Mozkovna (neurocranium)

Obrázek č. 16,  Obrázek č. 17,  Obrázek č. 18

se dělí na:

1. horní část = klenba lební (calva, calvaria)

   Vzniká z vazivové tkáně osifikací. Hojí se stejně jako desmogenně osifikující (vazivové) kosti – např. klíček, tedy rychle a velmi dobře. Nárust je přirůstáním zevně tak, že vnitřní vrstva postupně ustupuje a zevní přirůstá – růst je z periostu, proto velmi rychle defekty v kosti i při částečné ztrátě zosifikují. Klenba lební je tvořena vnitřní (lamina interna) a zevní (lamina externa) plochou vrstvou kompaktní (hutná) – kostní tkáň hutná (substantia compacta). Mezi nimi je kost spongiozní (houbovitá) – houbovitá trámčina (substantia spongiosa), která je hustá a nazývá se diploe. Na zevním povrchu je kryta periostem, ale i na vnitřním povrchu, kde je periost součásti zevní vrstvy tvrdé pleny mozkové. V kosti jsou otvůrky, které slouží k žilním spojkám mezi extrakraniálními a intrakraniálními žilami – tzv. emissariae.
   Pozn: (tvar podobný místu zvanému Calvaria, Golgota v Jeruzalémě, kde byl postaven kříž k ukřižování Krista. Do 16. století to byl velmi malý krajinný hrbolek – kopeček, nyní je součástí města starého města Jeruzaléma, a to jeho křesťanské čtvrti. Starý Jeruzalém, který má dodnes půdorys z doby 16. století, má několik bran a 4 čtvrti: arménskou, židovskou, arabskou, křesťanskou).

2. spodinu lebeční (basis cranii)

   která se dělí na přední, střední a zadní jámu lební (fossa cranialis anterior, media, posterior). Vzniká z chrupavčité tkáně osifikací. Stejným způsobem se i hojí. Při jeho hojení je problémem interpozitum z okolních tkání vniklé do štěrbiny zlomeniny. Tím se hojení zlomeniny zpomaluje nebo není dokonané a vzniká tak problém komunikace mezi intrakraniem a vnějším prostředím s následkem: zánětu mozkových blan – meningitidy, zánětu mozku a obalů mozkových – meningoencephalitis, zánětu mozku – encephalitis a nebo vzniku ohraničeného hnisavého ložiska, abscesu mozkového, epidurálního empyému nebo subdurálního empyému, s vysokým procentem úmrtí na toto onemocnění, ale i vysokým procentem následného poškození. Po úraze se riziko kumuluje – do 10 let je témeř 90%, pokud nedojde k adekvátnímu ošetření.

Mozkovnu tvoří tyto kosti:

1. kost týlní (os occipitale)

   – uzavírá lebku vzadu a dole. Uprostřed má velký týlní otvor (foramen magnum), který spojuje dutinu lebeční s páteřním kanálem. Po stranách jsou kloubní hrboly týlní (condyli occipitales) pro spojení s nosičem (atlasem), hrdelní zářezy (incisurae jugulares), a otvory v bazi kloubních hrbolů pro XII. hlavové nervy (canales nervi hypoglossi). Šupina kost týlní se spojuje s ostatními kostmi švy, šev lambdový – occipitální. Na vnitřní straně má čtyři jamky – 2 horní pro póly týlních laloků mozku (fossae occipitales cerebrales) a 2 spodní pro mozečkové polokoule (hemisféry) (fossae occipitales cerebellares). Vzadu vybíhá výběžek týlní zevní (protuberantia occipitalis externa), která má v místě propojení jam na vnitřní ploše menší výběžek týlní vnitřní (protuberantia occipitalis interna). Ten je v místě žlábků pro splavy mozkové (sulcus sinus sagitalis superioris, sulci sinus tranversi), které se zde sbíhají (confluens sinuum, tortura Herophilli), pod ním je vytvořena hrana, tento útvar tvoří křížovou vyvýšeninu (eminentia cruciformis). Týlní výběžek zevní je mohutněji vytvořen u samců, mužů a někdy tvoří až hák. Jedná se o místo úponu týlních svalů a týlního intermuskulárního vazu (nuchálního vazu, ligamentum nuchae). Na kosti jsou vytvořeny hrany na místa úponů svalů (crista occipitalis externa, linea nuchae suprema, superior, inferior)

2. kost klínová (os sphenoidale)

   Obrázek č. 19

   je před kostí týlní ve střední části lebky. Má tvar letící vosy: tělo s dutinou klínovou (sinus sphenoidalis) jednou z vedlejších dutin nosních, shora prohloubeninu jámy podvěskové (fossa hypophysealis – turecké sedlo – sella turcica), protože přípomíná turecké sedlo, pro umístění podvěsku mozkového – hypofýzy. Do stran malá a velká křídla (ala minor et major ossis sphenoidalis), dolů výběžky křídlovité (processus pterygoidei). Při odstupu malých křídel je v bazi otvor a žlábek pro oční nerv, který směřuje do očnice (canalis opticus). Při odstupu velkých křídel jsou otvory: kruhový otvor (foramen rotundum) pro prostup II. větve nervus trigeminus, (n. V.), oválný otvor (foramen ovale) pro prostup III. větve nervus trigeminus, (n. V.) a trnový otvor (foramen spinosum), kterým prochází do lebky střední plenová tepna (arteria meningea media), která vyživuje část mozkových obalů. Po stranách těla kosti klínové je krkovicová brázda (sulcus caroticus) kde je uložena vnitřní krkavice (arteria carotis interna), vyživující mozek.

3. dírkovaná ploténka (lamina cribrosa) kosti čichové

   charakteru labyrintové kosti. Je uložena před kostí klínovou po obou stranách a ve střední části je dělena kohoutím hřebenem (crista galli) (podobá se hřebeni galské přilbice, galové měly ve znaku kohouta). Je součásti kosti čichové (os ethmoidale), která obsahuje rovněž vedlejší dutiny nosní (labrinthi ethmoideales), které jsou tvořeny mnoha dutinkami, sklípky (cellulae ethmoidales neboli sinus ethmoideles), zasahujícími až k hrotům očnic. Laterálně je tvořena kostí papírovou, očnicovou (lamina papyracea, orbitalis), která tvoří mediální stěnu očnic. Mediánní části je svislá ploténka (lamina perpendicularis), která tvoří horní přední část přepážky nosní (septum nasí).

4. kost čelní (os frontale)

   má šupinu čelní rozsáhlou. Párová očnicová část tvoří strop očnic, zevně leží jamky pro žlázy slzné (fossae glandulae lacrimalis), nad očnicemi má nadočnicové oblouky a mezi nimi plošku – glabellu. V oblasti pod glabelou a nadočnicovými oblouky je dutá – tvoří dutiny čelní (sinus frontalis), které jsou součástí vedlejších dutin nosních, tzv.paranasálních dutin.

5. kost temenní (os parietale)

   je párová kost miskovitě prohnutá, spojuje se vpředu s kostí čelní švem věncovým (sutura coronalis), mezi sebou švem šípovým (sutura sagitallis), laterálně s kostí spánkovou švem šupinovým (sutura squamosa) a vzadu s kostí týlní švem týlním – lambdovým (sutura lambdoidea). Na vnitřní straně vidíme výrazné otisky (sulci arteriarum) od větví střední arterie tvrdé pleny mozkové (arteria meningica media), která vyživuje tvrdou plenu mozkovou (dura mater).

6. kost spánková (os temporale)

   Obrázek č. 20
   je párová velmi složitá kost, která uzavírá dutinu lebeční zespodu a bočně. Šupina kosti spánkové (squama temporalis) vpředu vybíhá do výběžku lícního (processus zygomaticus) a v jeho bazi zespodu se nachází jamka čelistního kloubu (fossa mandibularis). Kost spánkovou (os temporale) tvoří šupina (squama temporalis), pars petrosa kosti spánkové, která je tvořena kostí skalní (os petrosum), kostí bubínkovou (os tympani), která lemuje vchod do zevního zvukovodu (meatus acusticus externus). Do nitra lebky směřuje vnitřní zvukovod (meatus acusticus internus), kterým pronikají do kosti nerv sluchový, rovnovážný, obličejový a cévy. Další součástí je bradavkový výběžek (processus mastoideus) – vývojově se diferencuje v šupinu a výběžek bodcovitý (processus styloideus), který má desmogenní osifikaci. Obsahuje kostní dutiny pro orgány sluchu a rovnováhy a četné kostěné kanálky pro cévy a nervy. Uvnitř je středoušní dutina (cavum tympani) s kladívkem (maleolus), kovadlinkou (incus) a třmínkem (stapes). Dutina středoušní má tenký strop (paries tegmentalis), nahoru a do strany se vyklenuje vrchol dutina středoušní (recessus epitympanicus) nad horním okrajem bubínku. Dolní stěna dutiny středoušní je přivrácena k fossa jugularis (paries jugularis) a na ní je vyklenutí (prominentia styloidea) způsobené výběžkem bodcovitým (procesuss styloideus). Mediální stěna dutiny středoušní přiléhá a komunikuje s labyrintem (paries labyrinthicus). Na ní je oválné okénko (fenestra vestibuli seu ovalis), do něhož zapadá baze třmínku (stapes), vyklenutí mediální stěny podmíněné začátkem prvního závitu hlemýždě, předhoří (promontorium) a okrouhlý otvor (fenestra cochlae seu rotunda). Zadní stěna středoušní (paries mastoideus) přivrácená k výběžku bradavkovému (processus mastoideus) komunikuje s mastoidálními sklípky. Přední stěna (paries caroticus) je tvořena zčáti kanálem krkavicovým a zčásti ústím sluchové trubice (tuba auditiva). Dutina středoušní komunikuje s dutinou nosohltanu sluchovou trubicí – Eustachovou trubicí (tuba auditiva), která je tvořena kostní části (pars ossea tubae auditivae) a chrupavčitou části (pars cartilaginea tubae auditivae). Začíná v dutině středoušní ústím tuby (ostium tympanicum tubae auditivae), které je umístěno v přední stěně dutiny středoušní, poněkud výše nad jejím dnem. Slouží k vyrovnávání tlaku v dutině středoušní a tím chrání bubínek před poškozením při změnách zevního tlaku v zevním zvukovodu a zajišťuje správnou funkci bubínku (potápění, létání v letadle, rychlé stoupání či klesání apod.). Tlak lze vědomě vyrovnávat opakovaným polykáním, pohybem dolní čelisti vpřed a vzad, nebo výdechem přes nos při jeho ucpání a při uzavřených ústech, žvýkáním. Laterální stěna (paries membranaceus) je tvořena z největší části bubínkem (membrana tympani), který je šikmo rozepjatý na konci zevního zvukovodu. Kost spánková dále obsahuje vnitřní ucho s labyrintem – hlemýžděm (kostním – cochleou) a třemi semicirkulárními kanálky (canalis semicircularis anterior, lateralis a posterior) a dvěmi váčky – dlouhý (utricullus) a okrouhlý (sacculus). Kostní hlemýžď se skládá ze 2 1/2 – 2 3/4 závitů. Tvoří jej vrchol hlemýždě (cupula cochlae), základna hlemýždě (basis cochlae), kanálek hlemýždě (canalis spiralis cochlae), kuželovitá osa hlemýždě (modiolus).

Na vnitřní straně všch kostí můžeme vidět otisky mozkových závitů (impressiones gyrorum), hrany mezi nimi (juga cerebralia) a rýhy žilních splavů (sulci sinus sagitalis superioris, sulcus sinus transversi).

Obsah mozkovny je větší u muže než u ženy. Měření se provádí velmi primitivní metodou

• pomocí prosa, kterým se vyplní lebka – kostní část a pak po vysypání měřící nádoby
• kalibrovaného a tarovaného válce se změří objem. Nejmenší mozkovna byla změřena kolem 300 cm3 (mikrocefalie) a největší kolem 6700 cm3 (makrocefalie).

Prostory a dutiny v lebce

Kosti lebky ohraničují několik dutin a prostorů, které mají značný praktický význam

• Pouzdro mozkové

  Kosti mozkové části lebky ohraničují dutinu lební – cavum cranii. Horní část dutiny lební tvoří klenba lební – calvaria. Po odříznutí má miskovitou podobu. Na její konvexní straně popisujeme jednotlivé švy:

• korunový šev – sutura coronalis
• šípový šev – sutura sagittalis
• lambdový šev – sutura lambdoidea
• šupinový šev – sutura squamosa

Na její konkávní straně vidíme otisky splavů lebních:

• žlábek horního šípového splavu – sulcus sinus sagittalis superior
• žlábek příčného splavu – sulcus sinus transversus
• žlábek esovitého splavu – sulcus sinus sigmoideus
• otisky mozkových závitů – impresiones gyrorum a cév – sulci arteriarum, které jsou podmíněny cévami tvrdé pleny mozkové.

• Dolní část mozkového pouzdra se nazývá spodina lební – basis cranii. Na ni rozlišujeme zevní plochu – facies externa baseos cranii a vnitřní plochu – facies interna baseos cranii.
  Zevní plochu můžeme rozdělit do tří úseků: přední, střední, zadní. Systematický popis zde se nalézajících kostních útvarů je uveden u příslušných kostí a jejich částí.
• Vnitřní plochu spodiny lební můžeme opět rozdělit do tří částí: přední, střední a zadní jáma lebeční – fossa cranii anterior, media et posterior.
  • Zadní ohraničení přední jámy lebeční tvoří malá křídla kosti klínové – alae minores osis sphenoidalis a turecké sedlo – sella turcica.
  • Zadní ohraničení střední jámy lebeční tvoří přední plocha pyramidy – facies anterior pyramidis.
  • Zadní ohraničení zadní jámy lebeční tvoří kost týlní – os occipitale.

Nalézáme zde opět řadu kostních útvarů popsaných u jednotlivých kostí.

Dutiny a prostory v obličejové části lebky

• Dutina očnicová (očnice)

  orbita je párová dutina. Má tvar čtyřbokého jehlanu, jehož základna je obrácena ventrálně a hrot dorsálně. V hrotu je kanál zrakového nervu – canalis opticus.

• Očnicový vchod – aditus orbitae

  má horní a dolní okraj ostrý. V horním okraji je nadočnicový zářez, popřípadě otvor – incisura (foramen) supraorbitalis pro cévy a nervy.

  Horní stěna odděluje dutinu očnicovou od dutiny lební.

  Nejdůležitější útvary:

  • slzná jáma – fossa glandulae lacrimalis, leží ve stropě laterálně
  • kladková jamka – fovea trochlearis, leží ve stropě mediálně

  Boční stěna odděluje očnici od jámy spánkové – fossa temporalis.

  Nejdůležitější útvary:

  • horní očnicová štěrbina – fissura orbitalis superior, spojuje očnici s přední jámou lebeční – fossa cranni anterior
  • dolní očnicová štěrbina – fissura orbitalis inferior, spojuje očnici s jámou podspánkovou a křídlopatrovou – fossa infratemporalis at pterygopalatina

  Dolní stěna odděluje očnici od dutiny horní čelisti – sinus maxillaris.

  Nejdůležitější útvary:

  • podočnicová brázda – sulcus infraorbitalis
  • podočnicový kanál – canalis infraorbitalis

  Střední stěna odděluje očnici od dutiny nosní – cavum nasi.

  Nejdůležitější útvary:

  • jamka slzného vaku – fossa sacci lacrimalis
  • nososlzný kanál – canalis nasolacrimalis

• Vedlejší dutiny nosní – sinus paranasales

  Vznikají vchlípením sliznice dutiny nosní do sousedních kostí. Ústí do dutiny nosní.
  Vyznačují se značnou asymetrií a mají velký klinický význam. Patří sem:
  • dutiny horní čelisti – sinus maxillares
  • čelní dutiny – sinus frontales
  • dutiny klínové kosti – sinus sphenoidales
  • labyrinty sítové kosti – labyrinthus ethmoidales

• Dutina nosní – cavitas nasi

  Je umístěna uprostřed obličejové části lebky. Vstup do dutiny nosní je hruškovitého tvaru – apertura piriformis, dorsálně se otvírá dvěma otvory (zadní nozdry) – choanae do nosohltanu – nasopharynx.
  Kostěná část přepážky nosní – pars ossea septi nasi je tvořena dorsokaudálně kosti radličnou – vomer, ventrokaudálně svislou ploténkou kosti sítové – lamina perpendicularis ossis ethmodialis, dělí dutinu nosní na dva průchody.
  Strop dolní a boční stěny tvoří příslušné okolní kostry. Z boční stěny vystupují skořepy (mušle):
  • horní – concha nasalis superior
  • střední – concha nasalis media – jsou součástí kosti čichové
  • dolní concha nasalis superior – je samostatná kost
  Skořepy rozdělují dutinu nosní na tři průchody nosní:
  • horní průchod – meatus nasi superior Otvírají se do něho zadní sítové dutiny – cellulae ethmoidales posteriores a dutiny klínové kosti – sinus sphenoidales.
  • střední průchod – meatus nasi medius Ústí do něj přední sítové dutiny – cellulae ethmoidales anteriores, dutiny čelní kosti – sinus frontales a dutiny horní čelisti – sinus maxillares
  • dolní průchod meatus nasi inferior Ústí do něj nososlzný kanál – canalis nasolacrimalis
  Štěrbina podél nosní přepážky se nazývá společný průchod nosní – meatus nasi communis.

• Dutina ústní – cavum oris

  Kostní ohraničení tvoří pouze stěnu horní boční a přední.
  • horní stěna – tvrdé patro – palatum durum. Tvoří jí párové patrové výběžky horní čelisti – processus palatinus maxillae a dorzálně párové horizontální ploténky kosti patrové – lamina horizontalis ossis palatiny
  • přední a boční stěnu dutiny ústní tvoří čelistní výběžky a vnitřní strana dolní čelisti – procesus frontalis et facies interna mandibulae
  • dolní a zadní ohraničení je svalové

• Jáma spánková – fossa temporalis

  • střední stěnu tvoří laterální část kosti temenní – facies lateralis ossis parietalis, šupina kosti spánkové – squama temporalis a spánková plocha velkých křídel – facies temporalis alae majoris
  • boční ohraničení představuje jařmový oblouk – arcus zygomaticus
  • přední stěnu tvoří spánková plocha jařmové kosti – facies temporalis ossis zygomatici. Obsahem jámy je spánkový sval – musculus temporali.

• Jáma podspánková – fossa infratemporalis

  Nalézá se pod jámo spánkovou. Hranicí mezi nimi je podspánková hrana klínové kosti – crista infratemporalis ossis shpenoidalis.
  • Horní stěnu tvoří podspánková plocha velkých křídel – facies infratemporalis alae majoris ossis sphenoidalis. Do ní se otvírá oválný otvor – foramen ovale, pro dolní čelistní nerv – nervus mandibularis a trnový otvor – foramen spinosum pro cévy.
  • Přední stěnu tvoří podspánková plocha těla horní čelisti – facies infratemporalis corporis maxillae.
  • Střední stěnu představuje boční ploténka křídlovitého výběžku – lamina lateralis processus pterygoidei a sousedí zde s jámou křídlopatrovou – fossa pterygopalatina.
  • Boční stěnu tvoří rameno dolní čelisti – ramus mandibulae.
  • S očnicí je jáma podspánková spojena dolní očnicovou štěrbinou – fissura orbitalis inferior.
  • Obsahem podspánkové jámy jsou hlavně křídlovité svaly – mm. pterygoidei.

• Jáma křídlopatrová – fossa pterygopalatina

  Je středním prohloubením jámy podspánkové a vstupuje do ní čelistní tepna – arteria maxillaris. Má přibližně tvar jehlanu s bází obrácenou nahoru.
  • bázi tvoří klínočelistní plocha velkých křídel – facies sphenomaxillaris alae majoris a vyúsťuje zde kruhový otvor – foramen rotundum pro n. maxillaris
  • přední stěnu tvoří podspánková plocha čelistní kosti – facies infratemporalis corporis maxillae
  • střední stěnu tvoří svislá ploténka patrové kostry – lamina perpendicularis ossis palatini. Odděluje křídlopatrovou jámu od dutiny nosní s kterou je spojena klínopatrovým otvorem – foramen sphenopalatinum
  • zadní stěnu tvoří přední okraj křídlovitého výběžku – processus pterygoideus, při jeho kořeni prochází křídlovitý kanál – canalis pterygoideus pro cévy a nervy
  • boční stěna chybí a jáma zde souvisí s jámou podspánkovou a jak jsme již uvedli vstupuje tudy čelistní tepna – arteria maxillaris
  • s dutinou ústní je jáma spojena patrovým kanálem – canalis palatinu major
  • s očnicí je jáma spojena dolní očnicovou štěrbinou – fissura orbitalis inferior

• Tvar lebky

  Rozvoj mozkové části lebky – neurokrania závisí na rozvoji mozku. Kost čelní se vyklenuje dopředu, kost temenní nahoru a kost týlní dozadu. Velký otvor – foramen magnum se stáčí dolů.
  Rozvoj obličejové části lebky – splanchnokranium závisí na činnosti žvýkacího aparátu. Poměr obličejové a mozkové části lebky je u psa 2:1, u opice 1:1 a u člověka 1:2.
  Tvar lebky vykazuje rozdíly pohlavní, věkové, individuální i rodové.
  Na lebce jsou přesně stanoveny body, podle nichž lze lebky mezi sebou srovnávat.
  Studium velikosti a tvaru lebky se nazývá kraniometrie.
  Základní kraniometrické body na lebce. Jsou buď nepárové (ležící ve střední rovině) nebo párové:
  • Nasion – místo spojení kostí nosních a kosti čelní ve střední rovině.
  • Glabella – ploché místo mezi nadočnicovými oblouky.
  • Bregma – průsečík sutura coronalis a sutura sagittalis.
  • Opisthocranion – nejdorsálnější vyčnívající část na šupině týlní kosti.
  • Basion – místo ve střední rovině na předním okraji foramen magnum.
  • Euryon – nejlaterálněji vyčnívající místo na os parietale.
  • Gnathion – místo ve střední rovině na dolním okraji mandibuly.
  • Zygion – nejlaterálněji vyčnívající bod na arcus zygomaticus.
  Délka lebky je vzdálenost glabella – opisthocranion.
  Výška lebky basion – bregma.
  Šířka lebky euryon – euryon.
  Výška obličeje – nasion – gnathion.
  Šířka obličeje – zygion – zygion.
  Podle šířko-délkového lebečního indexu: i = (š × 100)/d
  
  rozlišujeme lebky dlouholebé – dolichokranní (index do 74,9), lebky střednělebé – mesokralnní (index 75,0 – 79,9) a lebky krátkolebé – brachykranní (index nad 80,0). Index lebek naší populace je mezi 83,0 až 84,0 (krátkolebé).

• Kapacita lebky

  Posuzujeme ji podle objemu mozkové části neurocrania
  • průměrná kapacita u ženy 1350ccm – 1450ccm
  • průměrná kapacita pro muže 1450ccm – 1550ccm
  • mikrocefalie – kapacita lebeční je pod 1100ccm
  Lebka s extrémní mikrocefalií (kapacita lebeční 405ccm) je vystavena v muzeu anatomického ústavu v Brně.
  • makrocefalie – kapacita lebeční je nad 1800ccm.
  Lebka s extrémní makrocefalií (kapacita lebeční 6840ccm) je vystavena v muzeu anatomického ústavu v Bratislavě.

• Lebka novorozence

  1. tvar lebky novorozence se podstatně liší od tvaru lebky dospělého člověka. Především je nepoměrně malá obličejová část – splanchokranium, které se zvětšuje až s rozvojem žvýkacího aparátu a zubů. Čelistní výběžky jsou nízké, vedlejší dutiny nosní – sinus paranasales jsou teprve založeny. Délka lebky je asi 11 cm, šířka 9 cm a obvod hlavičky asi 34 cm.
  2. mezi kostmi klenby lební jsou v místech budoucích švů vazivové pruhy, které umožňují průchod hlavičky při porodu. Kosti se tak mohou nejen k sobě přiblížit, ale i podsunout svými okraji, čímž je usnadněn průchod hlavičky porodními cestami.
  3. kost bubínková – os timpanicum tvoří dosud neuzavřený prstenec a leží v rovině horizontální
  4. dolní čelist – mandibula je ve střední rovině rozdělena
  5. Na některých místech se vazivové pruhy mezi kostmi rozšiřují a vytvářejí tzv. lupínky – fonticuli:
     1. velký lupínek – fonticulus anterior (major). Leží mezi kostmi čelními a temenními, je kosočtvercový. Mizí ke konci druhého roku
     2. malý lupínek – fonticulus posterior (minor). Má tvar trojúhelníku a u novorozenců bývá jen naznačen. Mizí ke konci prvého roku
     3. klínový lupínek – fonticulus sphenoidalis. Leží v místě spojení úhlu temenní kosti s kosti klínovou.
     4. bradavkový lupínek – fonticulus mastoideus. Leží v místě spojení úhlu temenní kosti s bradavkovým výběžkem spánkové kosti.
     První dva lupínky mají značný význam v porodnictví pro zjištění postavení hlavičky za porodu.

• Pohlavní rozdíly na lebce

  Ve tvaru a rozměrech mužské a ženské lebky jsou určité rozdíly. Asi v 90% případů můžeme určit neznámého jedince podle lebky, protože posuzovaných znaků je celá řada:
  1. nosočelní přechod je na mužské lebce úhlovitý – angulus, na ženské obloukovitý – arcus
  2. oboční oblouky – arcus superciliares jsou na mužské lebce zřetelně vytvořeny. Mezi nimi je vpadlá glabella
  3. šupina kosti čelní – squama frontalis se na mužské lebce obrací šikmo dozadu a nahoru, na ženské lebce je čelo strmější
  4. na ženské lebce jsou více znatelné čelní a temenní hrboly – tubera frontalia et parietalia (tzv. Ecrova známka)
  5. zevní týlní hrbol – protuberantia occipitalis externa je mnohem zřetelnější na mužské lebce
  6. bradavkové výběžky – processus mastoidei jsou podstatně větší na mužské lebce. Lebka bez dolní čelisti – mandibuli, položená na podložku, se o ně opírá (tzv. Brocova známka)
  7. bradová krajina je na mužské lebce zpravidla čtyřhranná, zatímco na ženské lebce je častěji zaoblená.
  8. lůžkové výběžky – processus alveolares bývají u ženských lebek vyklenuty dopředu (tzv. alveolární prognathie)
  Některé z těchto znaků jsou spolehlivější (1,2,5,6), jiné jsou méně spolehlivé. U některých útvarů rozdíly neexistují. Nejlepších výsledků docílíme sledováním velkého počtu znaků. Celkově možno konstatovat, že ženská lebka je gracilnější.

• Zesílená a zeslabená místa na lebce

  Na stěny lebeční působí síly, které vycházejí především z oblasti velkého otvoru – foramen magnum (tlak páteře, tah svalstva). Nejpevnějším místem je tzv. spodinový střed v místě spodinové části kosti týlní – pars basilaris ossis occipitalis. Od něho probíhá 5 zesílených pásů:
  • střední pruh se táhne ve střední rovině od svahu – clivus přes vnitřní týlní hrbol – protuberanti occipitalis interna a podél horní brázdy esovitého splavu – sulcu sinus sagittalis superior pro crista galii
  • přední boční pruh jde od spodinového středu přes rozhraní malých a velkých křídel k jařmovému výběžku kosti čelní – processus zygomaticus ossis frontalis
  • zadní boční pruh jde přes pyramidu spánkové kosti k bradavkovému výběžku – processus mastoideus
  Při prudkém působení zevní síly na lebku může dojít jednak ke zlomenině přímé nebo ke zlomenině nepřímé. Záleží přitom na místě na něž síla působí. Při nárazu v krajině čelní, spánkové a týlní kosti praskají a tvoří se trhliny, které se šíří přes zeslabená místa spodiny lební (Forelovy lomné čáry).

Obrázky ke kapitole: Mozkovna (neurocranium)
Obr. 16 Mozkovna 1 (neurocraninum)	Obr. 17 Mozkovna 2 (neurocraninum)	Obr. 18 Mozkovna 3 (neurocraninum)
Obr. 19 Kost klínová (os sphenoidale)	Obr. 20 Kost spánková (os temporale)