skládáním s Wagnerovým, ovšem po svém. Zatímco Wagner spatřoval budoucnost symfonické hudby v jejím sepětí s hudebním divadlem a symfonii jakožto samostatnou formu absolutní hudby v podstatě odsunul stranou, Bruckner, který se wagnerovským operním symfonismem velmi inspiroval, z něj vytvořil základnu pro svůj svět orchestrální hudby, budovaný na půdorysu tradiční symfonie a na hudebním dramatu naopak nezávislý. To znamená, že Bruckner ve skutečnosti nebyl pravý wagnerián, protože v tom případě by musel projevit větší tíhnutí k programní hudbě a Wagnerovým hudebně-dramatickým koncepcím. Ve Vídni poslední třetiny 19. století byl Bruckner přesto postupně vystavován kritice mocného hudebního publicisty Hanslicka a s ním myšlenkově spřízněných odborníků a hudebních příznivců, kteří Brucknera označovali jako wagneriána a stavěli jeho hudbu do nepříznivého světla. Jako protiklad Brucknerovi vyzdvihovali klasicky zaměřenou tvorbu J. Brahmse, protagonisty tradicionalistického hudebního směru a hlavního symbolu odporu konzervativní Vídně proti programní hudbě novoromantiků.

Bruckner se nakonec stal v hodnoceních hudební veřejnosti a odborníků jedním z největších symfoniků 19. století, čímž byl vlastně paradoxně postaven do jedné řady s Brahmsem, za jehož antipoda byl za svého života označován. K tomu ale došlo až ve 20. století, protože teprve ono plně docenilo Brucknerův význam. Z rozsáhlé a žánrově poměrně bohaté Brucknerovy tvorby je vedle symfonií za nejdůležitější považována jeho duchovní hudba.

Dílo (výběr):

10.3  Alexandr Nikolajevič Skrjabin

A. N. Skrjabin
Alexandr Nikolajevič Skrjabin

Nejdříve jako pozdní romantik, později na přechodu k Nové hudbě, tzn. moderní hudbě 20. století, tvořil ruský pianista a skladatel Alexandr Nikolajevič Skrjabin (1872–1915). Vyšel z odkazu F. Chopina, klavíru je také věnována stěžejní část jeho tvorby (sonáty, preludia, etudy). Po studiích na moskevské konzervatoři na ní sám vyučoval (1898–1903), nežli se odebral do západní Evropy (Švýcarsko, Belgie, Itálie, Francie), kde začala růst jeho sláva pianisty a klavírního a orchestrálního skladatele. Jako klavírista hrál Skrjabin na svých koncertech téměř výhradně vlastní skladby. Zabýval se teosofií, v hudbě podnikal smělé harmonické výboje, porušující tradiční dur-mollový systém užíváním kvartových harmonií (Skrjabinův „mystický“ akord c-fis-b-e-a-d). V orchestrální skladbě Prometheus-Poéma ohně (1909–1910) činil pokusy ohledně spojení hudby a barevných světelných efektů. Požaduje zde uplatnění tzv. „světelného klavíru“, což se v jisté formě podařilo uskutečnit až při uvedení díla r. 1915 v newyorské Carnegie Hall, když byly vizuální efekty promítány na plátno před obecenstvem. V posledních létech života se Skrjabin zaobíral myšlenkou tzv. „mystéria“, což měla být obdoba Wagnerova Gesamtkunstwerku. Na posluchače měly přitom působit ve vzájemné interakci prvky, obsažené ve všech známých formách umění (slovesného, hudebního, výtvarného, architektury, tance), ale např. i vůně a doteky. Skrjabin byl dvakrát ženatý, obě jeho manželky byly Rusky.

Dílo (výběr):

10.4  Sergej Vasiljevič Rachmaninov

S. V. Rachmaninov
Sergej Vasiljevič Rachmaninov

Sergej Vasiljevič Rachmaninov (1873–1943) je považován za „posledního romantika“ ruské školy. Jeho hudební styl je pokračováním melodických hudebních myšlenek P. I. Čajkovského v modernějším odění, s disonantnějšími souzvuky a v lisztovské klavírní stylizaci. Rachmaninov zůstal až do svých posledních let věrný romantické, tonální, emocionálně bohaté hudební řeči, která byla sice některými odborníky označována za nemoderní, nepokrokovou, kterou ale široké obecenstvo právě proto milovalo a s porozuměním přijímá v koncertních sálech dodnes. Rachmaninovova hudba má nadto přitažlivost nástrojové virtuozity, kterou měl za svého života i její tvůrce, jeden z posledních skladatelů, klavírních virtuozů a dirigentů v jedné osobě.

Rachmaninov vystudoval klavír na petrohradské a moskevské konzervatoři. Při ukončení studií zkomponoval operu Aleko (1893), která byla přijata se všeobecným uznáním. Zato jeho 1. symfonie při premiéře (1897) propadla a skladatele sklíčila těžká deprese, ze které se musel medicínsky léčit. Výsledkem úspěšné terapie byl 2. klavírní koncert (premiéra 1901), věnovaný skladatelově lékaři Dahlovi, dnes jedno z nejslavnějších děl světové klavírní literatury. V letech 1904–1906 byl Rachmaninov dirigentem Velkého divadla v Moskvě, během dalších let (1906–1909) zajížděl se svou rodinou na několikaměsíční pobyty do Drážďan. V létech 1909–1910 podnikl turné do Ameriky, pro kterou zvlášť zkomponoval 3. klavírní koncert, který tam také na koncertech jako sólista sám interpretoval. Při druhém uvedení 3. koncertu, 16. 1. 1910 v Carnegie Hall (New York), s Rachmaninovem u klavíru, dirigoval orchestr Gustav Mahler. Po socialistické ruské revoluci (1917) využil Rachmaninov nabídky na účinkování v cizině a se svou rodinou z Ruska navždy odcestoval. Usadil se v USA, kde žil jako vyhledávaný klavírní virtuóz a uznávaný skladatel.

Dílo (výběr):

Dále duchovní a světské sborové skladby a capella i s doprovodem, přes 80 písní s doprovodem klavíru, kantáty Jaro, op. 20 a Zvony, op. 35 pro sóla, sbor a orchestr, komorní hudba.

10.5  Edward Elgar

E. Elgar
Edward Elgar

Edward Elgar (1857–1934) byl prvním mezinárodně uznávaným anglickým skladatelem od dob G. F. Händela (který pocházel z Německa). Svým stylem může být zařazen do pozdního romantismu, protože se opíral o novoromantiky, včetně R. Strausse, jejich odkaz však dále konsekventně rozvíjel. Z jeho skladeb je dnes světoznámý především orchestrální pochod Pomp & Circumstance March No. 1. Jeho střední část, se zpěvným vznešeným tématem, slouží ve filmových a televizních dokumentech často jako hudební symbol velmocenské Anglie viktoriánského období (královna Viktorie vládla v letech 1837–1901). Tento hymnus, zpívaný s textem A. Ch. Bensona pod názvem Land of Hope and Glory, je známý coby neoficiální hymna Velké Británie. 

Z díla: Orchestrální variace Enigma, 3 symfonie, houslový a violoncellový koncert, další orchestrální a komorní skladby, klavírní a varhanní hudba, oratoria, sbory, písně, scénická hudba.

10.6  Gustav Holst

G. Holst
Gustav Holst

Gustav Holst (1874–1934) se stal za hranicemi Anglie proslulým především svou orchestrální suitou Planety (1914–1916), která pozdně romantickým stylem líčí mimohudební program. Tím jsou charakteristiky sedmi planet sluneční soustavy (Mars, Venuše, Merkur, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun), tak jak je zná lidská kultura od starých Římanů, zprostředkované navíc moderní populární astrologií (Mars – válečník, Venuše – zvěstovatelka míru, Merkur – okřídlený posel, Jupiter, přinášející veselí, Saturn – zástupce stáří, Uran – kouzelník, Neptun – mystik). Holst, inspirovaný moderní hudbou Stravinského, projevil velký smysl pro barevné odstíny orchestru a současně prokázal ve své partituře nevšední harmonickou a melodickou představivost. Holstovy Planety se staly předobrazem a inspirací moderní filmové hudby, zejména v USA. Střední zpěvná část „Jupitera“ se stala neoficiální anglickou hymnou (s textem I Vow to Thee, My Country). V poslední části Planet (Neptun) zaznívají hlasy ženského sboru zpívajícího na vokály.

Některé další skladby s orchestrem: A Somerset Rhapsody (1907), A Fugal Overture (1922), First Choral Symphony pro soprán, sbor a orchestr (1924), Fugal Concerto (1923) pro flétnu, hoboj a smyčcový orchestr, Koncert pro 2 housle a orchestr (1929). Opery Savitri (1908), The Perfect Fool (1918–1922/1923), At the Boar's Head (1924–1925), The Tale of the Wandering Scholar (1929). Holstvo kompoziční dílo je velmi rozsáhlé a zahrnuje dlouhou řadu dalších skladeb orchestrálních, komorních, klavírních, vokálních (množství sborů) a vokálně-instrumentálních (často se sborovou účastí), další opery, také balety a scénickou hudbu pro divadlo.

Kontrolní test k 10. kapitole.
Literatura Rozšiřující literatura:

 

Úvod  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12   13