Sestavení tiskové verze této publikace je spolufinancováno Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

Logolink – ESF, MŠMT, OP VK, MU

1. Helénismus

sipka A. Prameny a literatura

Prameny



Literatura

sipka B. Helénismus

sipka a. Pojem "helénismus"

Helénismus

Termín "helénismus" má několik významů. Seznámení s nimi nám umožní učinit si představu o kulturně-historickém pozadí vzniku a existence helénistické filosofie, a dokonce napoví něco i o jejím charakteru:

  1. Doslovně Ἑλληνισμός označoval "přednost řeči", konkrétně správné užití řečtiny při "uměleckém" vyjadřování.
  2. Přejímání vzdělanosti, mravů, způsobu života, všech kulturních hodnot, které vytvořili Řekové, neřeckými národy v Orientu => vznik nových kulturních center (Alexandrie, Pergamon...).
  3. Dějinná epocha, v níž se toto přejímání děje - od Alexandrovy smrti po Augusta (323 př. - poč. n. l.).

Helénistická kultura

O helénismu a zvláště o helénistické filosofii se v novověku hovořilo jako o době úpadku ve srovnání s předchozím klasickým obdobím řeckých dějin a filosofie. Avšak helénistická kultura (a dále uvidíme, že i filosofie) rozhodně může předložit výsledky a výkony, kterými předchozí době silně konkuruje.
Helénistickou kulturu představíme obecně poukazem na její významné postavy a počiny:

sipka b. Historicko-politická situace

Rozpad říše Alexandra Velikého a vznik nástupnických států

(Jan Pečírka, Dějiny pravěku a starověku. První část, IX. Druhá část, XII.)

Po Alexandrově smrti Řekové pod vedením Athén v čele s Hypereidem a Démosthenem rozpustili Fillipovu korintskou ligu a založili protimakedonský "řecký" svaz. V lamijské válce (323-322) však byli přes počáteční úspěchy poraženi makedonským místodržícím Antipatrem, Athény musely kapitulovat a přijmout makedonskou posádku (v přístavu Múnychie). Pro účast na správě obce byl stanoven vysoký census 2000 drachem (tj. průměrný plat dělníka asi za 5,5 roku - srovnej v oddíle Profesionalismus sofistů), čímž demokracie zanikla. Démosthenés spáchal sebevraždu.

Následně došlo k nevybíravým a nečestným bojům (zavražděna byla např. Alexandrova matka, jeho žena i syn) o části jeho velké říše. Kvůli tomu záhy zanikla myšlenka na udržení její jednoty a na jejím území vzniklo několik menších říší. R. 301 se ustavila ptolemaiovská říše v Egyptě a seleukovská v Asii (centrum bylo v Sýrii), r. 276 byl za makedonského krále prohlášen Antigonos Gonatás, a tím vznikla třetí velká helénistická říše, která si činila nárok i na Řecko. (Ptolemaios, Seleukos a Antigonos Jednooký - děd Antigona Gonaty - byli Alexandrovi vojevůdci a posléze správci jednotlivých oblastí říše.)

Menším svobodným útvarem byl i ostrov Rhodos, který díky svému bohatství získal i území dalších ostrovů a blízké pevniny. Zde působily dvě nejvýznamnější postavy střední fáze stoické filosofie - Panaitios a Poseidónios.

V 60. letech se Ptolemaios II. (vládce Egypta) pokusil vyhnat Makedonce z Řecka, ale nepodařilo se, Athény byly opět dobyty a obsazeny makedonskou posádkou, demokracie byla zrušena, vládl makedonský správce. Později však s Makedonií bojoval řecký achajský spolek s centrem na severu Peloponnésu, jemuž se r. 229 podařilo Athény osvobodit a obnovit demokracii. Následně však došlo k uzavření míru s Makedonií kvůli hrozbě ze strany Říma.

Řekové - z hlediska dějin filosofie je podstatné, že se to týká i Athéňanů - se tedy v nejlepším případě mohli krátce těšit politické svobodě, jíž si však v rozbouřené době vůbec nemohli být jisti.

Z hlediska politického uspořádání byly velké helénistické říše monarchiemi, v nichž se veškerá moc soustředila v rukou panovníka, který vládl pomocí své družiny ("příbuzní", "přátelé") a dobře organizované byrokracie. V Makedonii byla absolutní moc panovníka aspoň do určité míry omezena vojenským shromážděním na základě starých tradic. Antigonovci (rod makedonských králů) se také na rozdíl od Alexandra - a na rozdíl od Seleukovců (Sýrie) a Ptolemaiovců (Egypt) - neopírali o božský kult panovníka (v Egyptě byl farao bohem).

Z těchto historických i politických poměrů vyplynuly určité důsledky také pro helénistickou filosofii.

sipka c. Helénistická filosofie

Typicky helénistickou filosofii reprezentují tři nově vzniklé typy výkladu, tři nové filosofické školy (což se odráží i ve členění našeho výkladu). Tyto školy spolu velmi ostře polemizovaly a soupeřily o přízeň vzdělaného publika. Jestliže spolu soupeřily, musely mezi nimi nepochybně existovat rozdíly.
Zároveň však lze říct, že soupeření je dokladem i podobnosti - totiž to, co si není vůbec podobné, si ani nemůže vzájemně konkurovat (např. prodejna elektroniky nepovede konkurenční boj s řeznictvím). Také skutečnost, že všechny uvedené školy jsou považovány za typicky helénistické školy, dosvědčuje existenci nějakého základu - východisek, cílů, postupů... - vlastního každé helénistické filosofii.
V tomto oddíle proto bude naznačeno, co tvoří takový společný základ a charakter helénistické filosofie.

Politická nejistota

Před necelými dvěma stoletími si Athény (nyní centrum filosofie) dokázaly vlastními silami zajistit politickou samostatnost, a to i v boji s početně mnohem silnější perskou armádou. Od této síly se pak odvíjely i politické a morální hodnoty athénské obce a jejích občanů.
Nyní však byly i Athény co do schopnosti odolávat vnějším nepřátelům v nejlepším případě závislé na pomoci dalších řeckých obcí (viz achajský spolek). Ani s jejich pomocí však neměly samostatnost zajištěnou trvale, a občané tedy nemohli určovat dění ve své obci stejně jako kdysi jejich předkové.

Občan se teď mohl realizovat spíše ve sféře osobního života a v ní hledat své naplnění a uspokojení, řečeno filosofičtěji - svou blaženost. To by bylo v klasické době vnímáno jako něco podezřelého a opovrženíhodného. Tyto nové možnosti a omezení občana reflektuje také helénistická filosofie.

Lidské dobro podle klasické a helénistické filosofie

Rozdíl mezi myšlením klasického období a helénistickou filosofií může být doložen srovnáním etických názorů Aristotela a stoiků (pro tento účel není podstatné, že vybrané úryvky pocházejí až od mladších stoiků z 1. - 2. st. n. l.):

"... jest potřebí i dokonalé ctnosti i dokonalého života. Neboť v životě se děje mnoho změn a všelijaké náhody a ve stáří i nejšťastnější člověk může býti postižen velikými nehodami, jak se vypravuje v pověstech o Priamovi; a toho, kdo se dožil takových nehod a bídně skonal, nikdo nenazývá blaženým."
Aristotelés, EN 1100a4-9.

"... žádná činnost není dokonalá, jestliže je něčím omezována; blaženost však je něčím dokonalým, proto blažený člověk potřebuje také dobra tělesná a vnější a štěstí, aby nebyl [jejich nedostatkem] omezován. Ti, kteří říkají, že člověk, který je mučen nebo postižen velkými pohromami, je blažený, je-li jen ctnostný, ... neříkají vůbec pravdu."
Aristotelés, EN 1153b 16-21.

X

"Nikdy nepokládej za šťastného nikoho, kdo je na štěstí závislý. Kdo se raduje z něčeho, co se mu dostalo zvenčí, spoléhá na křehkou oporu: pomine radost, jako přišla. Jenom ta, která se zrodila z nitra, je věrná a pevná, roste a provází ho až do konce. ... Všechny věci, jež pozlatí Štěstěna, jsou jenom tehdy plodné a příjemné, jestliže jejich držitel má v moci sám sebe, a není v moci jejich."
Seneca, Výbor z listů Luciliovi, 98. list (s. 204).

"Co si tedy máme stále uvědomovat za takových okolností? Co jiného než to, co je moje a co není moje, a co je mi možné a co je mi nemožné? Musím zemřít; musím tedy přitom také vzdychat? Musím se dát spoutat; ale musím přitom také naříkat? Musím jít do vyhnanství; kdo mi tedy brání jít s úsměvem, s dobrou myslí a lehkým srdcem?"
Epiktétos, Rozpravy I, 1 (s. 55).

"Stanovisko a znak obyčejného člověka: Nikdy neočekává prospěch nebo škodu od sebe sama, nýbrž jen od vnějších věcí. Stanovisko a znak filosofa: Všechen svůj prospěch i škodu očekává od sebe sama."
Epiktétos, Rukojeť 48 (s. 45-46).

"‚Jaké neštěstí, že se mi tohle přihodilo!' - Nikoliv takto, ale spíše: ‚Jaké štěstí, že nepodléhám zármutku, ačkoliv se mi to přihodilo, a že se ani nedávám zdrtit přítomností, ani se neděsím budoucnosti!'"
Marcus Aurelius, Hovory k sobě IV, 49 (s. 59).

Obecná charakteristika helénistické filosofie

(Podle Longa.)

Helénistická filosofie na jednu stranu reaguje na politicko-historické změny (dosažení lidského dobra už není vázáno na konkrétní polis), ale na druhou stranu se podobné tendence objevovaly už dříve - kynik Diogenés (zemřel r. 323 nebo 322 př.) hlásal a realizoval způsob života zcela nezávislý na obecním zřízení, či dokonce způsob vůči běžnému občanskému životu protikladný. Pro něj stejně jako pro helénistické myslitele leží základ blaženého života v niterné přirozenosti člověka, která je společná všem lidem bez ohledu na jejich společenské a politické zařazení. Z tohoto hlediska by se dalo říct, že helénistická filosofie rozvinula určité myšlenky, které přinesla už doba předchozí. Přesto však lze předpokládat, že historické události přinejmenším napomohly rozšíření právě těchto určitých myšlenek na úkor jiných.

Helénistická filosofie se sice oddělovala od politického života, ale zároveň se snažila oslovit mnohem širší vrstvy než filosofie klasická, jež byla v určitých ohledech esoterická (viz Platónovo vyjádření o psaném textu a rozdíl mezi Aristotelovými "školními" a zveřejněnými spisy). Široké popularity dosáhly helénistické školy díky zaměření především (ale ne výlučně) na životní praxi a díky přesvědčení, že všichni lidé mají stejné potřeby.

S důrazem filosofického myšlení na praxi, etiku souvisí i skutečnost, že speciální vědní obory - např. astronomie či filologie, jež patřily k tématům Platónovým i Aristotelovým a v nichž vynikli někteří z předsókratiků - se začaly pěstovat odděleně. Nejznámější helénističtí filosofové tedy nepřinesli zásadní nové poznatky v těchto oborech. "Odloučení" filosofie a speciální vědy se projevilo i geograficky - zatímco centrem filosofie zůstaly Athény (i když zakladatelé helénistických škol do nich přišli odjinud), centrum vědeckého bádání v užším slova smyslu se přesunulo do Alexandrie.

 

Hodnocení helénistické filosofie a její obhajobu vůči podhodnocujícím soudům podává Andrej Kalaš v textu
"Helenizmus - vzostup alebo úpadok gréckej filozofie?"

(text je umístěn na serveru MU s laskavým svolením autora).

sipka C. Skepse

sipka a. Pyrrhón z Élidy a prameny

Jako první si představíme školu, která se od zbývajících dvou odlišuje. Na rozdíl od nich totiž nepodává obraz světa, nýbrž se zaměřuje na kritiku všech pokusů takový obraz podat. Podle skeptiků to totiž není v možnostech lidských poznávacích schopností. Jejich ústředním tématem se proto stává problém poznání.

Její zařazení na úvod výkladu nechce zdůraznit, že Pyrrhón byl nejstarší ze všech tří zakladatelů helénistických škol, a že by tedy skepse byla historicky první z nich. Uspořádání výkladu vychází jednoduše z množství dochovaných pramenných textů. Tedy - zatímco máme hojně celých textů a zlomků od stoických myslitelů, primárních zpráv o antické skepsi se dochovalo minimálně. (A pochopitelně - u epikúreismu je to něco mezi...)

Systematický a snad vyčerpávající přehled informací o Pyrrhónovi a počátcích antické skepse najdete v knize:
A. Kalaš. Raný pyrrhonismus neboli blažený život bez hodnot?
Praha: OIKOYMENH 2007.


Dochované zprávy o Pyrrhónovi a jeho filosofii najdete také ve slovenském internetovém časopise Ostium:
A. Kalaš. "Texty k ranému pyrrhónizmu." In: Ostium [elektronický zdroj], roč. 3, č. 3 (2007), http://www.ostium.sk.


Osoba Pyrrhóna z Élidy

Pocházel ze severozápadu Peloponnésu a žil asi v letech 365 - 275. Účastnil se tažení Alexandra Velikého na východ a prý se setkal s indickými "gymnosofisty" a mágy. Už kvůli jazykové bariéře však nelze s jistotou tvrdit, že jimi byl ve svém myšlení ovlivněn.

Dochování Pyrrhónových myšlenek

Podobně jako Sókratés nic nenapsal, ale jeho myšlenky zaznamenal žák Tímón z Fleiúnta, především v básnickém spisu Σίλλοι (Posměšky). Ovšem i tento zdroj se dochoval jen zprostředkovaně a velmi fragmentárně...

  Tímón z Fleiúnta (asi 320-230)

Původně se měl stát tanečníkem, ale obrátil se k filosofii. Seznámil se s megarským filosofem Stilpónem, pak poslouchal přednášky Pyrrhóna v Élidě. Určitý čas žil jako potulný sofista, snad se dostal i do Alexandrie. Od r. 275 př. n. l. žil v Athénách, kde i zemřel.

Díla:

  • Eposy, 60 tragédií, 30 komedií - nezachovaly se.
  • Σίλλοι - 3 knihy.
    • První kniha Posměšků obsahovala vyprávění o sváru dogmatických filosofů, který vyvolala Eris. Zvítězil Pyrrhón. Vystupují v ní filosofové z různých dob: Hérakleitos, Sókratés, Platón, Zénón, Kleanthés, Arkesiláos, Pyrrhón. Tímón sám vystupuje jako Odysseus, Xenofanés jako Teiresiás...
    • Druhá kniha se zabývala staršími filosofy, třetí jeho současníky. Dílo bylo ostrou satirou, plnou odvážných jazykových novotvarů.

Timónova vlastní filosofie se podobá Pyrrhónově:
Věci jsou smysly i myšlením nepoznatelné, neboť jsou neurčitelné, nestálé, neobjasnitelné. Proto je třeba se zdržet úsudku, což nám přinese duševní klid.

Nejvýznamnějším pramenem k antickému skepticismu z jeho vlastních řad jsou spisy lékaře Sexta Empeirika:

Sextos Empeirikos (kolem 200)

Argumenty skepse použil s obdivuhodnou mnohostranností na všechny obory vědění. Jeví se jako kritik (často přehnaně jízlivý) všeho tehdejšího vědění. Jeho spisy vcelku jsou "negativní encyklopedií vědění".

Dochovaná díla:


První z jeho děl je přeloženo do slovenštiny:
Sextus Empiricus. Základy pyrrhonskej skepsy.
Přel. J. Špaňár. Bratislava : Pravda, 1984.

Ztraceny jsou spisy s lékařskou problematikou.

sipka b. Tři Pyrrhónovy otázky

Vzhledem k uvedeným skutečnostem - a také vzhledem k relativně nedogmatickému charakteru Pyrrhónovy filosofie - se nám o jeho myšlení dochovalo velmi málo informací. Ústřední bod pyrrhónské skepse představují následující tři otázky:

  1. Jaké jsou podstaty věcí?
  2. Jaké stanovisko k nim máme zaujmout?
  3. Co nám z toho vzejde?

Otázky a odpovědi - zaznamenané Tímónem - jsou dochovány až u křesťanského autora (dokonce biskupa) Eusebia z Kaisareie, který žil asi v letech 260 - 340. Zprávu o Pyrrhónovi najdeme v jeho díle Praeparatio evangelica = "Evangelijní příprava".



Otázky v dochovaném kontextu a gramatickou a filosofickou analýzu především odpovědi na první otázku podává Andrej Kalaš v článku
"Dvojaká interpretácia Pyrrhónovej tézy ou mallon ('nie skôr')."

(text je umístěn na serveru MU s laskavým svolením autora).


Na uvedené otázky podává Pyrrhón následující odpovědi:

Ad 1.) Podstatu věcí nepoznáváme, lze o nich říci opačné soudy.

První odpovědí se Pyrrhón staví proti obecnému řeckému předpokladu, že svět je možno pravdivě poznat. Pyrrhónova kritika noetického optimismu směřuje především proti stoicismu a epikúreismu. Obě tyto školy považovaly za základ poznání smyslové vnímání - za určitých okolností některé smyslové vjemy podávají adekvátní údaje o předmětech.

To Pyrrhón popírá. My máme k dispozici pouze smyslové údaje, nikoli poznání věci samotné. Nemáme k ní přístup, abychom mohli ověřit, jestli naše smyslové vjemy jí odpovídají. Proto o nějaké věci "x" můžeme tvrdit, že se nám jeví s vlastností "y", ale nemůžeme říci, že "x" je "y".

Např. med se mi zdá sladký, růže se mi jeví červená,

nikoli

med je sladký, růže je červená.

Věci se totiž různým lidem i jednomu člověku samotnému jeví různě, a nelze rozhodnout, který z jevů odpovídá samotné věci.

Ad 2.) Proto se máme zdržet úsudku o věcech.

O předmětu samotném tedy nemůžeme, a proto nemáme tvrdit, že je takový nebo takový. Máme připustit obě možnosti - že předmět danou vlastnost má i že ji nemá. O předmětech "o sobě" nemůžeme říci nic jistého.

To platí i pro mravní oblast, protože je zřejmé, že za dobro považují různí filosofové různé věci. Proto se zdá, že tatáž věc je považována za dobrou i za špatnou (např. slast - Epikúros x Antisthenés), a rovnocenné argumenty na obou stranách znemožňují otázku rozřešit.

Ad 3.) To nám přinese blaženost, která spočívá v neochvějnosti a necitlivosti (ἀπάθεια).

("Necitlivostí" se zde rozumí záměrné a žádoucí odolávání vnějším podnětům - např. bolesti nebo fyzické interakci - bez citového či emocioálního projevu. Jedná se tedy o vlastnost člověka, který záměrně nevykazuje citlivost na vnější podněty.)



Jak může ἐποχή podle Pyrrhóna vést k εὐδαιμονία a proč k ní podle jeho kritiků vést nemůže, se dočtete ve studii bratislavského kolegy Andreje Kalaše
"Pyrrhón z Elidy: Umenie (šťastne) žiť bez hodnôt?"

(text je umístěn na serveru MU s laskavým svolením autora).


Zdržení se soudu nás chrání před zmatkem z protichůdných názorů na podstatné věci - přirozenost bohů nebo dobra. Nejsme nuceni - a naopak nemáme se o to ani pokoušet - rozhodnout, který z těchto názorů je pravdivý. Nemusíme se tedy trápit hledáním odpovědí, zdůvodňováním, obhajobou...

Skeptické argumenty nebyly namířeny proti jistotám každodenního života, jak by snad mohly naznačovat anekdoty o Pyrrhónovi. Jejich intence byla filosofická - polemika s jinými školami, které si neoprávněně nárokovaly jisté vědění o podstatě věcí, světa, dobra či bohů.



Dokladem může být následující text, v němž Andrej Kalaš poukazuje na akademickou (tj. skeptickou) kritiku stoického pojmu κατάληψις
"Stoicko-akademická polemika o poznaní"

(text je umístěn na serveru MU s laskavým svolením autora).

sipka c. Tropy proti možnosti poznání

Skeptikové poukazovali na problematické kroky, postupy či charakteristiky našeho poznávacího procesu. Pozdější následovníci Pyrrhóna tyto kritické body shrnuli a seřadili do tzv. tropů ("cesta, způsob argumentace"). První soupis takových tropů pochází od Ainesidéma:

Ainesidémos z Alexandrie (1. st. př.) - deset tropů

  1. Relativita poznání vzhledem k biologickému druhu;
  2. relativita poznání vzhledem k individuální lidské přirozenosti;
  3. každý smysl poznává různé kvality, smysly jsou nesrovnatelné - jaká pak je věc samotná?
  4. aktuální stav (zdraví - nemoc, radost - zármutek) ovlivňuje to, jak se nám věci jeví;
  5. kulturní rozdíly způsobují rozdílnost mravních názorů;
  6. směšování a spojování - nikdy nevnímáme předmět izolovaně od okolí;
  7. klamy perspektivy - vnímané věci se jeví různě podle své polohy v prostoru;
  8. věci na nás působí jinak v malém množství, jinak ve velkém;
  9. hodnocení jevů podle jejich výskytu - déšť na poušti je chápán jako něco zvláštního;
  10. pojmy "větší", "lehké", "horní", "pravé" jsou pojmy vztahové, neříkají nic o věci samotné, nýbrž pouze o jejím vztahu k protikladu (menší, těžké, dolní, levé).

Skeptikové proto zdůrazňovali právě to, jak se věci jeví, a neříkali nic o jejich podstatě. Kritériem pravdy pro ně byl zjev věci, a ten nám podává smyslový vjem - takže kritérium poznání je ve smyslech.

"My uznáváme zjevy, nikoli však, že jsou věci skutečně takové. Cítíme též, že oheň pálí, zdržujeme se však úsudku o tom, zda je pálení jeho přirozeností. Vidíme též, že se někdo pohybuje a že hyne, nevíme však, jak se to děje. Stavíme se tedy jen proti tomu neznámému, co se jako skutečné staví vedle zjevů."

Ainesidémovy tropy souvisejí především se smyslovým vnímáním nebo vůbec se získáváním dat. Jiný skeptik se zaměřil na argumenty proti deduktivním postupům, tj. rozumovému vyvozování poznatků:

Agrippa (1. st.) - pět tropů

Následující tři z nich poukazují právě na pochybnosti spjaté s dokazováním a zdůvodňováním.

sipka D. Epikúreismus

sipka a. Epikúros

Život

Epikúros ze Samu pocházel - jak prozrazuje jeho přízvisko - z egejského ostrova Samos a žil v letech 341 - 270. Protože však byl synem athénského občana (jménem Neoklés, jen tak pro zajímavost), i on sám byl vlastně Athéňan. A díky tomu mohl v Athénách vlastnit půdu a na ní později založit svou hlavní školu.

Ještě na Samu byl žákem platónského filosofa Pamfila, což se projevuje v tom, že mnohé části jeho filosofie lze chápat jako reakci právě proti platónismu. Jeho dalším učitelem byl démokritovec Nausifanés - možná v reakci proti němu se rozhodl přetvořit atomistickou tradici.

Epikúros se prohlašoval za samouka, čímž popíral, že by od svých učitelů - Pamfila a Nausifana - cokoliv převzal. Obdivoval ale Pyrrhóna a možná přijal z jeho modelu praktického jednání ideál klidu, který se stal hlavním etickým cílem v jeho vlastním systému.

V 31 letech založil svou první školu v Mytiléně na Lesbu. Krátce poté odešel do Lampsaku (na západním pobřeží Turecka), kde založil druhou školu. Zde získal mnoho žáků, kteří pak zůstali jeho nejbližšími druhy po zbytek života - např. Polyainos, Metrodóros, Hermarchos. Tyto komunity pokračovaly v činnosti i po r. 307, kdy Epikúros a mnoho jeho druhů přesídlili do Athén, kde založili Zahradu - od té doby centrum epikúreismu - na pozemku, který Epikúros koupil vně městských zdí.

Spisy - prameny

Epikúros napsal hodně textů, ale dochovalo se jen několik krátkých děl spolu s fragmenty jiných autorů a velkým počtem sekundárních svědectví.

Hlavní dílo neslo titul O přírodě, sestávalo z 37 knih, bylo psáno po několik let a zahrnovalo mnohem širší než čistě fyzikální tematiku (viz následující přehled). Dochovaly se z něj pouze fragmenty na papyru...

Dochované zlomky prozrazují, že se nejednalo o hotové a definitivní dílo, nýbrž ukazují Epikúra, jak aktivně pracuje na své filosofii, odpovídá protivníkům a kolegům a zvažuje pochybnosti.

Čtyři krátká Epikúrova díla přežila vcelku díky Díogenovi Laertskému, který je kompletně přejal do svého rozsáhlého sympatizujícího výkladu o Epikúrovi (celá X. kniha).

Cílem těchto krátkých přehledů bylo pomoci Epikúrovým žákům ani ne tak v pochopení jeho učení, jako v jeho zapamatování. Nicméně jsou pro mnoho problémů nejlepším svědectvím, které máme. Žádný z těchto přehledů nemá pevnou dataci, ale existují důvody pro zařazení Listu Hérodotovi do doby kolem r. 305, List Pýthokleovi vznikl krátce poté.
Z jeho ztracených děl byl nejdůležitější zřejmě Kánon - o principech epistemologie - a spis O cíli s etickou tematikou.

Názvy dalších děl:
O atomech a prázdném prostoru, O lásce, O bozích, Hostina, O vnímání.

Lucretius - O přírodě

Vzhledem k uvedené fragmentárnosti dochovaných Epikúrových textů je zásadním pramenem pro studium epikúreismu didaktická báseň římského básníka z 1. st. př. Tita Lucretia Cara s názvem De natura rerum (česky O přírodě. Přel. J. Nováková. Praha: Svoboda, 1971).

Epikúrejská tradice

V pozdějších generacích epikúrejci vypracovali soubor školních textů s téměř biblickým statusem. Byla zde díla čtyř zakládajících "otců" (tak se jim říkalo ve škole - οἱ ἄνδρες, tedy přibližně "velcí mužové"). Byli jimi Epikúros, Metrodóros, Hermarchos a Polyainos. Jejich texty byly neustále zkoumány v diskusích o ortodoxii a jejich korespondence spolu s korespondencí jiných raných epikúrejců se stala antologií a byla studována jako model filosofického života.

Vztahy v epikúrejské komunitě byly velmi silné, komunita byla založená na kultu přátelství a společném studiu filosofie, oddělená od veřejnosti, aniž by jí ovšem aktivně odporovala. Nezvykle pro danou dobu v ní měli ženy, děti a dokonce i otroci a prostitutky stejné podmínky jako muži. Epikúros učil filosofii svého otroka Mýsa a Leontion byla prostitutka, která se stala vůdčí členkou skupiny a napsala dílo proti Theofrastovi.

V pozdějších generacích byl Epikúrův portrét všudypřítomný, spolu s často překvapivě podobnými obrazy jeho spoluzakladatelů. Po způsobu kultu héroů v klasickém Řecku se konaly pravidelné oslavy na jejich počest - rituál, který založil už Epikúros za svého života na památku Metrodóra, Polyaina a dalších. Bylo podstatnou zásadou, že mrtví přátelé mají být připomínáni a oslavováni, nikoli oplakáváni. Mimo hostiny při těchto příležitostech byl epikúrejský životní styl asketický, popírající moderní význam slova "epikúrejský".

Dělení filosofie

sipka b. Kanonika

Díogenés Laërtios, X, 30-34, 37-38, 46-53, 78-80, 85-87, 101-102:

Kanonika byla obsažena v jediném spise - Kánon ("Pravidlo"). Byla to nauka o kritériu pravdy a o počátku jsoucna - tedy spojena s fyzikou.

Kritériem pravdy jsou smyslové vjemy, pojmy a city.

Logika - διαλεκτική - je podle epikúrejců zbytečná, stačí se řídit hlasem přírodních věcí.
Smyslové vnímání nepřibírá nic od rozumu ani od paměti, neboť smysly jsou uváděny v pohyb vnějším popudem (u vjemů jako barva, zvuk, pach) a k němu nemohou nic přidat ani ubrat.

To však neznamená, že by všechny vjemy (samy skutečné a tedy pravdivé) podávaly přesnou informaci o vnějším předmětu, z nějž se daný shluk atomů odloučil.

Dále můžeme smyslové představy třídit podle pojmů (viz níže) a porovnávat je s nimi. To umožňuje posoudit věrohodnost aktuálního smyslového vjemu.

Údaje smyslů nemohou být ničím vyvráceny.

Zdůvodnění:

Pravdivost vnímání je zajištěna samotnou existencí vjemů - vjemy jsou právě tak skutečné jako bolest. Všechny myšlenky vznikají ze smyslových vjemů, buď bezprostředně nebo skládáním pojmů, kdy přispívá i rozumové usuzování.
"I představy lidí šílených a sny jsou pravdivé, protože působí pohyb, kdežto to, co neexistuje, pohyb nepůsobí."

Pojem (πρόληψις)

Mínění (δόξα nebo také ὑπόληψις)

Může být pravdivé (ἀληθής) i klamné (ψευδής). Pravdivé je, pokud není vyvráceno smysly; je-li smysly vyvráceno, je klamné.

Problém poznání nesmyslových skutečností

Pokud by veškeré poznání vycházelo jen ze smyslové evidence, stěží by Epikúros mohl hovořit o atomech a prázdnu. V takových případech se opírá o přesvědčení, že soudy (tj. rozumové závěry) o nezjevných věcech jsou pravdivé tehdy, jestliže neodporují jasným smyslovým představám.

Příklad: Jestliže neexistuje prázdno, není možný pohyb. Avšak pohyb existuje (vnímáme jej), proto existence prázdna není v rozporu se smyslovou evidencí.

Mnohost výkladu smyslových jevů

Uvedené pravidlo o poznání nezjevných věcí vede k možnosti, že pro daný jev může existovat více stejně platných výkladů. Pokud se snažíme vysvětlit nezjevnou příčinu nějakého jevu (tedy vysvětlit ji na základě atomistické fyziky), pak všechna vysvětlení, která neodporují danému jevu ani jevům ostatním, mají stejnou platnost - nelze totiž mezi nimi nijak rozhodnout.

Příklad: blesk (viditelný jev) může být vysvětlen následujícími nezjevnými příčinami:

  1. třením mraků o sebe z nich vyklouzne ohnivý atomový útvar,
  2. nebo jsou ohnivé atomy z mraků vymrštěny větrem,
  3. nebo jsou vytlačeny, když se mraky vzájemně tisknou,
  4. nebo mraky v sobě hromadí světlo z hvězd a to pak skrze mraky propadne dolů,
  5. nebo se mraky roztrhnou působením větru a vypadnou z nich ohnivé atomy,
  6. nebo se vítr sám rychlostí svého pohybu rozpálí.

Tato pluralita možných výkladů, která nevede a nechce vést k poznání jediné skutečné příčiny, prozrazuje, že podle Epikúra není detailní poznání přírody nezbytným lidským úkolem.

Pluralita výkladů se ovšem netýká základních "fyzikálních" pouček např. o tom, že vše je z atomů a prázdna, že vše nic nevzniká z nejsoucna, že atomy se pohybují po celý čas... Kritériem potřebné hloubky totiž je dosažení duševního klidu (DL X, 85). K tomu musíme jednoznačně znát fyzikální podstatu světa, nikoli však podstatu konkrétních nebeských a atmosférických jevů. Tedy - musíme znát atomy, nikoli skutečnou příčinu a podstatu blesku.

sipka c. Fyzika

Jedná se o upravený Démokritův atomismus - nově Epikúros uvažuje tíži atomů, jejich odchylku a části.



Výklad o Epikúrově fyzice, jejím (podřízeném) vztahu vůči etice, jejích motivacích, její souvislosti s problematikou svobodné vůle (problém παρέγκλισις) najdete v textu Andreje Kalaše
"Nevyhnutnosť, náhoda, možnosť a slobodná vôľa v kontexte Epikurovej (praktickej) filozofie"

(text je umístěn na serveru MU s laskavým svolením autora).


Díogenés Laërtios, X, 38-44 (List Hérodotovi):

Nic nevzniká z nejsoucna.

Vesmír (τὸ πᾶν) vždy byl a bude takový, jako je nyní.

Veškerenstvo sestává z těles a prázdného prostoru.

Tělesa se dělí na složeniny a na tělesa, z nichž jsou složeniny složeny.

Vesmír je nekonečný.

Atomy mají neurčitelný počet rozmanitých tvarů.

Atomy se pohybují ustavičně po celý věk.

Dosavadní poučky stačí podle Epikúra na to, aby člověk pochopil podstatu jsoucna.
Následují méně zásadní poučky.


Světů je nekonečné množství.

Vlastnosti atomů

Minima

Pohyb a odchylka atomů - Lucretius


K problematice odchylky - textová evidence, starověké chápání, kritika, význam pro svobodu vůle, různé interpretace - si můžete prostudovat jiný text Andreje Kalaše -
"Ľudská sloboda a problematika indeterminizmu v epikurovskej filozofii"

(text je umístěn na serveru MU s laskavým svolením autora).


sipka d. Etika

Díogenés Laërtios, X, 122-135 (List Menoikeovi):

Cíl života

"Správný názor na tyto věci umožňuje totiž každou volbu a každé odmítnutí se zřetelem ke zdraví těla a ke klidu duše, protože to je svrchovaný cíl blaženého života. Za tím účelem totiž všechno konáme, abychom nepociťovali ani bolesti, ani neklidu."
Tento cíl nazývá Epikúros slast.

Slast

Strach z bohů

Bůh je bytost nepomíjející a blažená, jak to o něm říká obecné mínění. Proto mu nelze připisovat nic, co by se tomu příčilo. Lidové názory na bohy jsou totiž bezbožné, např. názor, že bohové působí zlo zlým a dobro dobrým.

Strach ze smrti

Smrt není pro nás ničím. Dobro a zlo totiž spočívá ve smyslovém vnímání, smrt je ukončením smyslové činnosti. Není-li přítomnost smrti zlem, je pošetilé bát se jejího příchodu. Nejobávanější zlo, smrt, pak není pro nás ničím, protože
"když jsme tu my, není tu smrt, a když je tu smrt, nejsme tu již my."

Život a smrt

Mudrc se ani nezbavuje života ani se nebojí smrti. Epikúros rozhodně odmítá Theognidovo tvrzení, že je dobře se nenarodit nebo co nejdříve zemřít.



Odchylka atomů a svoboda vůle (Long, s. 79-85)

Podle Longa jde o "jeden z nejzajímavějších a nejspornějších problémů epikureismu". Pramenem k němu je druhá kniha Lucretiovy básně, v. 251-293.

Odchylka je pohybem atomu, který není determinován předcházejícím kauzálním řetězcem. Je to nezávislý pohyb, který může být počátkem nového jednání, jež bude mimo dosavadní determinaci. Proto ji můžeme pojmout jako počátek svobodného jednání. Umožňuje člověku jednat na základě jeho vlastních sklonů (přirozenosti, výchovy, vzdělání) - to se týká každého svobodného činu. Odchylka tedy není jedinou příčinou svobodného jednání - pak by naše jednání nebylo svobodné, nýbrž zcela nahodilé a mravní pokyny by byly zcela zbytečné.

Shrnutí Epikúrovy etiky

sipka E. Stoicismus

Tato helénistická škola získala své jméno podle místa, kde se její zakladatel Zénón z Kitia koncem 4. st. př. procházel a hovořil o filosofii. Byla to Στοά ποικίλη = "pestré, pestře zdobené sloupořadí" - sloupořadí vyzdobené malbami slavného malíře Polygnóta.

 

Obecná charakteristika

Stoická filosofie představovala nejkomplexnější systém výkladu skutečnosti v rámci celého helénistického myšlení. Tato komplexnost byla založena na předpokladu propojenosti všech rovin skutečnosti, veškerého jsoucna, což vyjadřuje následující úryvek:

Stoikové (...) se pyšnili koherentností své filosofie. Byli přesvědčeni, že vesmír ve svém celku je přístupný racionálnímu vysvětlení a že je sám racionálně uspořádanou strukturou. Schopnost, jež člověku umožňuje myslet, vytyčovat si záměry a mluvit - stoikové ji nazývali logos -, je doslova vtělena ve vesmírném celku. Jednotlivá lidská bytost má v jádře své přirozenosti podíl na vlastnosti, která náleží přírodě v kosmickém smyslu. A protože kosmická příroda v sobě pojímá vše, co existuje, je lidský jednotlivec částí světa v přesném a nedílném smyslu. Kosmické události a lidské činy nejsou tudíž děje dvou zcela odlišných řádů: obojí jsou koneckonců stejnou měrou důsledky jedné věci, logu. Jinak řečeno, kosmická příroda čili bůh (oba výrazy ve stoicismu odkazují k témuž) a člověk jsou k sobě navzájem vztaženi v hloubi svého bytí jako rozumoví činitelé. Jestliže člověk plně rozpozná dosah tohoto vztahu, bude jednat způsobem, který je zcela ve shodě s lidskou racionalitou na nejvyšším stupni, jejíž výtečnost zaručuje její dobrovolná shoda s přírodou. Toto stoikové nazývají moudrostí, jež je krokem nad pouhou racionalitu; cílem lidské existence je úplný soulad mezi vlastními postoji a činy člověka a skutečným chodem událostí. Přírodní filosofie a logika mají pro tento cíl základní význam a jsou s ním úzce spjaty. Aby člověk mohl žít ve shodě s přírodou, musí vědět, která fakta jsou pravdivá, v čem spočívá jejich pravdivost a v jakém vztahu je jeden pravdivý výrok k druhému výroku. Koherentnost stoicismu je založena na přesvědčení, že přírodní události se k sobě navzájem mají takovým způsobem, že jimi lze podepřít soubor soudů, které člověku dovolí rozvrhovat svůj život zcela v jednotě s přírodou čili bohem.

(A. A. Long, Hellénistická filosofie, s. 141-42)

sipka a. Vývojové fáze stoicismu a prameny

Stoická škola také prošla nejvýraznějším vývojem, díky kterému lze v jejím působení rozlišit tři fáze.

Starší stoa (4.-3. st. př.)

Jejími představiteli jsou:

Už tito zakladatelé vytvořili celý systém stoické filosofie a nastolili snad všechny problémy, jimiž se během své existence zabývala.

Střední stoa (2.-1. st. př.)

První z nich uvedl kolem r. 144 př. stoickou filosofii do Říma, kde se posléze uchytila a rozvíjela (viz třetí fázi). Naopak Cicero navštívil Rhodos a poslouchal tam Poseidóniovy přednášky (Poseidónios se posléze právě na Rhodu usídlil.)
Zároveň došlo k určitým myšlenkovým posunům oproti starší fázi - zmírňovaly se mravní ideály, Panaitios se přikláněl k přesvědčení o věčnosti světa, oba zdůrazňovali existenci člověka v rámci kosmu, a překračovali tak důraz starší stoy na člověka samotného, jakoby izolovaného.

Mladší stoa (1.-2. st.)

Tito mužové žili už výhradně na území římské říše a věnovali se především etickým tématům. Právě praktické otázky po správném způsobu života totiž zajímaly Římany mnohem více než teorie, např. logika.

 

Prameny

Nedochoval se žádný z raných stoických textů kromě Kleanthova Hymnu na Dia. Moderní bádání však dokázalo většinu systému rekonstruovat ze sekundárních zdrojů:

Výsledkem jsou Stoicorum veterum fragmenta (SVF), vyd. Hans von Arnim; výbor Zlomky starých stoikov, přel. M. Okál, Bratislava 1984.

Naopak se dochovala díla s myšlenkami všech tří uvedených představitelů poslední fáze stoicismu (viz české překlady v oddíle A. Prameny a literatura).

sipka b. Zénón - život a filosofický systém

Život

Zakladatel stoické školy, Zénón řečený v připomínce svého zakladatelského počinu "Stoik", žil asi v letech 333 - 262 a původně neměl s filosofií ani Athénami nic společného. Byl totiž synem foinického (tj. fénického) kupce a pocházel z kyperského města Kition. Živil se stejně jako jeho otec obchodováním - dopravoval z Fénicie purpurové látky. Ale pak jeho loď ztroskotala u Athén a Zénónova obchodnická kariéra skončila. (Není známa jeho bezprostřední reakce, avšak později - až dosáhl stoické vyrovnanosti - prý prohlásil ztroskotání své lodě za štěstí: „Nyní dobře jsem doplul, když jsem tenkrát ztroskotal.")
V Athénách pracoval u nějakého knihkupce a tam se seznámil s filosofií - narazil totiž na Xenofóntovy Vzpomínky na Sókrata. Pak studoval u kyniků a také se seznámil s akademickou filosofií.

Posléze kolem r. 301 začal v "Pestrém sloupořadí" (στοὰ ποικίλη - díky tomu se nehovoří o "zénónismu") sám vést filosofické hovory, kterými zaujal mnohé posluchače - a tak se zrodila stoická škola.

Za tento čin a další filosofické působení byl už za svého života velmi ctěn - Athéňané mu svěřili klíče od hradeb, poctili jej zlatým věncem a postavili mu bronzovou sochu.

Spisy

Stát, O přirozenosti člověka, O vášních, O podstatě, O ctnostech.
Jak bylo uvedeno v předchozím oddíle, ze spisů starých stoiků máme dochovány pouze zlomky. To platí i o Zénónovi, a proto je hlavním pramenem o jeho životě i myšlení VII. kniha Diogena Laertského.

Dělení filosofie

Toto klasické rozdělení filosofie na tři oblasti pochází už od Zénóna. On sám však mohl být inspirován podobnými úvahami v platónské Akademii.

Rozdělení ovšem neznamená, že filosofii tvoří tři nesouvisející okruhy problémů. Naopak stoický systém je velmi provázaný a tvoří nedělitelný celek. Rozlišení tří částí je záležitostí spíše postupu studia než samotné filosofie. Stoický mudrc - jako nejvyšší ideál stoické filosofie - se (na rozdíl od epikúrejce) nutně vyznačuje vysokou kompetentností ve všech částech.

Používaná přirovnání (vejce: skořápka = logika, bílek = etika, žloutek = fyzika; ovocný sad: ohrazení či oplocení = logika, stromy = fyzika, plody = etika) prozrazují, že žádná z disciplín není rozhodující či nejdůležitější. Podle Longa (s. 153n.) stoická přirovnání naznačují, že filosofie je organickým celkem, v němž části neoddělitelně souvisejí a nemohou existovat - nebo být pěstovány - nezávisle na sobě. Provázanost různých úrovní skutečnosti a z toho vycházející provázanost jednotlivých disciplín zdůrazňuje Long i na s. 253:

"Zákony světového celku se manifestují v přísném kauzálním nexu. Stoik v úloze přírodního filosofa popisuje působnost tohoto systému, v úloze logika rozebírá, co o něm lze vypovědět a jaké jsou pravdy, k nimž tento systém zavazuje, a v úloze filosofa-moralisty zkoumá důsledky, které to má pro lidské blaho a jednání."

Longův žák D. Sedley jednotu filosofie ve stoickém pohledu nepopírá, přesto se přiklání k tvrzení, že "etika je posledním cílem a vrcholným výkonem filosofie".

sipka c. Logika

"Logika" ve stoickém úzu ovšem zahrnuje mnohem širší předmět než "naše" logika. Obsahuje totiž:

Dialektika (logika v moderním smyslu)

Stoická logika není predikátová jako logika aristotelská, nýbrž výroková. Zabývá se klasifikací typů výroků a jejich skládáním (např. do podmínkových souvětí). Pomocí hypotetických sylogismů (tj. podmíněných, obsahujících implikace) pak bylo možné vyvozovat nové poznatky. Vyvozování či dokazování vychází z pěti základních, nedokazatelných "axiomů" (Long, Hellénistická filosofie, s. 180):

Z dnešního hlediska se zdá zvláštní, že Řekové nejprve rozpracovali logiku predikátovou (Aristotelés), která je považována za vyšší stupeň, a teprve pak z dnešního pohledu "základnější" logiku výrokovou (stoikové). Ovšem je možné, že stoikové promysleli výrokovou logiku natolik, že byla s to zahrnout i aristotelskou predikátovou, konkrétně pomocí implikací (viz Gahér, Stoická sémantika a logika, s.249-253):

Aristotelés stoikové
Každý člověk je živočich.
Každý živočich je podstatou.
Každý člověk je podstata.		 Je-li něco člověkem, pak je to živočichem.
Je-li něco živočichem, pak je to podstatou.
Je-li něco člověkem, tak je to podstatou.

 

  Stoikové se věnovali také studiu logických hádanek:
  • Popírající: Člověk není Sókratés, Sókratés je člověk => Sókratés není Sókratés.
  • Krokodýl: unesl dítě a slíbil, že je vrátí, jestli matka správně odpoví na otázku, zda je vrátí.
  • Neřešitelný - o Prótagorovi a Euathlovi.
  • Lhář - já lžu.
  • Rohatý: co jsi neztratil, to máš; rohy jsi neztratil, máš tedy rohy.
  • Hromadný: jaké množství zrní je třeba přidat, aby vznikla hromada.
  • Holohlavý: kolik vlasů je třeba ubrat, aby byl člověk holohlavý.

 

Teorie poznání

Kataléptická představa



Andrej Kalaš se zabýval i problematikou stoické epistemologie - v následující studii podává podrobnou analýzu kataléptické představy a poukazuje na význam rozumu ve stoické teorii poznání v protikladu k tradičnímu pojetí
"Kataleptická fantázia v stoickej epistemológii"

(text je umístěn na serveru MU s laskavým svolením autora).


Ze zjevného se poznává nezjevné

(Viz Gahér, Stoická sémantika a logika, s. 190-196.)

Kataléptická představa tedy poskytuje naprostou jistotu o smyslově vnímatelných předmětech. Ovšem podstata věcí - jejich příčina - není vždy přístupná smyslům. Můžeme ji tedy nějakým způsobem adekvátně poznat?

sipka d. Fyzika

Fyzika jako spekulativní nebo teoretická disciplína

 

Svět je jen jeden

Počátkem všech věcí je bůh (prozřetelnost, λόγος)

Víra ve věštění

Dva principy (ἀρχαί) - pasivní neurčitá látka a aktivní rozum (λόγος, πνεῦμα)

Oheň, vzduch, πνεῦμα

Člověk jako součást přírody

sipka e. Etika



Výklad o autonomii stoické etiky vůči vnějšímu osudu a o přednosti vnitřní pohnutky před vnějším výsledkem mravního konání i podrobnou úvahu o "lhostejných věcech", zvláště o kritériích pro rozlišení upřednostnitelných a zavrženíhodných věcí najdete v textu (ano, opět od Andreje Kalaše)
"Stoická etika"

(http://profil.muni.cz/01_2002/kalas_stoicka-etika.html).


Předpokládá fyziku, která poskytovala porozumění racionální struktuře a dobrosti světa a také pochopení, jaké místo ve světě zaujímá individuum a člověk vůbec.

Úkolem člověka je žít ve shodě s přírodou = s vlastní přirozeností. Příroda, jsouc řízena božským logem, je totiž nejenom skutečností, nýbrž - jakožto božská - i hodnotou a vzorem. Moudrý člověk má uznat její dokonalost a neprotivit se jí.
Podstatou božské prozřetelnosti je rozumnost, na níž má člověk, tj. lidská přirozenost, podíl. Proto žít ve shodě s přírodou znamená žít podle rozumu, na základě vědění o božském řízení přírody. Fyzika (a s ní i logika) tedy je pro správný lidský život zcela nezbytná, poznání přírody podmiňuje blaženost - na rozdíl od Epikúrovy filosofie.



Podrobné vysvětlení tohoto stoického příkazu a jeho uvedení do souvislosti s φύσις jako takovou podává článek:
Mikeš, V. "Scala naturae u starých stoiků."
In Chvátal, L. - Hušek, V. (eds.). "Přirozenost" ve filosofii minulosti a současnosti. Brno: CDK 2008. S. 44-53.


Ctnost = dobro

Ctnost je záležitostí rozumu

Vášeň = zlo

sipka f. Svoboda a osud (Chrýsippos)

Život a dílo

Chrýsippos pocházel z Kilíkie - území na severovýchodním pobřeží Středozemního moře (dnešní Turecko) a žil asi v letech (280 - 207). Původně se věnoval atletice jako běžec, ale brzy se dostal k filosofii. Byl posluchačem Zénóna nebo jeho následníka Kleantha. Na rozdíl od druhého jmenovaného však byl schopen samostatného přemýšlení, takže záhy vytvořil vlastní systém.
Byl velmi psavý, napsal přes 700 spisů. Údajně psal 500 řádků denně. Jeho spisy byly ovšem často kritizovány a zlehčovány pro povrchnost a nepůvodnost (prý v jednom "svém" spise uvedl téměř celou Eurípidovu tragédii Médeia). Sice lze tvrdit, že opakovaně psal o tomtéž předmětu, ale na druhé straně díky jeho spisovatelské aktivitě byla systematizována a uchována stoická nauka, takže se říkalo: "kdyby nebylo Chrýsippa, nebylo by stoy".

K tématům, jimiž se intenzivně zabýval, patřila také otázka lidské svobody a osudu, jež je ve stoickém systému velmi vyostřena:

Prozřetelnost, osud a příčiny událostí

Tento problém vyplývá ze stoického pojetí přírody a má závažný dosah pro stoickou etiku.

Prozřetelnost (nebo osud) a člověk

Vzhledem k tomu je Chrýsippos v nesnázích, když chce při existenci osudu, prozřetelnosti obhájit svobodu lidského jednání.

Nepřijatelný důsledek pro etiku

Chrýsippovo řešení



Opět z pera Andreje Kalaše pochází detailní úvaha o stoických příčinách - o jejich charakteru a typech a o stoickém pojetí kauzality obecně:
"Stoické chápanie kauzality a teória príčin"

(text je umístěn na serveru MU s laskavým svolením autora).


sipka g. Svoboda a sebevražda (Seneca)

"Na všech stranách je otevřeno mnoho krátkých a snadných cest ke svobodě. Děkujme bohu za to, že nikdo nemůže být zdržován při životě proti své vůli; je možno pošlapat i samotnou nutnost."
Další listy Luciliovi, Dvanáctý list (1984, s. 36)

"... dobrem není žít, nýbrž dobře žít. Proto mudrc žije jen tak dlouho, jak má, ne jak může. ... Dolehne-li na něho mnoho obtíží a příčin rozvracejících jeho klid, osvobodí se."
Výbor z listů Luciliovi, 70. list (1969, s. 104)

"I mezi filosofy najdeš některé, kteří soudí, že si člověk nemá sáhnout na život a že není oprávněn stát se svým vlastním zhoubcem; má prý čekat na takový konec, který mu určila příroda. Kdo toto tvrdí, nevidí, že uzavírá cestu svobodě."
Výbor z listů Luciliovi, 70. list (1969, s. 106)

"V jakkoli otrockém postavení se otevírá cesta ke svobodě. ... Kterýmkoli směrem upřeš svůj pohled, narazíš na prostředky, jimiž lze ukončit tvé strasti. Vidíš tu propast? Krok do ní vede ke svobodě. Vidíš to moře, tu řeku a tu studnu? Na jejich dně je svoboda. Vidíš ten strom, zakrslý, uschlý a neplodný? A přece z jeho větví visí svoboda. Vidíš svůj krk, své hrdlo, své srdce? Jsou cestami k úniku z otroctví. ... Ptáš se, co je cestou ke svobodě? Kterákoli žíla v tvém těle."
O hněvu III, 15 (v O duševním klidu, 1984)

Z uvedených textů je zřejmé, že lidská svoboda byla velmi důležitá i pro představitele mladší stoy - římského filosofa Senecu. Ovšem je také zřejmé, že Seneca hovoří o svobodě ve zcela jiných souvislostech, konkrétně zdůrazňuje možnost sebevraždy jako poslední nezpochybnitelnou záruku lidské svobody. Dále vidíme, že má na mysli svobodu vůči vnějším - společenským, fyziologickým - okolnostem, nikoli svobodu "metafyzickou", kterou obhajoval Chrýsippos.

Zároveň s otázkou po svobodě se však Seneca úzce dotýká jiného motivu, který je tradičně se stoickou filosofií spojován - právě motivu sebevraždy. Tento motiv pojednává způsobem zcela odlišným od jiných řeckých myslitelů, ale také způsobem ojedinělým i mezi samotnými stoiky.



Specifičnost a podstata Senekova pohledu na sebevraždu je vysvětlena v knize
J. Rist. Stoická filosofie. XIII. Sebevražda (s. 243-265).


Stručně to můžeme shrnout v několika bodech:

sipka h. Stoický mudrc

Vrcholem stoické filosofie byla etika a v jejím rámci určení, jak má člověk žít, aby dosáhl kýženého cíle - blaženosti. Stoikové skutečně detailně popsali způsob života, který zajišťuje blaženost. Ovšem - dospěli k velmi vznešenému a vysokému ideálu, který nedokáží splnit zdaleka všichni lidé, nýbrž jen stoický mudrc. Ten se vyznačuje následujícími vlastnostmi a jednáním:

Takového ideálu ovšem nikdo nemohl dosáhnout a ani nikdo ze stoiků samotných se za mudrce nepovažoval (což jim slouží ke cti). Ale pak se vnucuje otázka - jaký smysl má takový nedosažitelný ideál? A je-li nedosažitelný, znamená to, že je nedosažitelná i blaženost?

Pro staré stoiky totiž byl člověk buď mudrc nebo hlupák (a mudrcem být nemohl...), neboť se nepřipouštěl žádný mezistupeň, žádný pokrok od horšího stavu k lepším, od života méně blaženého k více blaženému: Kdo nedosáhl naprosté dokonalosti, nedosáhl ničeho. Ve výsledku vůbec nikdo nemohl žít alespoň částečně dobře. To nebylo příliš povzbudivé pro zájemce o stoickou filosofii, proto Seneca už realisticky uvádí stupně na cestě k moudrosti:

  1. ti, kdo jsou už blízko moudrosti, ale ještě ji nemají:
    Jsou už bez vášní a neřestí, avšak ještě nedosáhli pevnosti v dobru, nejsou s ním zcela ztotožněni, nejsou si jisti svým dobrem, nejsou si jisti svou dokonalostí, nevládnou zcela sami sobě. Občas ještě podléhají prudkým pohnutím, např. slasti.
  2. ti, kdo se zbavili nejhorších neřestí, avšak mohou do nich znovu upadnout (to na prvním stupni už nehrozí).
  3. ti, kteří unikli jen některým velkým neřestem, nikoli však všem.

To jsou ti, kdo jsou na cestě k moudrosti, kdo už pokročili. Seneca skromně, ale okázale přiznává, že by on i jeho přátelé rádi dosáhli aspoň té nejnižší třídy. Snad by časem se mohli dostat i do té třídy druhé.

Jak poznáme mudrce?