Česká filmová teorie

Teorie

Sociologie filmu

Po 2. sv. válce nastalo krátké období intenzivního rozvoje české sociologie, reprezentované osobnostmi jako Inocenc Arnošt Bláha, Emanuel Chalupný a Josef Ludvík Fišer (v letech 1945-46 děkan FF MU). Pro českou sociologii filmu mělo největší význam dílo I. A. Bláhy, vůdčího představitele brněnské sociologické školy, který se zabýval mj. sociologií umění a masové zábavy. Bláhův výzkum se věnoval otázkám života v moderní společnosti, sociologii města, rodiny, dětství, volného času. Klíčovým východiskem byl pro Bláhu funkcionalismus – hledisko funkcí, které slouží k uspokojování potřeb společnosti. Nejvýše v hierarchii funkcí stála podle něj v případě filmu funkce zábavní (dále rozlišoval funkci estetickou, sociálně-pedagogickou, kulturněpropagační, či kompenzační – tu nabízelo vzrušení a akce, kompenzující stereotyp moderní společnosti).

V roce 1947 organizoval Bláha Sociologický výzkum města Brna, který byl koncipovaný velmi široce a zaměřoval se na kvalitu městského života. Ovšem vzhledem k zastavení sociologických výzkumů po únoru 1948 byla zpracována a publikována pouze ta část, která se týkala hudebních a čtenářských preferencí obyvatel Brna.

Pro nepublikovanou zprávu o výzkumu filmových preferencí od Bláhova spolupracovníka Milana Ptáčka a pro další literaturu k výzkumu v Brně srov.

http://www.phil.muni.cz/dedur/?id=9208

Sociologické metody aplikoval na film Bláhův žák Jiří Kolaja. Jeho kvantitativní obsahová analýza Osmnáct let švédského filmu (1930-47) srovnává jevy jako instituce manželství či sociální mobilita se skutečným stavem společnosti. V roce 1948 dokončil Kolaja svoji disertační práci K problematice filmu, v níž čerpá mj. z poznatků české strukturalistické estetiky. Věnuje se zde mj. filmu jako „charakteristickému kulturnímu a sociálnímu jevu doby“, který vykazuje strukturní podobnosti s charakteristickými rysy soudobého života a moderního průmyslu, jakými jsou strojovost, demokratičnost a sugestivnost.

Československý filmový ústav (ČSFÚ)

Byl založen v roce 1945. V rámci ČSFÚ se r. 1948 osamostatnil úsek pro výzkum diváka, kde vznikl (ovšem po únorovém převratu už realizovaný jen v minimálním rozsahu) program sociologické analýzy zvyků a postojů diváckých skupin na základě sběru dat pomocí anket a jejich kvantitativní analýzy. Publikované informace o aktivitách ČSFÚ v prvních poúnorových letech naznačují, že určitou činnost ještě mohl vykonávat, např. byl údajně proveden průzkum obecenstva na festivalu v Mariánských Lázních, nebo návštěvníků kina krátkých filmů, zpracována data o divácích filmu Pan Novák, vypracovány byly zprávy pro ústřední ředitelství ČSF o výzkumu diváků Daleké cesty nebo o průzkumu dvou představení Večerů filmové minulosti v kinu Olympic. Tyto zprávy byly ale v průběhu roku 1950 stále neurčitější a namísto referencí o vypracovaných výzkumech a závěrečných zprávách se s blížícím koncem činnosti oddělení omezovaly na informace o „přípravách“, „nástinech“ či „pokračováních ve zkoumání“.

Koncem roku 1950 bylo oddělení spolu s celým ČSFÚ zrušeno. V roce 1963 byl ČSFÚ obnoven (společně s ním vznikl i Slovenský filmový ústav) a členil se na čtyři úseky: badatelský, kulturně-politický, dokumentační a ekonomicko-správní. V rámci badatelského kabinetu se pokračovalo v projektu Výzkum a výchova filmového diváka (který byl zahájen v rámci Ústřední půjčovny filmů již v r. 1961).

V letech 1966-1968 byl realizován kolektivní projekt „Proměny filmového hlediště v ČSR“ (1966–1968), jehož vedoucími byli psycholog Ivo Pondělíček a sociolog Karel Morava. Výzkum byl založen na poměrně širokém vzorku respondentů a míst a pracoval s různorodými experimentálními i interpretačními technikami: přímých rozhovorů, dotazníků, sociologického pozorování, socio-estetické expertizy, psychologických testů atd. V roce 1967 vydal Morava první výstup z výzkumu, práci o návštěvnosti československých kin, ve které shrnul a komentoval řadu statistických dat o počtech diváků, o jejich skladbě a způsobech rozhodování, a současně zpracoval i kvalitativní data o popularitě a recepci konkrétních typů filmů a dokonce i jednotlivých titulů (srov. Filmové obecenstvo dnes a zítra). Druhá publikace týmu, označená za hlavní výstup projektu, vyšla roku 1969 (Proměny filmového hlediště v ČSR /1966-1968/) a její charakter je ovlivněn snahou Ivo Pondělíčka o propojení empirické sociologie s psychologií a fenomenologií estetického prožitku. Moravova práce popisuje statistiky návštěvnosti jako nástroj, který umožní zvýšit počet diváků, nikoli napravovat jejich vkus. Na rozdíl od kulturní politiky 50. let už tedy nejde primárně o to, umět přesvědčit publikum o nabízených hodnotách, ale spíš přizpůsobit nabízené hodnoty poptávce. Divák je chápán jako autonomní činitel, kauzální vazba se obrací: místo aby distribuce formovala diváka, je to divák – tedy alespoň „vyspělý divák“, do té míry hodnotová diferenciace zachována je –, kterému se musí distribuce přizpůsobit. Pro zastavení poklesu návštěvnosti je podle Moravy potřeba „přísně vycházet z požadavků a potřeb vyspělých filmových diváků, respektovat jejich vysokou intelektuální a citovou úroveň“.

V roce 1968 se Karel Morava explicitně distancoval od pojetí publika v období „kultu osobnosti“:

Výsledkem výzkumu má být podle Moravy poznání publika – a to s cílem zvýšit předvídatelnost přijetí filmu. Diametrální odlišnost od diskurzu pozdního stalinismu spočívá v pojetí kauzální vazby mezi dílem a divákem. Ideálem stalinistického období bylo vystavit diváka působení takových děl, která jej budou co nejefektivněji ideově formovat, a diferenciace publika se omezovala na kategorie diváka ideově vyspělého na jednom pólu a měšťáckého na druhém. Mezi nimi pak osciloval divák, který je z důvodu věku nebo sociálního původu ještě nezformovaný. Po různých ideologických výkyvech druhé poloviny padesátých let převládá v diskurzu šedesátých let stále zřetelněji pojetí, kdy diferencované publikum s různými preferencemi, vkusem a hodnotami je autonomní veličina, kterou je potřeba studovat a přizpůsobit se jí nabízenými filmy, nikoli ji formovat pro ideální umění socialistického realismu.

Další výzkumy publika a kin realizoval v letech 1970-71, tedy na počátku normalizace, Jaromír Bulíček (Sociální situace v kině; Kinokavárny. Zpráva o průzkumu kinokaváren v ČSR). První výzkum byl založen na standardizovaném pozorování, cílem bylo poznání funkce kina, definování filmového diváka, vytvoření modelu filmového diváka v různých lokalitách (127 kin, 267 pozorování; funkce: filmové, společenské, eroticko-kompenzační a tělesně-rekreační). Druhý se týkal kinokaváren: první kinokavárna vznikla v českých zemích už v roce 1958 v Karlových Varech, další ale následovaly až koncem 60. let: Karviná a Mariánské Lázně – 1967, Ostrov nad Ohří – 1968, Brno, Česká Lípa a Náchod – 1969, Hronov – 1970. Díky výzkumu kinokaváren, který realizoval Český filmový ústav v letech 1970–1971, máme k dispozici poměrně podrobné informace o provozu brněnské kinokavárny v Černých Polích, včetně některých kuriózních detailů (o publikum se staral dívčí personál v modrých pláštích, včetně cídičky bot, která u vchodu očistila každému příchozímu boty. Místa nebyla číslovaná, což mělo diváky vést k dřívějšímu příchodu do kavárny a konzumaci, při které si mohli objednat například tatarský biftek pana Septima, mražený dort se šlehačkou à la Natalie Woodová nebo grog Belmondo. Projekce filmů byla přerušována půlhodinovou přestávkou, při které bylo možné udělat nové objednávky).

Jiným výzkumným úkolem ČSFÚ bylo zpracování Dějin československé kinematografie, Luboš Bartošek a Zdeněk Štábla připravili první dva svazky Dějin (do r. 1945). K řešení úkolu proběhlo na Zvíkově několik odborných seminářů a knižními výstupy úkolu byly publikace Zděňka Štábly Otazníky kolem hořického pašijového filmu (1971), Český kinematograf Jana Kříženeckého (1973) a L. Bartoška Náš film (Kapitoly z dějin 1896–1945, 1985). Podklady a výstupy seminářů byly též publikovány jako interní tisky: Otazníky nad dějinami čs. kinematografie Stanislava Zvoníčka (1965), Bartoškova studie K teoretickým problémům české filmové historiografie (1967), Rozšířené teze k dějinám čs. kinematografie (Bartošek, Boček, Malík, Štábla 1968) a Zápis ze semináře k rozšířeným tezím Dějin české a slovenské kinematografie (1969).

ČMFÚ se dále podílel na Výzkumu filmového hrdiny (Filmový hrdina a téma životního úspěchu ve filmech různých zemí) (návrh výzkumu byl schválen na konferenci UNESCO o sociologických aspektech mírové spolupráce konané v Moskvě v roce 1958). Jednalo se o mezinárodní výzkumný program pod záštitou UNESCO, který proběhl v letech 1961–1969 v řadě zemí (kromě Československa také ve Francii, v Itálii, Jugoslávii, Polsku a v USA) na základě jednotného dotazníku, vypracovaného na Institute of Communication Research v Illinois. Českým výsledkem zpracování dotazníku, interně vydaného v řadě filmologických sborníků (č. I, II, 1967), byla obsáhlá cyklostylovaná studie Obraz člověka v české kinematografii 1922–1963 (1969), zpracovaná M. Benešovou, Z. Štáblou, I. Svitákem a externisty Stanislavem Dvorským, Vratislavem Effenbergerem, Romanem Erbenem a Petrem Králem. Na novější vzorek filmů (1962–1965) byl dotazník uplatněn pro dílčí studii Filmový hrdina v mladé vlně československého filmu z r. 1966, vypracované Benešovou, Pondělíčkem, Svitákem a Štáblou a přednesené Svitákem jako referát na IV. světovém sociologickém kongresu v Evianu v září 1966.

Vztah člověka a společnosti byl zkoumán na vzorcích obsahujících vždy deset filmů vybraných z jednotlivých období po desetiletých intervalech, přičemž analyzovaný obraz člověka měl charakterizovat ideologické základy celé kinematografie a nepřímo i československé společnosti. Podle Ivana Svitáka bylo cílem výzkumu „zkoumat film jako moderní mýtus, který vytváří část masové kultury“. V případě studie Obraz člověka v české kinematografii 1922–1963 autoři srovnávací metodou dospěli k závěru, že zobrazení životního úspěchu filmových hrdinů v době mezi lety 1960 a 1965 přineslo přechod od schematického pojetí dělnického hrdiny k demokratičtějšímu, pluralističtějšímu a nemoralizujícímu přístupu nové vlny. Výraznou převahu získaly hodnoty týkající se lidských vztahů na úkor hodnot kolektivního a sociálního řádu, případně náboženství, vlastenectví, slávy, moci, materiálního bohatství, komfortu, vědění atd.

Vzrůstal zájem československých filmologů o aktuálně probíhající sémiotické a filmově-lingvistické diskuse, probíhající na kulatých stolech při Mezinárodních přehlídkách nového filmu v Pesaru. Referáty Ch. Metze, P-P. Pasoliniho, U. Eca a dalších byly otištěny ve Filmu a době a v r. 1967 přednesl v Pesaru hudební vědec Antonín Sychra český příspěvek (Obsah a forma z hlediska integrujících sémantických tendencí), s nástupem normalizace ale kontakt se světovou filmovou vědou na dlouho skončil.

Na počátku normalizace byly badatelské týmy rozehnány, ale ČSFÚ postupně rekonstruoval většinu bývalých výzkumných činností, jen s požadavkem zásadního ideového pohledu. K hlavním úkolům ČSFÚ patřily: "analýza čs. filmu; vztah kinematografie, televize a nových audiovizuálních technických prostředků z hlediska uspokojování kulturních potřeb; dějiny čs. kinematografie; pojmosloví; prognóza čs. kinematografie do r. 2000; současná kultura filmového diváka". Pokračoval úkol zpracování dějin čs. kinematografie, jehož dílčím výstupem byl interně vydaný materiál pracovníků českého i slovenského filmového ústavu Teze "30 let československé kinematografie" (1975), stručně zpracovávající vývoj od r. 1945 do r. 1975. Na teze navázal výzkum vedený P. Taussigem a J. Bernardem, výstupem byla Taussigova zpráva Dějiny kinematografie v datech a událostech 1945–48 (1980), jeho a Klosova Česká filmová komedie (1983) a Bernardovy Filmy FAMU (1982). Z. Štábla sepsal Rámcový projekt úkolu zpracování dějin čs. kinematografie (1979), poté interně publikoval dva svazky Kinematografie v českých zemích za Rakousko – Uherska 1896–1918 (1980) a čtyři svazky Rozšířených tezí k dějinám československé kinematografie 1919–1939 (1982). Později ještě vydal Data a fakta z dějin československé kinematografie 1896–1945 I – IV (1988–1990). Na podzim r. 1982 byla vedením ústavu celá práce zastavena a tým rozpuštěn.

Práce na sociologii filmu pokračovala empirickým šetřením vzorku diváků v Ponrepu v polovině 70. let, z nějž vyšla závěrečná výzkumná zpráva R. Hájka a J. Bulíčka Současná kultura filmového diváka ČSR (Texty č. 17, 1981). Výsledky práce ČSFÚ byly nejrozsáhleji presentovány v interních Textech.

Povinná četba

Literatura