Obsah kapitoly

---

Rozcestník lekce

Časová náročnost

K pozornému prostudování této kapitoly potřebujete asi 90–120 minut; opakování a vytvoření vlastní konstrukce (myšlenkové mapy), která je potřebná pro reprodukování smyslu studijních textů si vyžádá další přibližně stejný časový rozsah.

Výstupy učení

Prostudování této kapitoly vám umožní, abyste si udělali obrázek o tom, jaké pedagogické metody lze uplatnit v tzv. otevřené práci s dětmi a mládeží, což v českém prostředí znamená především práci pedagoga v otevřených klubech při DDM, v nízkoprahových zařízeních pro děti a mládež, jakož i v dalších formách klubů (školní kluby, dětské kluby atd.). K praktické aplikaci těchto metod je třeba účastnit se specializovaných kurzů (seminářů), které nelze zprostředkovat distančně.

V první části se stručně seznámíme s dvěma přístupy k nedirektivní pedagogické práci, tedy s přístupem Jeffse a Smitha (Informal Education) a Münchermeiera a Böhnische (Sozialraumarbeit); zevrubně se budeme zabývat metodou animace, kterou do sociálně-výchovné práce přenesli nezávisle na sobě Opaschowski (druhá část) a Pollo (třetí část). V české literatuře se o těchto metodách zmiňoval Hofbauer a Vážanský; v uplynulých dvaceti létech je soustavně rozvíjí Kaplánek, Dudová a Macků.

Zatímco v anglickém a německém prostředí je „otevřená práce s mládeží“ (Open Youth Work, Offene Jugendarbeit) běžným pojmem, v češtině se tento pojem používá jen zřídka. Jedním z důvodů je rozdělení práce s dětmi a mládeží na výchovnou a sociální práci, resp. na výkon pedagogických profesí (dle zák. č. 563/2004 Sb.) a profese sociálního pracovníka (dle zák. č. 108/2006 Sb.). Mezi charakteristické rysy otevřené práce s dětmi a mládeží patří především dobrovolná účast (ve volném čase) a nízkoprahovost. Protože podmínkou jsou skutečně minimální vstupní nároky na účastníky, bez povinné registrace a bez organizačních a finančních závazků, dá se říci, že výraz „nízký práh“ nejlépe charakterizuje vstupní podmínky pro účastníky těchto aktivit. Protože je výraz „nízkoprahové zařízení pro děti a mládež“ už v české legislativě zakotven jako přesné označení pro určitý typ sociálních služeb (§ 62 zák. č. 108/2006 Sb.), není vhodné tento termín používat obecně pro aktivity, které mají nízkoprahový charakter, pokud nepatří mezi sociální služby.

V České republice má otevřená práce velmi krátkou historii, prakticky se rozvíjí až od 90. let 20. století. Za její předchůdkyni můžeme považovat spontánní aktivity neorganizovaných dětí a mládeže; zde ovšem zpravidla nebyl žádný odborný doprovázející personál. Dnešnímu pojmu otevřená práce se poněkud blíží hnutí oratoří, které se rozšířilo v 19. století v Itálii, nejznámější z nich byla oratoř, kterou realizoval v italském Turíně kněz Giovanni Bosco (1815–1888), zakladatel katolické řeholní kongregace salesiánů, která na území dnešní ČR působí od roku 1927. V oratořích se sice děti spontánně bavily, ale jejich zábava byla spojena s edukačním záměrem.

Ani v ostatních zemích Evropy nemá otevřená práce dlouhou historii. Sociální a socializační pomoc mimo školu se rozvíjí od 2. poloviny 19. století, a to především podporou spolkové činnosti, nabídkou ubytování dětí v internátech a pomocí dětem v těžkostech (osiřelé nebo extrémně chudé děti).

Pro organizované činnosti s dobrovolnou účastí (dnes bychom řekli „organizované volnočasové aktivity“) byly až do konce 2. světové války směrodatné spolky, které měly téměř vždy ideologický charakter. Spolky totiž byly někdy přímo organizovány, jindy silně podporovány politickými nebo církevními subjekty, které autoritativně určovaly jejich ideový směr, přestože v čele spolků stály zpravidla orgány zvolené demokraticky ze samotných (mladých) členů. Tak můžeme s jistým zjednodušením tvrdit, že organizace Junák, podobně jako Sokol, byla zaměřena především na podporu národního uvědomění a hrdosti, zatímco třeba Orel byla organizace katolická, YMCA evangelická a DTJ (Dělnická tělovýchovná jednota) socialistická. Proto se nemůžeme divit zneužití těchto organizací v Sovětském svazu i v nacistickém Německu (Komsomol, Hitlerjugend).

Po 2. světové válce se v Německu ukázala potřeba odideologizovat práci s mládeží. Proto americká posádka dislokovaná v Německu otevřela pro tamější mladé lidi první otevřené kluby. Jednalo se o alternativu ke spolkové činnosti, která měla sice v Německu dlouhou tradici, ale byla zatížena dědictvím nacistické minulosti.

Naproti tomu v Československu se v roce 1945 nakrátko obnovil Junák a další mládežnické organizace, které pak byly v roce 1948 pohlceny Československým svazem mládeže a posléze rozpuštěny. Totalitní vláda socialistického Československa měla zájem co nejvíce ideologicky působit na děti a mládež. Proto byly podporovány pouze organizované volnočasové aktivity. Z toho důvodu také od r. 1949 vznikaly ve městech Pionýrské domy, později Domy pionýrů a mládeže. Těžiště činnosti těchto institucí bylo v tzv. zájmové činnosti.

Pojem „zájmová činnost“ vyjadřoval předpoklad vzniku a smysl státem podporovaných organizovaných volnočasových aktivit. Předpokládalo se, že děti zaujme ve škole nějaký předmět nebo činnost, a tak vznikne zájem prohlubovat se ve znalostech a dovednostech v této oblasti i ve volném čase. V 60. létech se činnost domů pionýrů a mládeže natolik osamostatnila, že ji v té době už nemůžeme považovat pouze za ideologický nástroj, jak byla původně zamýšlena. Byla to spíše – kromě sportovních klubů – prakticky jediná možnost rozvíjet volnočasové aktivity dětí.

Vzhledem k tomu, že se až do druhé poloviny 80. let u nás prakticky nesmělo mluvit o sociální pedagogice (socialistická společnost přece nemá žádné problémy), nebyly ani rozvinuty metody, jak tyto otázky řešit. Všechny socializační obtíže se sváděly na „poruchy osobnosti“.

Vlivem liberalizace životního stylu a uvědoměním si různých potřeb mladých lidí, vznikla také v České republice otevřená práce. Můžeme ji rozdělit do dvou segmentů: sociální práce s dětmi a mladými, kteří propadají sítí běžných sociálních vztahů, a nabídka spontánních volnočasových aktivit. První segment je v gesci Ministerstva práce a sociálních věcí a na potřeby dětí propadajících sítí sociálních vztahů se snaží odpovídat sociální pracovníci terénní prací anebo nabídkou nízkoprahových zařízení pro děti a mládež (NZDM). Druhý segment můžeme rozdělit na několik dalších částí, a to podle toho, kdo nabízí využití volného času. Pokud jde o školy a školská zařízení, mluvíme o školních klubech a otevřených klubech v domech dětí a mládeže (DDM); pokud jde o církevní, občanské anebo jiné činitele v této oblasti, mluvíme běžně o (volnočasových) klubech. Je otázkou, za jakých předpokladů lze do tohoto spektra zahrnout také kluby založené výhradně na logice nabídky a poptávky.