Úvod Obsah Programy 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 Ukázky Slovníček
Slovníček & Studijní literatura |
Akord - souzvuk nejméně 3 tónů.
Akordová značka - označuje akord. Písmeno určuje základní tón akordu, přípona, případně číslo za písmenem
další strukturu akordu. C = kvintakord C dur (nebo jeho obraty), Cmi = kvintakord c moll
(nebo jeho obraty), G7 = dominantní septakord z tóniny C dur (nebo jeho obraty).
Basový tón - nejnižší tón akordu. Je-li akordem jeho základní tvar, basový tón je totožný se
základním tónem.
Disonance - nelibozvuk, v hudbě značně široký pojem, nejčastěji užívaný pro souzvuk
určitých intervalů, znějících samostatně nebo v rámci akordů (např. zvětšená kvarta, velká septima, malá sekunda).
Dominanta - harmonická funkce (1 ze tří hlavních), určuje ji kvintakord na pátém stupni stupnice, jež je podkladem pro danou tóninu.
Harmonickou funkci dominanty pak přebírají i obraty tohoto kvintakordu
(např. v tónině F dur je dominantou nejenom kvintakord C dur, ale také sextakord C dur a kvartsextakord C dur).
Dominantní septakord - vznikne přidáním malé septimy k primě durového kvintakordu. Leží na pátém
stupni stupnice durové, mollové harmonické a mollové melodické (např. v tónině d moll tóny a-cis-e-g = A7).
Dur - označení informuje o přítomnosti velké tercie (v akordu, stupnici, tónině).
Forte - silně.
Interval - je vzdálenost mezi 2 tóny. Označuje se (podobně jako ročníky osmiletých gymnázií) latinskou
číslovkou - prima (vzdálenost mezi 2 tóny stejné výšky), sekunda, tercie, kvarta, kvinta, sexta, septima, oktáva, atd.
Přesnou jakost intervalu určuje doplňující přídavné
jméno (malá sekunda, čistá kvarta, velká septima atd.). Intervaly se měří směrem nahoru i dolů.
Klíč - grafický symbol, určující jméno a výšku noty, zapsané v notové osnově. Houslový klíč
udává polohu noty g1 (druhá linka odspodu), basový klíč noty malé f (druhá linka shora).
Existují ještě další, méně užívané klíče.
Konsonance - libozvuk (např. velká a malá tercie, durový a molový kvintakord ad.).
Kvartsextakord - 2. obrat kvintakordu
Kvintakord - nejběžnější konsonantní souzvuk evropské hudby, tvoří ho 2 tercie nad sebou (c-e-g =
kvintakord C dur, c-es-g = kvintakord c moll.
Kvintsextakord - 1. obrat septakordu
Legato - vázaně.
Metronom - původně mechanický přístroj s hodinovým strojkem, udávající nastavitelným tikáním
rychlost tempa v hudební skladbě. Dnes se užívají také metronomy digitální.
Metronomický údaj - číslovka, většinou uvedená na začátku skladby, udávající počet dob
za jednu minutu, a tím tempo (rychlost) hudby. Jednou dobou mohou být různé notové hodnoty (nejčastěji je to nota čtvrťová,
ale může to být doba půlová, osminová, čtvrťová s tečkou atd.
Metrum - základní časové uspořádání hudby,
způsob střídání přízvučných a nepřízvučných dob (metrum dvoudobé, třídobé, čtyřdobé atd.).
Mezzoforte - středně silně.
Moll - označení informuje o přítomnosti malé tercie (v akordu, stupnici, tónině).
Pianino - menší druh klavíru, konstruovaný "na výšku" (struny jsou napnuty vertikálním směrem).
Piano - 1. slabě 2. klavír
Prima volta - při repetici označuje takt(y), hraný(é) poprvé.
Předznamenání - soubor křížků nebo béček na začátku skladby, určujících tóninu skladby.
Skladba nemusí mít žádné předznamenání.
Rytmus - způsob vzájemného uspořádání tónů různé délky a síly (a pomlk mezi nimi) v hudbě.
Zvlášť výrazný bývá v doprovodu skladby.
Sekunda volta - při repetici označuje takt(y), hraný(é) podruhé.
Sekundakord - 3. obrat septakordu
Septakord - více či méně disonantní souzvuk 4 tónů (3 tercie nad sebou). Nejznámějším zástupcem
je dominantní septakord (má velkou tercii a malou septimu).
Sextakord - 1. obrat kvintakordu
Staccato - ostře odděleně, velmi krátce.
Stupnice - řada tónů, jejichž vzdálenosti a pořadí se řídí určitými pravidly.
Subdominanta - jedna ze 3 hlavních harmonických funkcí, určená kvintakordem na 4. stupni stupnice,
jež je podkladem pro danou tóninu. Stejně jako u všech ostatních harmonických funkcí, i u subdominanty
přebírají její harmonickou úlohu ve skladbě také obraty jejího základního tvaru (tj. kvintakordu).
Synkopa - rytmický útvar, vzniklý přesunutím přízvuku z doby přízvučné na nepřízvučnou.
Takt - základní časoprostorová jednotka skladby, důležitá zejména pro její grafickou podobu. V notovém
zápisu jsou od sebe takty odděleny svislými čarami přes celou osnovu.
Tempo - udává rychlost skladby, přesněji řečeno,
jak rychle se po sobě střídají jednotlivé taktové doby.
Tenuto - drženě, zadržovaně. Akordy hrané tenuto se hrají dohromady s vydržením plné
délky (na rozdíl od akordů, hraných v rozkladu).
Terckvartakord - 2. obrat septakordu.
Tónika - nejdůležitější ze 3 hlavních harmonických funkcí, určená kvintakordem, postaveném na 1. stupni
stupnice, která je základem pro příslušnou tóninu. Akordem tóniky skladba většinou začíná a končí. Harmonickou funkci tóniky
přebírají i obraty jejího základního tvaru.
Tónina - soustava tónů, akordů a jejich vzájemných vztahů,
vytvářející v nás pocit příslušnosti
skladby k určité "domovské" zvukové struktuře. Jejím základem je stupnice dur nebo moll
(v předbarokní hudbě také tzv. mody),
a harmonické funkce (tj. kvintakordy),
postavené na jednotlivých stupních této stupnice (modu).
Říkáme, že zahrajeme stupnici c moll, ale že Beethovenova 5.symfonie je napsaná
v tónině c moll. Především ve 20.století vznikaly v klasické hudbě skladby,
u kterých je funkce tóniny záměrně potlačena, až zrušena (atonalita). Širokým vrstvám
posluchačů se taková hudba ale většinou
příliš nelíbí, a proto došlo v posledních desetiletích 20.st. v tzv. vážné hudbě
k plné rehabilitaci
tóniny. V zábavní hudbě všeho druhu neztratila tónina
svůj zásadní význam nikdy.
Základní tón - u akordu je to basový tón jeho základního tvaru.
Např. základní tón sextakordu C dur je tón c, nikoliv
tón e (tón e je v tomto případě basovým tónem).
Doporučená studijní literatura:
B. Crha, P. Hala: | Technika klavírního doprovodu lidových písní
(VŠ skripta pro Katedru hudební výchovy PdF MU v Brně), vydala MU v Brně roku 2003, ISBN 80-210-3094-1 Teoretická část těchto skript (bez lidových písní) je k dispozici online v Informačním systému MU. |
V. Grigová: | Všeobecná hudební nauka, Olomouc, ALDA 2003, ISBN 80-85600-46-3 |
M. Šolc: | Tajemství akordových značek, Editio Supraphon, Praha 1984 |
L. Zenkl: | ABC hudební nauky, Supraphon, Praha 1991 |
J. Kofroň: | Učebnice harmonie, kap. 1-3, Supraphon, Praha 1978 |
Úvod Obsah Programy 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 Ukázky Slovníček