Posturální funkce

Posturální funkce je dynamicky probíhající proces, který zajišťuje aktivní svalové držení jednotlivých segmentů těla proti působení zevní, gravitační, síly (při pohybovém výkonu mezi zevní síly dále patří např. setrvačnost, třecí síla, reakční síla, odporová síla sportovce).

Posturální funkce:

• zajišťuje zaujímání a udržování vzpřímené (bipedální) labilní polohy těla vůči měnícím se podmínkám v gravitačním poli,
• je fylogenetickým předpokladem každého lidského pohybu,
• je výsledkem složitých reflexních dějů, které jsou naprogramovány v CNS (probíhají podle přesných, předem předurčených, pravidel),
• je multifaktoriální děj probíhající celý život, vyvíjí se od narození a vyžaduje zvýšenou pozornost na všech stupních ontogeneze,
• její kvalita je velmi nestabilní, má značné kompenzační a substituční možnosti,
• je geneticky determinována (vnitřní vlivy),
• je pozitivně i negativně ovlivňována životním stylem (vnější vlivy),
• na její realizaci se podílí tři recipročně propojené složky, složka senzorická, řídící a výkonná, pracující vždy jako jeden funkční celek.

Kvalitní úroveň posturální funkce, tj. fyziologické držení těla (správné držení těla – „SDT“) je nepřímým ukazatelem zdraví. 

Je významná nejen z hlediska funkčnosti opěrné a cílené motoriky, ale ovlivňuje i činnost ostatních tělních systémů (dýchacího, srdečně cévního, zažívacího, vylučovacího… – vertebroviscerální vztahy).

Na kvalitu držení těla má rovněž vliv psychický stav (duševní únava, stres = zátěžová reakce pro organismus narušující funkci, tzv. somatizace psychických tenzí).

Faktory charakterizující kvalitu postury (držení těla):

• statická složka - fyziologický dvojesovitý tvar páteře (sklon pánve, tvar hrudníku, postavení dolních končetin, klenba nohy),
• dynamická složka - optimální klidový tonus posturálního svalstva, fyziologická souhra antagonistických a synergistických svalových skupin (svalová rovnováha - balance), fyziologické hybné stereotypy,
• optimální funkční stav organismu (nervový systém – mentální úroveň, hypothalamo – hypofyzární systém, transportní systém)
• psychické vlastnosti (sebedůvěra, momentální nálada, sociální postavení ve skupině),
• kvalitu postury dále ovlivňují tělesná stavba (somatotyp), únava, výživa, pitný režim, oblečení, obuv…

V každém pohybovém projevu lze z didaktických důvodů rozlišit:

• složku „držící“ (pohyb oporný, podpůrný),
• složku „pohybovou“ (pohyb kinetický, lokomoční).

Oba systémy zprostředkovávají dvě stránky téhož procesu:

• jsou rovnocenné,
• recipročně spolu souvisí,
• nelze je od sebe oddělovat.

V tělovýchovném procesu je nutno věnovat oběma systémům rovnocennou pozornost a nenadřazovat složku « pohybovou » (často nás zajímá jen samotný výkon). Takto stimulující se organismus může úspěšně odolávat negativním vlivům současného životního stylu, minimalizovat poškození hybného systému a napomáhat optimálnímu zvyšování úrovně pohybových schopností a nácviku pohybových dovedností. Na statické a následné dynamické stabilitě těla při pohybu se podílí hluboký stabilizační systém páteře, na který by měla navazovat aktivita povrchově uložených svalů dle náročnosti pohybu (stoj versus stoj bez zrakové kontroly např. na bosu, balanční plošině).

Pravidelné zařazování záměrných intervenčních pohybových programů pozitivně ovlivňujících kvalitu posturální funkce je nezbytné.

Správné držení těla

Držení těla je komplexní pojem, který představuje určitý standard, tzv. ideální stoj, při kterém těžnice hlavních segmentů těla na sebe přímo navazují (každý segment je nad nejblíže nižším), takže součet sil, které narušují rovnováhu v jednotlivých kostních spojeních, je minimální (Kopřivová & Kopřiva, 1997).

Správné držení těla je důležité nejen z estetického hlediska, ale zejména z důvodu zdravotního. Pomocí správného držení těla můžeme zabránit jeho nevhodnému zatěžování, což znamená, že jsou chráněny nejen klouby, ale také orgány, které mají dostatek místa. Muchová & Tománková (2009) poukazují na to, že při fiktivním správném postoji jsou nohy volně u sebe, kolena a kyčle přirozeně nataženy. Pánev je v takovém postavení, aby hmotnost trupu byla nad spojnicí středů kyčelních kloubů. Páteř je plynule zakřivena. Ramena jsou spuštěna volně dolů, lopatky naléhají celou plochou na zadní hranu hrudníku a jsou mírně přitaženy k páteři. Hlava je vzpřímená, brada svírá s osou těla pravý úhel. Na obr. 1 je znatelné, jaký je rozdíl zejména v bederní lordóze a hrudní kyfóze u správného a špatného držení těla.

Naopak nesprávné držení těla způsobuje svalové napětí a omezenou pohyblivost, což může způsobit i poranění (Bimbi – Dresp, 2007).

Hodnocení držení těla se zpravidla provádí ve stoji. Podle Hálkové (2001) ideální postoj vypadá takto (obr. 1):

• osa krku je kolmá k zemi, což znamená, že brada s krkem svírá úhel 90°,
• horní část hrudníku je vypjatá dopředu a ramena jsou stažena dolů a do šířky,
• pánev je horním koncem zatažena vzad a břicho je ploché,
• obrys boků je symetrický, tzn., že se při chůzi nevychylují ze strany do strany,
• dolní končetiny jsou v kloubech vytaženy vzhůru, kolena a hlezenní klouby leží v jedné ose a klenba nožní je příčně a podélně vyklenutá.

Zásady správného sedu

Při vzpřímeném sedu (obr. 2) by měla být pánev překlopena lehce vpřed a mělo by být zachováno esovité zakřivení páteře. V případě, že dochází k dlouhodobému zatěžování, ke kterému patří např. vyhrbená záda nebo předklon hlavy, může dojít vlivem asymetrického tlaku na ploténky k jejich poškození. Hrudník by měl zůstat otevřený, měli bychom se snažit dýchat do břicha a ramena mít volně spuštěná. Důležité je také postavení dolních končetin, které by měli být rozkročeny, úhel mezi stehny by neměl být menší než 45° a kyčle zůstávají o něco o něco výše než kolena. Vzhledem k tomu, že ne všechny aktivity je možné provádět ve vzpřímeném sedu, je možné zvolit tzv. nakloněný sed (obr. 3), který vypadá tak, že se nad stůl nakloníme s rovnou páteří. V tomto případě dochází k většímu ohybu v kyčelním kloubu a naklonění pánve. Lokty by měly opřeny o desku stolu a loketní klouby svírat úhel 90° (Muchová & Tománková, 2010)..

Anatomie páteře

Páteř (obr. 4) tvoří podélnou osu kostry, nese hlavu, podpírá trup a skládá se celkem z 24 obratlů:

• sedmi krčních,
• dvanácti hrudních,
• pěti bederních, na které navazuje kost křížová a kostrč.

Z každého obratle vycházejí dva obratlové oblouky, které směřují dozadu, spojují se a vytvářejí obratlový otvor. V kanálku, který je tvořen obratli, prochází mícha. Meziobratlové ploténky se nacházejí mezi jednotlivými obratli a mají funkci tlumičů při nárazech na obratle. Zdravá páteř je tzv. dvojitě esovitě zakřivená a to tak, že krční a bederní obratle jsou lehce prohnuty dopředu a hrudní obratle dozadu (Bimbi – Dresp, 2007).

Na funkční způsobilost páteře má vliv nejen stav obratlů, kloubů, disků a vaziva, ale také stav svalstva, proto je třeba zdůraznit, že funkční stabilita páteře je zajišťována svalovým korzetem.

K nejdůležitějším svalům kolem páteře patří rotátory a vzpřimovače páteře. Rotátory jsou krátké svaly, které se nacházejí šikmo mezi jednotlivými obratli a patří ke svalům s tendencí k ochabování. Vzpřimovače trupu jsou naopak svaly s tendencí ke zkrácení a jsou to svaly, které leží podélně kolem páteře (Tlapák, 1999).

V oblasti páteře mohou nastat různé zdravotní problémy, jako např.:

Hyperkyfóza

O hyperkyfóze (obr. 5) nebo také tzv. kulatých zádech hovoříme tehdy, jestliže je zvětšené vyklenutí hrudní páteře. Jedná se o získanou posturální vadu, která se často vyskytuje u dětí, jenž mají různé zdravotní problémy (Kopřivová, Kopřiva, 1997). Hyperkyfóza je důsledkem svalové nerovnováhy mezi zkrácenými svaly prsními a ochablými mezilopatkovými a dolní částí trapézového svalu (Syslová, 2005).

Skolióza

Další poruchou v oblasti páteře, se kterou se můžeme setkat, je tzv. skolióza (obr. 6). O ní hovoříme tehdy, jestliže se setkáme s druhotným zakřivením páteře do strany, které je často spojené s rotací páteře. Skolióza může být geneticky dědičná, v případě, že se však nejedná o genetickou záležitost, může být způsobena opakovanou činností, ke kterým patří např. nošení těžké tašky přes rameno. Při těžké skolióze může být ovlivněno postavení žeber, což může překážet přirozenému umístění vnitřních orgánů. V důsledku těchto problémů se mohou objevit neurologické problémy, které vznikají tlakem na nervy a v neposlední řadě se mohou projevit i problémy s plícemi. Druhotné zakřivení, objevující se ve spodní části páteře, může mít vliv i na horní část páteře, jestliže se člověk snaží o kompenzaci spodní části zad (Blount & McKenzie, 2005).

Hyperlordóza

Hyperlordózu (obr. 7) je možné charakterizovat jako nadměrné prohnutí v oblasti bederní části páteře, které má za následek vysunutí břicha směrem dopředu (Blount & McKenzie, 2005). Dochází k ní vlivem zkrácených vzpřimovačů páteře v bederní oblasti a také v důsledku oslabení přímých břišních svalů (Syslová, 2005).

Plochá záda

Posledním typem vadného držení těla, o kterém se zmíníme, jsou tzv. plochá záda (obr. 8). Toto držení těla je možné charakterizovat jako nedostatečné zakřivení páteře, tzn. že v tomto případě je páteř v podstatě funkčně méněcenná, neboť nepruží a také je méně pohyblivá, což vede k většímu opotřebovávání se (Kopřivová & Kopřiva, 1997).

Obecně můžeme říci, že se tyto poruchy vyvíjejí postupně, kdy nejprve dochází k funkčním poruchám, které je možné vlivem správného cvičení odstranit. V případě, že však k této nápravě nedojde, objeví se změny strukturální a dojde tak k fixaci vady, kterou již bohužel odstranit nelze (Kopřivová & Kopřiva, 1997).

Držení těla a funkční poruchy pohybového aparátu

Za funkční poruchy pohybového aparátu označujeme poruchy funkce kloubů, svalů a nervů, ostatních měkkých tkání, orgánů, orgánových soustav a celého organismu, kdy není primárním důvodem projevu onemocnění organická, strukturální příčina. Funkční porucha je potom projevem chybné řídící funkce.

Funkční poruchy pohybového aparátu se nejzřetelněji projevují ve třech systémových, vzájemně propojených, úrovních (Kolář, 1997):

1. v oblasti funkce svalů – svalová nerovnováha;
2. v oblasti centrální regulace – poruchy pohybových stereotypů;
3. v oblasti funkce kloubů – omezení kloubní pohyblivosti nebo hypermobilita.

Funkce svalů bývá značně ovlivněna pohybovým režimem. Hypokinéza, jednostranné zatížení a psychické napětí jsou nejčastěji uváděné příčiny nežádoucích funkčních změn svalového systému. V důsledku jednostranného zatěžování vznikají nadměrně silné a zkrácené svalové skupiny a nadměrně oslabené svalové skupiny. Bylo prokázáno, že tyto změny mají hlubší fyziologický základ, který spočívá v odlišnosti svalů. Neuromuskulární komplex zůstává nejčastější příčinou funkčních poruch, které nemají charakter parézy, ale inhibice svalové činnosti. Nelze mluvit čistě o poruchách svalových, protože sval a příslušný nerv nelze od sebe oddělovat. Sval je brán jako výstup nervového systému nebo poruchy aferentace, na které je řízení přímo závislé. Poruchy funkce pohybového aparátu bývají často příčinou bolestí a při delším trvání způsobují prokazatelné morfologické změny vyvolávající centrální změny, které lze identifikovat a účinně ovlivňovat. Je podstatné, že porucha funkce vystupuje jako příčina i důsledek morfologických poruch pohybového aparátu. Každá porucha posturální funkce se projeví patologickou změnou některé části pohybového aparátu, která však není spojena se změnou jeho struktury.

Zkrácení a oslabení svalu

Svalové zkrácení je stav, kdy sval nedosahuje v klidu své normální fyziologické délky a při pasivním pohybu v kloubu nedovolí zkrácenému svalu dosáhnout plného fyziologického rozsahu pohybu v kloubu, který překračuje a může v klidu vychylovat kloub z nulového postavení. Rozlišujeme dva stupně zkrácení:

1. mírné zkrácení
2. značné zkrácení

Pokud je sval vlivem zatížení pouze mírně zkrácen, je tento sval silnější, a v kloubu tak dochází k výhodnému přenosu svalové síly z výchozí polohy, což může být v určitých případech výhodné (např. u vrcholových sportovců). Při značném zkrácení ztrácí sval svou elasticitu a po určité době i sílu. Z funkčního hlediska může vést zkrácený sval nejen ke změně pohybového stereotypu, ale také ke změně statických poměrů hlavně při chůzi a při pracovních činnostech. Sval se aktivuje v situacích, kdy by neměl být aktivován. Při činnostech se více zapojuje do funkce, což vede k zatěžování pohybového aparátu. Současně působí tlumivě na své antagonisty, takže oslabené, převážně fázické svaly, nelze dokonale posílit bez prvotního protažení převážně posturálních svalů.

Rozlišujeme dva typy svalových skupin:

1. Svaly posturální – svaly s tendencí ke zkrácení

• šíjové svaly,
• horní část trapézového svalu a zdvihač lopatky,
• velký a malý prsní sval,
• bederní svaly (bederní část vzpřimovačů páteře, čtyřhranný sval bederní),
• ohýbače kyčle (sval bedrokyčlostehenní a dlouhá hlava čtyřhlavého svalu stehenního),
• přitahovače stehna,
• ohýbače kolenního kloubu,
• trojhlavý sval lýtkový.

Hlavní zásady správného protahování svalů posturálních:

• před protáhnutím zařazujeme uvolňovací cvičení,
• ke cvičení přistupujeme dokonale uvolnění za stavu mírného prohřátí,
• k protahování volíme co nejstabilnější a nejpohodlnější polohy,
• soustřeďujeme pozornost na protahovaný sval,
• pohyby provádíme plynule a pomalu,
• nesmí dojít k bolesti při protahování,
• volíme optimální dobu výdrže v protažené poloze (10 až 20s),
• při protahování klidně a pravidelně dýchejme,
• účinek protahování vydrží pouze den, a pokud zkrácený sval neprotáhneme do 48 hodin, opět se zkrátí.

Protahovací techniky

• pasivní statické protahování,
• postizometrická relaxace (napětí – uvolnění – protažení),
• dynamické protahování rychlými, švihovými pohyby.

2. Fázické svaly – svaly s tendencí k oslabení

• ohýbače krku a hlavy,
• svaly mezilopatkové (rombický sval a střední část svalu trapézového),
• dolní část svalu trapézového,
• břišní svaly,
• velký, střední a malý sval hýžďový,
• některé části natahovače kolenního kloubu (čtyřhlavého svalu stehenního),
• svaly na přední a bočné straně bérce.

Hlavní zásady správného posilování svalů fázických:

• protáhneme jeho zkráceného antagonistu,
• naučíme oslabený sval aktivovat a postupně jej zapojovat do správného pohybového stereotypu,
• po zvadnutí techniky pohybu postupně zvyšujeme počet opakování (až na 10–15s),
• nejprve posilujeme bez doplňující zátěže (proti odporu gravitace),
• pak zvyšujeme náročnost a složitost cvičení prostřednictvím různých poloh těla,
• teprve po dokonalé adaptaci přistupujeme k využití vnějších odporů,
• velmi důležitá je koordinace s dechem.

Svalová dysbalance (svalová nerovnováha)

Svalová nerovnováha vzniká v důsledku nevhodného, jednostranného zatěžování pohybového aparátu bez následné kompenzace, nedostatku pohybu a přetěžování, kdy se rozdíly obou svalových skupin značně zvýrazňují. Statický charakter zátěže přetěžuje svaly posturální, které se pak značně zkracují. Nedostatek všestranné pohybové aktivity způsobuje snížení svalové síly svalů s převážně fázickou funkcí. Pokud je mezi svaly agonistickými a antagonistickými zachována rovnováha, svaly jsou schopny vhodně spolupracovat při ovládání určité oblasti těla. Jinými slovy je za normálních poměrů svalové napětí na protilehlých stranách kloubů vyvážené, aby bylo zajištěno účelné, a tedy i správné držení příslušného segmentu těla. Pokud dochází k relativně větší aktivaci svalů s převážně statickou funkcí, nabývají tyto svaly převahu a vznikají zkrácené svalové skupiny. Původní fyziologická rovnováha mezi oběma systémy je tak narušena ve smyslu převahy systému s převážně posturální funkcí. Vzniká tak svalová nerovnováha, neboli dysbalance. Ta se negativně projevuje na svalovém tonu a může přejít až ve změny strukturální. Zkrácený sval na základě reflexivních a vývojových vztahů působí tlumivě na oslabený fázický sval. Funkci oslabených svalů přebírají svaly zkrácené, a tím se nerovnováha dále prohlubuje (Janda, 1982).

Můžeme rozlišovat 2 typy svalové dysbalance (dle Tlapáka, 2004):

• Lokální – v určité svalové jednotce.
• Systémovou – v celém pohybovém aparátu, která vzniká nevyvážením dynamicky jednostranného zatížení, a tedy přetížením pohybového aparátu. Svaly se zapojují do pohybu jinak, než když vykonávají pohyb ekonomický, a dochází tak k narušení svalové koordinace.

Typicky nacházíme svalové dysbalance sdružené do syndromů. Jedná se především o následující syndromy:

1. Horní zkřížený syndrom

V tomto syndromu dochází ke zkrácení horních vláken svalu trapézového a zdvihače lopatky a k převaze kývače hlavy. Jedním z nejčastěji zkrácených svalů je velký a malý prsní sval. Hluboké flexory krku a dolní fixátory lopatek jsou oslabeny. Rovněž i svaly podél páteře v hrudních segmentech bývají relativně slabší.Uvedená svalová dysbalance (obr. 9) je provázena výraznou změnou statiky a dynamiky hybných stereotypů. Dochází k předsunu hlavy s přetížením krčního a hrudního přechodu, krční hyperlordóza je podporovaná zkrácením svalu trapézového (horní vlákna). Vznikají tzv. gotická ramena s elevací celého pletence ramenního, kulatá záda a odstávání dolního úhlu nebo vnitřní hrany lopatky od hrudníku. Tato dysbalance vede tedy nejen k statickému přetížení krčních a hrudních segmentů páteře, ale je také předpokladem změn hybných stereotypů v oblasti pletence ramenního. Ty se projevují prakticky při všech pohybech v ramenním kloubu.

2. Dolní zkřížený syndrom

V rámci tohoto syndromu (obr. 10) jsou zkráceny flexory kyčelního kloubu (bedrokyčlostehenní sval, přímá hlava svalu stehenního, povázka stehenní), vzpřimovače trupu, a to v přechodu bederní a křížové oblasti, nikoliv hrudní. Dochází k útlumu a oslabení hýžďových svalů, a to jak u velkého svalu hýžďového, tak středního a malého. Slabost hýžďového svalstva je důležitá a má zásadní význam pro držení těla. Oslabeny jsou břišní svaly. Oslabení břišního svalstva se považuje za jednu z nejčastějších příčin bederní hyperlordózy. Ke vzniku hyperlordózy je však třeba dysbalance všech čtyř jmenovaných skupin. Zmíněná dysbalance vede k změně statických a dynamických poměrů. Vzniká sklon pánve dopředu, dochází k flekčnímu postavení v kyčelních kloubech a ke zvýšené lordóze v přechodu bederní a křížové oblasti. To je provázeno změnou rozložení tlaků na kyčelní klouby a na křížové a bederní segmenty. Vedle změny těchto statických poměrů jsou důležitější změny dynamické. Dochází k chybnému přebudování stereotypu kroku.

Důsledky svalové dysbalance mohou mít jak místní, tak i celkový charakter a mohou se stát zdrojem patogenních podnětů pro další prohloubení svalové nerovnováhy. Může tak dojít jak k narušení statické a dynamické funkce pohybového systému, tak i k závadám v naprogramování vzorců držení těla a pohyblivosti uvnitř centrálního nervstva. Je důležité také zdůraznit, že svalové dysbalance jsou předstupněm nebo i prvním stadiem závažnějších funkčních poruch pohybového systému (obr. 11). Vlivem porušené svalové rovnováhy můžeme odvodit převážnou část posturálních vad, tzn. vadné držení těla u dětí a mládeže, a v ní pak můžeme spatřit i jednu z hlavních příčin funkčního selhávání páteře při vertebrogenních obtížích v dospělosti (Čermák, Chválová & Botlíková, 1998).

Tyto funkční poruchy je možné správným cvičením zmírnit nebo odstranit, je to jeden z cílů bodystylingu. Důležitá je správná technika cvičení a výběr vhodných cviků.