„O nové filmové programy je … s dostatek postaráno a to nejenom v Říši, ale ve všech ostatních evropských zemích, kam dnes úspěšně proniká německý film, aby tu jednou pro vždy vytlačil vzpomínky na hollywoodské zboží seriové výroby, které také u nás tak dlouho ovládalo filmový trh. … Evropa může být pohodlně soběstačná. Heslo: Do evropských kin evropský film! Není dnes již pouhým projevem zbožného přání, ale skutečností, o kterou má zásluhu především Říše sama!“
Kinorevue, červenec 1942: J.B. (Jaroslav Brož): Říše zbrojí i ve filmu: Filmy pro doma i pro ostatní Evropu
Třetí říše – úspěch v budování národní kinematografie + v budování evropské aliance proti Hollywoodu
Monroeova doktrína poukazovala na klíčovou roli hegemonie – kolem hegemonie Německo budovalo svoji představu světového řádu.
(Monroeova doktrína, 1823 – evropské státy nemají právo zasahovat do záležitostí amerického kontintentu)
1938 – kniha profesora mezinárodního práva Heinricha Triepela: Die Hegemonie: vůdcovství jednoho nebo více států v Evropě jako jediný způsob, jak obnovit jednotu Evropy. Hegemonie tak reflektuje nerovnostářskou strukturu nacistického nového řádu.
„Tento pojem odkazuje k výkonu nadvlády v kulturních vztazích, kde hodnoty, praktiky a významy mocné cizí kultury jsou uvaleny na jednu nebo více kultur domácích. … tento pojem může být použitý k popisu příkladů vynuceného přijetí kulturních habitů a zvyků imperiální okupační mocnosti … v praxi bývá použit k označení vztahů mezi suverénními národními státy…“.
Výzkum kulturních transferů sleduje procesy, kterými se normy, obrazy a reprezentace jedné kultury objevují v kultuře jiné.
Dějiny kulturního transferu sledují vztahy dvou entit (například národů, regionů, měst, institucí), zabývají se fenomény, které přechází přes hranice (technologie, sportovní odvětví nebo modely sociálního státu) a zdůrazňují význam různých zprostředkovatelů, jako jsou knihkupci, vydavatelé či univerzity, ale také filmaři, kulturní funkcionáři i samotné filmy.
SPIO (Spitzenorganisation der deutschen Film Industrie), 1923–1933
Nacisté odvolali Ludwiga Klitzsche z vedení SPIO a přejmenovali je na Říšskou filmovou komoru.
Filmová kreditní banka (Filmkreditbank GmbH)
Cautio-Treuhandgesellschaft – společnost vedená Maxem Winklerem (založena už 1929).
Winkler měl funkci říšského pověřence pro německý filmový průmysl (Reichsauftrager für die deutsche Filmwirtschaft)
Firmy nepřímo kontrolované státem: 1939 tvořily 60 % produkce, 1941 už 70 %.
Po anšlusu Rakouska se stala tímto typem spol. i Wien Film GmbH; později podobně Prag Film AG.
10. 1. 1942 – Ufa-Film GmbH – nazývaná Ufi
Riechsfilmintendanz (Říšská filmová intendance – jako centrála pro dramaturgické a umělecké vedení) – v čele Reichsfilmintendant Dr. Fritz Hippler
V letech 1933–45 natočeno 1097 hraných filmů – z nich pětina byla podle hodnocení samotného režimu otevřeně propagandistická – 229 filmů, z nich 96 byly Staatsauftragsfilme – státní zakázky, politicky nejdůležitější
Cca 50 % produkce byly milostné filmy nebo komedie, 25 % dramatické – kriminálky, muzikály.
Představa Evropy jako autarkního prostoru s dominantním postavením Německa – a tomu odpovídající kulturní řád.
Mezinárodní filmová komora: vznikla v roce 1935 na podnět Německa na benátském festivalu.
Opening of the International Film Congress in Berlin in 1935Tulák Macoun (Ladislav Brom, 1939)
Baron Prášil (Münchhausen; Josef von Báky, 1943)