Strategie obrany a soupeření

Teorie

Stav produkce

Francie

Continental Films: 30 filmů

V čele Alfred Greven

Comité d´Organisation de l´Industire Cinématographique – COIC – zastřešující organizace, založena v prosinci 1940 – později se transformovala do Centre National de la Cinématographie

V srpnu 1941 – založena filmová škola v Nice – Centre Artistique et Technique des Jeunes du Cinéma – CATJC, v říjnu 1943 přesídlila do Paříže coby Institute des hautes études cinématographiques.

Holandsko

1 film

Mezi válkami jen omezená produkce; dva studiové komplexy – Amsterdam a Haag

Důraz Němců spíš na dovoz německých filmů, než na podporu holandské produkce.

Natočen jediný holandský film – Majordomem na tři týdny (Drie Weken Huisknecht, 1943).

Belgie

6 filmů

Mezi válkami: prakticky neexistoval filmový průmysl, ani legislativa, která by chránila nebo podporovala domácí produkci a uvádění.

Ustavena vojenská administrativní správa; propaganda pod kontrolou Wehrmachtu – jeho propagandistického oddělení: Propaganda Abteilung Belgien – to ale současně kontrolováno Goebbelsovým ministerstvem propagandy.

Údajná „provlámská filmová politika“ slíbená Hitlerem měla tu podobu, že volný prostor na trhu zaplňovaly německé firmy, nešlo tedy o stimulaci domácí produkce. Natočeno bylo během okupace jen 6 belgických filmů, všechny do konce roku 1942. Nedostatek filmového materiálu; od r. 1943 produkce jen několika kulturfilme.

Vlámský producent a režisér Jan Vanderhyden se snažil o rozvoj národní – vlámské – kinematografie. Stál i v čele nuceně vytvořených korporativistických filmových odborů.

Němci ale neukázali žádný zájem na podpoře filmového průmyslu pod vojenskou okupací (na rozdíl od protektorátního Norska).

Norsko

8 filmů

Neexistence domácího filmového průmyslu;

Obecní (municipální) systém kin – většinu kin tehdy – stejně jako dnes – vlastnila města, obce (od roku 1913 totiž zákon stanovil, že licence udělují obce, a ty je udělovaly většinou samy sobě – s odůvodněním, že se jedná o vlivné médium, které by nemělo být ponecháno napospas komerčním zájmům)

Zřízen Státní filmový komisariát v lednu 1941 – ten rozhodoval o přijímání filmů do distribuce. V čele stál Leif Sinding – filmový podnikatel, přívrženec Quislingovy strany, a především velký odpůrce municipálního systému, který považoval za příčinu toho, že Norsko nemá filmový průmysl. Sinding chtěl podpořit rozvoj filmového průmyslu – v Norsku existovala jediná produkční společnost, Norsk Film, a to až od r. 1935 a vlastněná municipálně.

Centralizace: jen komisariát mohl dovážet filmy, ten je pak rozděloval snižujícímu se počtu distributorů: sníženo až na 5 společností. Tyto společnosti taky jediné mohly produkovat filmy – částečně z příjmů z distribuce. Do roku 1942 dokončena reorganizace, Norsko mělo poprvé národní filmovou politiku. Stát kontroloval filmová studia Norsk Filmu poblíž Osla.

Výsledky ale byly malé: v letech 1940-41 vzniklo 8 filmů. Jeden z nich se stal jedním z nejpopulárnějších norských filmů – komedie ve stylu Laurela a Hardyho Ztracený výrobce párků (Den Rosvunne polsemaker, 1941) – v hlavní roli s dvěma velmi populárními divadelními komiky.

Organizace oboru v Protektorátu Čechy a Morava:

Ústředí filmového oboru

Květen 1939, sdružující všechny dosavadní organizace.

V červenci 1939 se Ústředí transformovalo do Filmového ústředí v Čechách a na Moravě

Listopad 1939 – zásahem okupační moci změněno na Výbor plnomocníků filmového oboru v Čechách a na Moravě

Jaro 1940 – aktivity Výboru převedeny do Filmového studia.

Filmové studio

Vznik: 1934 – jako sekce Svazu filmové výroby. Od roku 1940 bylo Filmové studio orgánem zřizovaným ministerstvem obchodu.

Filmové ústředí pro Čechy a Moravu

Duben 1940; český kulturně-autonomistický spolek.

Českomoravské filmové ústředí

Fakticky ale založeno až v únoru 1941

Filmové kruhy poprvé získaly zastřešující organizaci

Pravomoci ČMFÚ – po vzoru Říšské filmové komory. Byla pod dohledem říšského protektora.

Povinné členství. Normotvorná i výkonná kompetence.

Vydávání závazných směrnic, disciplinární řízení, dozor nad výrobou, laboratořemi, distribucí, kiny, filmovými pracovníky.

Ústředí organizovalo Filmové žně ve Zlíně; 2. ročník Filmových žní – manifestačně pronárodní charakter.

V čele ČMFÚ – Emil Sirotek do července 1943, po něm František Bláha (filmový podnikatel, ředitel kina Adria).

Vlivná postava ČMFÚ – JUDr. Wilhelm Söhnel – sudetský Němec, právník, byl v ČMFÚ vedoucím Spojovacího úřadu říšského protektora (Verbindungsstelle) při ČMFÚ – tento úřad, který fungoval i u jiných odvětví, vedl jednání s říšskými institucemi a Úřadem říšského protektora.

Filmový poradní sbor

FPS začal pracovat 1935 při Ministerstvu průmyslu, obchodu a živností.

1943: nový FPS – při českomoravském filmovém ústředí.

FPS rozděloval příspěvky na projekty, předkládané před zahájením výroby:

– 70 tis., kvalitní projekt 140 t. – např. v r. 1935 jej dostalo 19 filmů, vynikající filmy až do výše 210 000 kč. Průměrné náklady na výrobu byly v té době kolem 800 tis.

V roce 1940 už cca 1,5 mil. korun, 1941 – cca 2 mil. korun, v roce 1944 už kolem 7 mil. korun.

Sbor filmových lektorů

Ministr obchodu, průmyslu a živností Jaroslav Kratochvíl zřídil Sbor filmových lektorů, prakticky fungující od léta 1941. Hlavním lektorem se stal K. Smrž.

Cenzura

Filmprüfstelle (Filmová zkušebna) při Úřadu říšského protektora

Filmprüfstelle zřízeno v září 1939 jako součást Filmtreuhandstelle. Samostatnost získal až v říjnu 1940.

Při filmprufstelle bylo zřízeno dramaturgické oddělení, to kontroluje a schvaluje náměty a scénáře, schvaluje je dřív, než tyto jdou na FPS

Posuzování námětů ze strany MŠANO: jen z hlediska kulturně výchovné nezávadnosti

Povinná četba

Obrazový materiál

Adolf Kašpar – ilustrace k Babičce

Videa

Babička (František Čáp, 1940)