Obsah kapitoly

---

Rozcestník lekce

Časová náročnost

Čas potřebný k pročtení této kapitoly je cca 2 hodiny, ale podněty, které se tato kapitola snaží nabídnout, mohou být náplní celoživotní práce.

Výstupy učení

• Student bude reflektovat své vnitřní nastavení pro různé (nejen volnočasové) aktivity.
• Student si uvědomí různé aspekty vztahu těla a mysli a dopad tohoto vztahu na různé aktivity, nejen ty spojené s pohybem.
• Student si uvědomí hlubší vztah mezi napětím a uvolněním.
• Student pochopí, co je to stav uvolněné koncentrace a proč je dobré o něj usilovat.

Propojení příjemného s užitečným je zcela určitě atraktivní přístup k (sebe)rozvoji. Ve volném čase, který chápeme jako náš vlastní prostor, se můžeme rozvíjet a vědomě investovat svůj čas do aktivit, které nás baví. Mnohdy se ale rozvíjíme, a ani si to neuvědomujeme, nebo se vědomě věnujeme nějakým aktivitám, ale nevyčerpáváme jejich potenciál pro náš rozvoj. Budeme-li vnímaví k tomu, co se děje okolo nás, s námi a v nás, můžeme začít využívat značného potenciálu rozvoje, který jsme si dříve neuvědomovali.

Aktivity, k nimž se ve volném čase obracíme, jsou velmi často spojené s pohybem, sportem či umělecky orientovanými činnostmi (hudbou, výtvarnými činnostmi atd.). V tomto textu se budeme věnovat osobnímu rozvoji v rámci takových aktivit, které vyžadují naši aktivitu celým tělem – celým člověkem. Avšak mnohé principy, kterým se budeme věnovat, jsou obecně platné.

Chápeme-li volný čas jako příležitost, v níž jsme pro něco svobodní, a tento čas tedy můžeme naplňovat dle vlastního uvážení (Opaschowski, 2006), stojí za to uvědomit si nejen potěšení, které dané aktivity přinášejí, ale zamyslet se i nad smysluplností a hodnotou našeho konání ve volném čase. Přispívají-li naše volnočasové aktivity k naší spokojenosti a dávají-li nám smysl, pak jsou jistě cennou součástí toho, kým jsme a kým se stáváme. Mají-li naše volnočasové aktivity i nějaký pozitivní přesah do společnosti či k našemu (životnímu) prostředí obecně, tak o to lépe.

Jakým aktivitám se ve svém volném čase rádi věnujete?

Pojmenujte si, v čem se vědomě rozvíjíte, když se věnujete svým oblíbeným aktivitám. Zkuste si pojmenovat další dovednosti či kompetence, které jste získali mimochodem na cestě za svými cíli.

Jaký dopad mají vaše volnočasové aktivity na vás, na okolní společnost, na přírodu či životní prostředí obecně?

Abychom se mohli rozvíjet, je potřeba nejprve pravdivě nahlédnout, kdo jsme a jak na tom jsme ve všech možných oblastech. Ne nadarmo delfská věštírna hlásá Gnóthi sautónGnothi seauthon – Poznej sebe sama. Není tím myšleno pouze poznání našich povahových rysů nebo toho, jací jsme lidé a co máme rádi. Tím heslem je míněn člověk ve své celistvosti. Poznání sebe sama tedy souvisí s intelektuální, psychickou, fyzickou, spirituální, sociální stránkou našeho já a právě v tom širokém antickém slova smyslu i se stránkou estetickou. Ostatně ideál, ke kterému měl v antické společnosti člověk směřovat, ideál kalokagathia (kalos kai agathos – krásný a dobrý), byl právě ideálem reprezentujícím harmonii tělesnou a duševní.

Kým jsme, do velké míry určuje to, co děláme, čemu se věnujeme, to, do čeho vkládáme své srdce. Proto naše volnočasové aktivity o nás hodně vypovídají. K tomu, abychom mohli být takovou osobností, kterou opravdu chceme být, nám dopomáhá vzdělání, a to především vzdělání celostní. Již John Dewey (1980) poukazoval na to, že budeme-li se rozvíjet celostně (ve všech směrech), mnohem lépe budeme vnímat to, co se kolem nás děje. V následujícím úryvku Dewey klade důraz na propojení vnímání a motorické připravenosti k tomu, aby člověk instinktivně spouštěl naučené pohybové vzorce, má-li opravdu do hloubky vnímat podněty a rozumět jim. Právě propojením vnímání a motoriky Dewey poukazuje na potřebu celostního rozvoje člověka.

Když nezkušený lovec konečně narazí na kus, který sledoval, tak ho zachvátí lovecká horečka. To proto, že ještě nemá pevně utvořené pohybové návky. Jeho reakce jsou zbrklé a mnohdy jdou proti sobě. Výsledkem je pak zmatené jednání a neschopnost dobře zamířit. Oproti tomu zkušený lovec také jistě prožívá silné emoce, ale své pohybové návyky už má tak nacvičené (předem připravené), že se mu netřesou ruce a má jistou mušku. Kdyby se ve sluncem zalitém lese z ničeho nic setkal s majestátným jelenem malíř či básník, taktéž u něj naskočí předem nacvičené reakce. Nebude sice střílet, ale ani nedovolí, aby jeho reakce byly zmatené. Pohybové (motorické) reakce jsou vždy připravené díky předchozím zkušenostem. Tyto reakce mu pomohou nejen zbystřit smysly a vnímat situaci velmi intenzivně, ale také začlenit je do předchozích významových struktur a dát jim tak hlubší smysl a význam. Pohybové reakce zapadnou, jako do vhodného rytmu.

Prozatím jsem mluvil z pozice toho, kdo koná, ale úplně stejné úvahy platí i o tom, kdo danou situaci pouze vnímá. I u něj se musí vytvořit různé další varianty předem připravených reakcí pro chvíle, kdy opravdu vnímá obraz či poslouchá hudbu. Tato motorická příprava je důležitou součástí estetické výchovy týkající se jakýchkoliv podnětů. Vědět, co hledat, jak se dívat, jak rozumět se týká připravenosti po stránce motorické. Kdo jiný, než zručný chirurg opravdu ocení uměleckou práci jiného chirurga; aniž by dal cokoliv najevo, bude ve svém těle prožívat pohyby toho druhého. Ten, kdo něco ví o vztahu pohybů pianisty a zvuku, který tak v souladu s nástrojem tvoří, uslyší více, než může vnímat pouhý laik. Podobně je tomu s muzikantem na vysoké úrovni, kterému prsty hrají už tehdy, když se ponoří do četby partitury. (Dewey, 1980, s. 97–98)

Jak už jsme řekli, Dewey v tomto úryvku z knihy Art as Experience poukazuje na to, že naše vnímání i rozvoj má být celostní. Nejen ten, kdo aktivně tvoří, ale i ten, kdo tvorbu vnímá, musí být celostně vychováván a vzděláván k tomu, aby se jeho vnímání mohlo ladit na naučené (dle Deweye především pohybové) vzorce. Toto motorické vzdělávání má být nedílnou součástí vzdělávání estetického. Jen ten, kdo je náležitě vzdělán, je připraven vnímat podněty opravdu do hloubky.

Být připraven vnímat a reagovat na podněty nejen motoricky, ale i intelektuálně, emocionálně a spirituálně je tedy záležitostí nejen genetické podmíněnosti, ale také výchovy a vzdělávání. Taková výchova se musí dít plně vědomě v přítomnosti, v setkávání se s konkrétními podněty, s druhými, s okolím. Abychom si mohli být plně vědomi toho, co se kolem nás a s námi děje, je třeba naučit ladit se na sebe sama, na druhé i okolí. Podobně jako Dewey (1980) i Miller (1992) poukazuje na to, že jsme propojeni s druhými i celým světem, a tím i s hlubším smyslem našich životů. O důležitosti propojení všech oblastí (v kterých se můžeme rozvíjet) v každém okamžiku (v přítomnosti) mluví i Radim Šíp.

Znalost se utváří v prožitku, v plynutí a v tělesných proměnách prožitku a jeho stopy se uchovávají k dalšímu zpracování v zážitcích. Ty jsou doslova zapsány prostřednictvím neuronálních, hormonálních, fyziologických vzorů přímo do našich těl. Proto je tělesnost, pohyb či zranitelnost podstatou každého pedagogického procesu. Tyto vzory ale nejsou něčím pouze fyzikálním, materiálním, jsou základem našich duševních a duchovních procesů, které jedince propojují se společenstvím, s veškerým životem i s kosmem. Propojení můžeme nazývat duchovním principem, bohem či zázrakem evoluce – podstatné však je, že toto propojení nás jako oddělené bytosti provazuje s ostatními prvky bytí a dává význam Celku plynoucího života. (Šíp, 2017, s. 34)

Ron Miller (1992) upozorňuje, že pedagog dokáže celostně přistupovat k druhým tehdy, když sám nejprve pozná způsoby zkoumání a tázání, když sám nejprve zažije smysluplnost. Z takového zážitku totiž může vyvstat vlastní potřeba porozumět sobě, lidem i světu. Vlastní potřeba rozumět souvisí s výchozími předpoklady celostního vzdělávání, kterými jsou úžas a údiv. Dokážeme-li žasnout a divit se, činíme tím první kroky k tomu, abychom začali klást otázky, abychom se začali seznamovat s novými myšlenkami, učit se novým dovednostem atd. Vnitřní motivace k vlastnímu rozvoji a převzetí zodpovědnosti za vlastní růst pak může vyústit v to, že začneme sami hořet, a tím zapalovat srdce druhých. Aby to fungovalo dlouhodobě, je třeba hořet, ale nevyhořet.