Kulturální studia

Teorie

Kulturální studia vs. Screen Theory

V první fázi kulturální studia rozvíjela především téma společenských tříd; od konce 70. let pak pod vlivem feminismu téma genderu; v 80. letech téma rasy. Zkoumají subkulturní subverze a rezistence, ale dost často sklouzávají k přehnanému oslavování svobody konzumpce, fandomu jako projevu svobody, rezistence, atd.

Jeden proud ve Screen Theory, který reflektoval formování subjektu pod vlivem širšího kontextu, byla feministická filmová teorie. V 80. letech se feministická teorie obracela stále silněji k hledání historické specifičnosti diváctví (přístup reprezentovaný např. Haralovichovou, Spiegelovou, Jacobsovou, Miriam Hansenovou, Patrice Petro) – tento přístup byl silně ovlivněný britskými kulturálními studii. Pod vlivem birminghamské školy, která hledá sociální významy filmové praxe i mimo text samotný, a pod vlivem přístupů ve filmové historii, které zahrnují instituční a propagační diskurzy a recepční studia, zesiloval ve feministické filmové teorii zájem o filmové hvězdy. Ty se staly předmětem zájmu ve dvojím ohledu: jednak ženské herecké hvězdy coby nejsilnější ženy ve filmovém průmyslu, ale hlavně coby objekt ženského diváckého fandomu. Zkoumání zájmu ženského publika o filmové hvězdy vyžadovalo přehodnocení teze, že žena je vyloučena z divácké pozice a z artikulace touhy – hvězdy nabízí dílčí uspokojení nenaplněných tužeb.

Výzkumu oslovování žen jako konzumentek se věnovala např. Miriam Hansenová in: Babel and Babylon: Specatatorship in American Silent Film. Harvard University Press, 1994. Hansenová zkoumala chování ženského publika v 10. a 20. letech 20. století. Ukazuje, jak Rudolph Valentino konstruoval sexuálně dvojznačnou postavu, přestože zamýšlenou pro ženské publikum; postava muže jako erotického objektu rozehrává fetišistické a voyeuristické mechanismy, doprovázené – hlavně v případě Valentina – feminizací herce. Mohou mít ovšem různé významy v závislosti na divákově rodu a sexuální orientaci. Je nutné doplnit textuální analýzy založené na psychoanalýze o historicky a kulturně specifické přístupy a sledovat kontradikce ženského diváctví uvnitř filmů i vně filmů (tj. i ve veřejném diskurzu, v propagaci, rozhovorech, článcích,..).

Ideové kořeny britských kulturálních studií

V 60. letech 20. století rozšířila kulturální studia chápání pojmu „kultura“, který už není pojímán jako kánon velkých děl, ale je chápán v antropologickém smyslu: odkazuje k institucím, aktivitám a přesvědčením, která definují způsob života sociální skupiny.

Raymond Williams kulturu nepojímá jako vlastnictví elit, ale jako způsob života, který vyjadřuje významy a hodnoty ne jen skrze umění, ale také v institucích a v běžném chování (je příznačné, že Raymond Williams i Richard Hoggart, zakladatelské osobnosti kulturálních studií, pocházeli z chudých poměrů. Willams byl Velšan, syn železničního dělníka, na univerzitě vstoupil do komunistické strany; Hoggart v osmi letech osiřel, vyrůstal v průmyslovém Leedsu).

Richard Hoggart se v knize The Uses of Literacy z roku 1957 věnuje dělnické třídě v předválečném období a tomu, jak masová kultura vytlačuje původní kulturu dělnické třídy. Věnoval pozornost kulturním formám dělnické třídy – hospody, kluby, sport, populární písně – s cílem ukázat komplexní kulturní tradici dělnické třídy. Televize a film podle něj narušily pestrost a komplexnost kultury dělnické třídy.

Richard Hoggart obituary
https://www.theguardian.com/books/2014/apr/10/richard-hoggart

Raymond Williams v knize Culture and Society: 1780–1950 (1958) sleduje proměnu pojmu „kultura“ a tvrdí, že v reakci na industrializaci a demokratizaci se „kulturou“ už neoznačuje jen stav mysli nebo intelektuální a morální aktivity, ale zahrnuje také „celý způsob života“.

Vlivná kniha E. P. (Edwarda Palmera) Thompsona The Making of the English Working Class (1963) je historií utváření dělnické třídy v Anglii (která se podle Thompsona vyvíjela k svému sebeuvědomění od přelomu 18. a 19. století). Thompson uvádí model chápání kultury jako „konfliktu“, spíš než jako „způsobu života“. Kultura je výsledek konfliktu mezi různými způsoby života. Kultura dělnické třídy není jen odlišná, ale je i v opozici vůči kultuře středních vrstev. Thompson tak vystupuje proti určitým formám marxismu (i když sám byl marxista – do vpádu sovětské armády do Maďarska 1956 byl člen komunistické strany): proti althusserovskému, strukturálnímu marxismu a proti tvrzení, že třídy jsou definované vztahem k produkci. Podle Thompsona je pro formování společenské třídy určující kultura. Ve sféře kultury je možné artikulovat a praktikovat různé formy odporu. Je tedy zřejmé, že pro Thompsona byla inspirativní myšlenka Antonia Gramsciho o „kulturní hegemonii“ – ta se jevila jako vhodnější formulace vztahu kultury a společnosti, než „nadstavba“. Gramsciho pojetí kulturní hegemonie předpokládá, že vládnoucí třídy vládnou nejen přímo, skrze sílu a hrozbu, ale taky proto, že jejich ideje začaly přijímat „podřízené“ třídy.

Thompson je argumentačně blíže „kulturalistickému“ marxismu, než strukturalistickému marxismu. Reaguje na rozpor v samotném marxistickém přístupu k historii kultury: proč se mají marxisté zabývat tím, co Marx označil za pouhou nadstavbu? Thompsonova kniha v tomto převratná, i když je kritizována jinými marxisty za „kulturalismus“, tj. za přílišný důraz na prožitky a ideje namísto tvrdé ekonomické a sociální reality. Thompson zase kritizoval své odpůrce za „ekonomismus“.

Na konci 50. let se zvyšuje zájem akademických historiků o studium lidové kultury, např. The Jazz scene (1959) od Francise Newtona (pseudonym Erica Hobsbawma) nebo zmíněná Thompsonova práce The Making of the English Working Class, ve které popisuje zasvěcovací rituály řemeslníků, roli trhů v kulturním životě chudých, symboliku stravy, ikonografii nepokojů (např. věšení figurín nenáviděných osob na ulicích dělníky) – analyzuje „strukturu pocitů dělnické třídy“. Thompsonovy práce z oblasti sociální historie znamenaly silný podnět k psaní historie „zdola“.

Zájem o lidovou kulturu (včetně historiků školy Annales) souvisel s rozvojem kulturálních studií a byl reakcí na kritiku přehnaného důrazu, který kladla univerzitní historiografie na tradiční vysokou kulturu. Rostla potřeba porozumět spíše světu komodit, reklamy a televize.

Marxističtí historici kritizovali tradiční přístup ke kultuře, ve kterém chyběl kontakt s ekonomickou nebo sociální základnou. Tento tradiční přístup také přeceňoval kulturní homogenitu a ignoroval kulturní konflikty. Je potřeba činit rozdíly mezi kulturou jednotlivých sociálních tříd, kulturou žen a mužů a kulturou různých generací v téže společnosti.

Institucionalizace britských kulturálních studií (Birminghamská škola)

Kulturální studia jsou úzce spojena s prací Centra pro současná kulturální studia (Centre for Contemporary Cultural Studies, University of Birmingham) – ta představují počátek kulturních studií v jejich institucionalizované podobě.

Centrum pro současná kulturální studia fungovalo v letech 1964–2002, v čele stáli mj. zakladatel centra Richard Hoggart (v letech 1964–68) a Stuart Hall (1968–79).

Výzkumný projekt k 50. výročí založení Centra
http://www.birmingham.ac.uk/schools/historycultures/departments/history/research/projects/cccs/index.aspx

Na počátku 70. let sice přetrvával vliv první generace badatelů (Hoggarta, Williamse a Thompsona), ale sílil také vliv francouzského strukturalismu. Podle tehdejšího ředitele Centra Stuarta Halla mělo na formování kulturálních studií zásadní vliv výše už zmíněné napětí mezi kulturalismem a strukturalismem, které v 70. letech narůstalo:

Hoggart, Williams, Thompson (tzv. kulturalismus) – zdůrazňovali kreativitu obyčejných lidí při produkci vlastní kultury; důraz na třídní „zkušenost“ či „struktury pocitů“

X

Oproti tomu strukturalismus zdůrazňoval determinismus a lidskou aktivitu chápal spíše jako produkt kultury, než kulturu jako produkt lidské aktivity; zkušenost není autentický atribut společenské třídy, ale spíš projev struktur a vztahů, určovaných dominantní ideologií.

Strukturalismus sice příliš zdůrazňoval ideologickou dominanci, ale taky nabídl vysvětlení toho, jak lidé přijímají nerovnosti existující v sociálním systému, a nabídl i teorii ideologie.

Pro kulturální studia je klíčové pojetí kultury jako místa konfliktu a vyjednávání v rámci sociální formace ovládané mocí a křížené napětími souvisejícími s třídou, rodem, rasou, sexualitou.

Centrum pro současná kulturální studia nalezlo řešení napětí mezi kulturalismem a strukturalismem v pracích italského neomarxisty Antonia Gramsciho, v teorii ruského lingvisty Valentina Nikolajeviče Vološinova a v díle francouzského sociologa Pierre Bourdieu.

Zdroje: Gramsci, Vološinov, Bourdieu

Antonio Gramsci (1891–1937)

(Dopisy z vězení – napsané v letech 1929–1935) – umožňuje vysvětlit kulturní dominanci.

Gramsci zpochybnil nadřazenost ekonomické základny nad ideologickou nadstavbou. Jen takovéto přehodnocení umožňuje vysvětlit, proč došlo k odkládání revoluce v západní Evropě, přestože ekonomické podmínky by revoluci podporovaly. Koncept hegemonie vysvětluje, jak některé třídy a sociální skupiny udržují dominantní pozici ve vztahu k jiným třídám a skupinám. Nejde o prosazování vlastní vůle nátlakem – třída se musí prezentovat jako taková, která dokáže nejlépe uspokojit zájmy jiných tříd. Hegemonie je získána skrze souhlas jiných společenských tříd, ne tedy skrze nadvládu; jde o boj o hegemonii, o morální, kulturní, intelektuální a politické vedení společnosti.

Hegemonie je ale současně nestabilní – dominantní třída nedokáže plně uspokojit požadavky podřízených. Dominance jedněch je závislá na podřízenosti jiných; např. buržoazie/proletariát: v jejich vztahu je vždy přítomná výzva dominantní třídě – ta se musí proměňovat, aby uklidnila podřízenou třídu. Takové pojetí umožňuje analyzovat kulturu v historických pojmech.

Umožňuje to také kulturálním studiím analyzovat např. populární film bez oslavování či naopak zatracování a zkoumat, jak byl produkován ve vztahu k boji mezi dominantními a podřízenými skupinami. Populární film už tak nemusí být chápán jako ideologická forma jednoduše uvalená na podřízené skupiny. Namísto toho se uznává, že populární film musí oslovit zájmy cílového publika a že se pokouší řešit kontradiktorní ideologie, ne jednoduše propagovat specifickou ideologickou pozici.

Valentin Vološinov (1895–1936)

Zatímco strukturalismus chápe význam znaků jako produkt vztahu k ostatním znakům, pro Vološinova je význam znaků vždy v procesu změny – různé třídy či skupiny bojují o jejich význam. Různé třídy používají stejný jazyk – v každém ideologickém znaku se tak protínají různé akcenty. Znak se stává arénou třídního boje. Jeho význam se proměňuje podle pozice v debatě mezi třídami a skupinami (příklad slov jako black nebo queer – byly užity k ponížení určitých skupin, ale byly jimi přivlastněny a byl jim dodán alternativní význam).

Přiznání multiakcentuality znaku, který se ocitá v proměnlivé pozici vůči jiným textům, znamená nejen rozdíl mezi texty, ale i to, že publikum může reagovat různě.

Pierre Bourdieu (1930–2002)

Vysvětluje, jak a proč různé třídy a skupiny konzumují různé kulturní formy různým způsobem. Bourdieu analyzoval kulturní kompetence a dispozice společenských tříd a roli rozdílného přístupu k ekonomickému kapitálu a ke kulturnímu kapitálu. Množství a typ kulturního kapitálu vlastněný určitou třídou produkuje specifické kompetence, tedy dovednosti a znalosti, které umožňují dodávat smysl: např. některé skupiny mají kompetenci, nutnou pro porozumění a zhodnocení modernistického umění – ale může jim chybět kompetence pro to, aby připsali smysl kung-fu filmům. Díky různé distribuci kulturního kapitálu mají tedy různé třídy různé dispozice: některé jsou lépe vybavené pro konzumpci avantgardních filmů, jiné pro konzumpci populárních filmů. Díky těmto dispozicím lidé zhodnocují jisté filmy jako „můj typ filmů“, jiné jako „to není pro mě“. Tyto diference tedy nejsou výsledkem individuálního vkusu, ale produktem socializace lidí v rámci určité třídy. Náš vkus tedy není osobní, přirozený, ale je produktem širší formace vkusu.

Bourdieu vysvětluje, jak a proč se určité části společnosti zapojují do určitých forem kulturní konzumpce – tyto diference jsou produktem mocenských vztahů a současně tyto mocenské vztahy pomáhají reprodukovat. Různé formy konzumpce pomáhají odlišit různé skupiny. Např. vládnoucí skupiny často svoji dominanci ospravedlňují skrze „nadřazený“ vkus, podřízené skupiny tento vkus odmítají. Např. buržoazní vkus je obvykle definován skrze odmítnutí populárního vkusu, populární vkus se zase definuje skrze odmítnutí tohoto odmítnutí.

Bourdieu nabízí metaforický popis kultury jako ekonomie, kde je investován a akumulován kapitál. Kulturní systém funguje jako ekonomický systém pro nerovnoměrnou distribuci zdrojů a tím pro rozlišení privilegovaných a neprivilegovaných. Tento kulturní systém podporuje určité vkusy a kompetence (činí tak hlavně skrze vzdělávací systém, ale i skrze instituce jako galerie, koncertní síně, muzea, které tvoří „vysokou kulturu“ – oproti tomu populární kultura nemá společenskou legitimizaci nebo instituční podporu).

Kulturní kapitál je dvojího typu: získaný (produkovaný vzdělávacím systémem, jedná se o vědění a kritické ohodnocení textů, kánon literatury, hudby, filmu) a zděděný (převzatý kapitál, který se projevuje spíše v životním stylu, tedy v módě, chování, volbě restaurace, sportu, trávení dovolené apod., než v textuálních preferencích).

Díky vlivu Gramsciho, Vološinova, Bourdieu je pro kulturální studia charakteristický předpoklad, že nelze ideologický efekt vyčíst z analýzy formálních rysů textu: různé skupiny reagují různě v závislosti na kulturních kompetencích a dispozicích; členové publika mají svoji osobní historii, která je ovlivňuje při setkání s filmem; film může mít nějaké „preferované čtení“, ale divák může číst jinak.

Stuart Hall a model zakódování/dekódování

Významný představitel CCCS Stuart Hall vypracoval model komunikace, podle kterého má mediální výstup vždy polysémickou povahu, tzn., že je potenciálně otevřený různým interpretacím; současně ale Hall upozornil na skutečnost, že nelze zcela ignorovat vztah mezi vládnoucí třídou a dominantními idejemi (S. Hall, „Encoding Decoding“ in the Television Discourse“, 1973). Mediální sdělení je zde chápáno jako místo, o které se svádí boj a kde se uplatňuje ideologická moc – Hall tedy neomezuje tvorbu významu na mediální text samotný, jak to činili autoři reprezentující Screen theory.

Proces zakódování není podle Halla zcela symetrický k procesu dekódování. První důvod vyplývá z povahy označování, tzn. ze skutečnosti, že všechny texty mají polysémickou povahu a jsou tak otevřené různým možnostem čtení. Druhým důvodem možného nesouladu mezi zakódovanými a dekódovanými významy jsou různé sociální akcenty, které udělují významům jejich uživatelé. V důsledku toho Hall rozlišuje trojí typ „čtení“:

• “dominantní” (preferované)
• “dohodnuté” (negociované)
• “opoziční”

A tři základní pozice, z nichž může být dekódován diskurz:

1. dominantní (hegemonická) pozice (dominant-hegemonic position) – divák přijímá konotované významy např. z televizních zpráv zcela a přímo, dekóduje zprávu v pojmech referenčního kódu, v němž byla zakódovaná, pracuje uvnitř dominantního kódu
2. dohodnutá pozice – směs adaptivních a opozičních prvků; uznává legitimitu hegemonické definice, ale v omezené míře tvoří vlastní pravidla
3. opoziční pozice – divák může sice plně porozumět doslovnému i konotativnímu významu, ale může zprávu dekódovat zcela opačně – zasadí zprávu do alternativního rámce referencí – např. když naslouchá debatě o nutnosti snížit mzdy a "čte" každou zmínku o "národním zájmu" jako "třídní zájem", nebo když sleduje politickou kampaň jako volič jiné strany.

David Morley: The „Nationwide“ Audience: Structure and Decoding (1980): Morley upozorňuje na skutečnost, že sledování televize, respektive vlastní vztah mezi divákem a textem, je komplikovanou aktivitou, kterou nelze uspokojivě objasnit pouze prostřednictvím analýzy samotného textu či prostým dešifrováním jeho významů za pomoci analýzy třídní pozice jeho příjemců.

Stuart Hall obituary
https://www.theguardian.com/politics/2014/feb/10/stuart-hall

Příklady dalších významných studií

Příklad publikace, která se snaží nabídnout reprezentativní výběr témat, kterým se věnují kulturální studia ve vztahu k populárnímu filmu:

Keyframes: Popular Cinema and Cultural Studies.
https://books.google.cz/books?id=wheEAgAAQBAJ&lpg=PR1&dq=villarejo%20keyframes&pg=PR1#v=onepage&q=villarejo%20keyframes&f=false

Povinná četba

Povinný film

Jih proti severu (Victor Fleming – Gerge Cukor – Sam Wood, 1939)

Dobové texty

Literatura

Obrazový materiál

Black Women as Cultural Readers

Reading the Romance

Scarlett's Women

Raymond Williams

Richard Hoggart

Stuart Hall