Obsah kapitoly

---

3.2.2 Co je to hra?

Zkuste si na začátek porozprávět (anebo individuálně zamyslet, pokud zrovna nemáte s kým hovořit) o tom, co je to hra. Pozor! Nikoliv jaké hry znáte, ale čím hra je. Co je její podstatou?

Na co jste přišli? Předpokládám, že jste se k podstatnému vymezení dostali skrze úvahy o všemožných hrách, které znáte. Mariáš, divadelní představení, hra na klavír, fotbal… Tolik různorodých podob, tolik odlišných činností. Co je spojuje? Podařilo se vám nalézt nějaký společný jmenovatel, kterým byste dokázali hru pojmenovat? Když trochu předběhneme logiku vyprávění, prozradím hned na začátek, že různí myslitelé ve hře vnímají nejenom uvolněnou činnost, ale dokonce základ, z něhož vyrůstá celá kultura, také však rys, který je od lidského života neodstranitelný, nebo paralelu k používání jazyka, ba dokonce symbol celého světa. To je, co? Předpokládám, že k takovýmto velkorysým zobecněním jste se při krátkodobé diskusi nedostali, budu však doufat, že už z jejich pouhého vyjmenování se hra začíná vyjevovat jako něco nikoliv nedůležitého, nevážného a bezproblémového.

První dílčí téma nás tak staví před otázku, jak hru definovat, abychom přemýšleli o tomtéž a nikoliv o různých výsecích reality. Ale kudy do toho? Těch pokusů bylo v minulosti už mnoho, a kdo se tím hodlá podrobněji zabývat, dokáže v literatuře identifikovat několik stovek různorodých definičních výměrů hry. Některé se zaměřují na význam slova, jiné na typy hraní, další na vnitřní motivy, hravý instinkt, cvik pro vážnou činnost a další a další aspekty, jimiž lze hru racionálně a slovně uchopit. Ale každá z definicí má nějaká slabá místa, žádná není ideální. Holandský filosof kultury a historik Johan Huizinga (1872–1945) na to šel přes strukturní momenty hry, přes aspekty, které hru vytvářejí, konstituují, bez nichž hra není hrou. Knížka je to zajímavá, rozsáhlá a kdo se hrou hodlá zabývat, nesmí ji minout a vynechat ze své četby.

První impuls, který z četby této knihy získáte, se týká vztahu hry a kultury. Autor v ní totiž tvrdí (a shromažďuje poměrně velký soubor podpůrných argumentů), že hra není produktem kulturního dění, ale naopak – veškerá kultura vyrůstá ze hry, prokazuje znaky hry, je herní povahy. To nám umožnuje vnímat paralely mezi hrou a takovými kulturními jevy, jako je náboženství, právo, válka, vědění, básnictví, či filosofie. Je to snad až příliš odvážné tvrzení, které nás zavádí do hlubin filosofické antropologie a úvah o rozdílech mezi zvířetem a člověkem.

Pokud je opravdu hra původnější než kultura, znamená to, že zvířecí hra je svojí podstatou totožná té lidské?

Pokud na předchozí otázku odpovídáte souhlasně, tedy že nevidíte rozdíl mezi dováděním zvířecích mláďat a dětským skotačením, zeptám se, zda vidíte rozdíl třeba mezi kočičí honbou za provázkem a prvoligovým zápasem v kopané. Protože tyto dva jevy bychom asi už do přímé souvislosti nedali.

Přikláním se spíše k názoru, že určité projevy zvířecího hraní se mohou podobat lidské hře, ale přesto že mezi těmito dvěma fenomény je zásadní rozdíl, který spočívá v kvalitativní odlišnosti lidského a zvířecího způsobu bytí. Ale tím bychom utekli dost stranou našeho hlavního tématu, proto připojím alespoň argument od jiného filosofa, kterého jsem ani nezařadil do výběru této kapitoly, přestože je jeho půvabná knížka o hře nesmírně inspirativní.

Německý filosof Hans-Georg Gadamer (1900–2002) se proslavil zejména metodologickým zkoumáním odhalujícím principy hermeneutiky, totiž správného chápání a výkladu textů. Ke každému dílu přistupujeme již s nějakým předporozuměním a naše rozumění se může pohybovat v rozšiřujícím a prohlubujícím se kruhu. Avšak v této drobné knížce se soustředil na situaci filosofické estetiky a poukázal na vazbu umění ke hře, rituálu, symbolu, obřadu a slavnosti, tedy na kořeny, z nichž vyrůstá mýtus, náboženství i kultura.

S oporou o toto poznání tak můžeme souhlasit s Huizingou, že hra je původnější než kultura, ale současně nemusíme vnímat lidskou a zvířecí hru jako shodné fenomény. Podloží, z něhož vyrůstají různorodé kulturní formy a podoby, tak spočívá na společné síle slova a vyprávění mýtu, symbolické obraznosti a obřadnosti rituálu, i vztahu ke sféře posvátného, jež jsou v izolovaných a specializovaných projevech patrné ve filosofii, umění a náboženství, ale také ve hře.

Druhý impuls, který nám Huizinga v knize Homo ludens poskytuje, je patrně nejslavnější definice hry, spočívající však na vymezení základních znaků přináležejících ke každé hře.

Strukturní momenty hry

• svobodné jednání
• vystoupení z „obyčejného“ života do dočasné sféry aktivity s vlastní tendencí (hra stojí mimo proces uspokojování potřeb)
• uzavřenost a ohraničenost (prostor, čas)
• řád, pravidla
• rytmus a harmonie (střídání, variace)
• napětí (nejistota, naděje)
• svět hry (obklopen tajemstvím)

Možná se vám to nezdá a některé momenty nepovažujete za podstatné, ale zkusme se nad nimi zamyslet. Do hry nás opravdu nikdo nedokáže donutit. Je to sféra svobody, a pokud bychom stejnou činnost dělali pod nátlakem, už by to nebyla hra, ale něco jiného (třeba práce pro vrcholového sportovce). Také je zřejmé, že při hře nemyslíme na to, co budeme večeřet, nebo jaká schůzka nás čeká odpoledne – jsme v jiné sféře, v oblasti spíše svátečního než všednodenního. Fakt, že každá hra má svůj prostor (vymezený herní deskou nebo hřištěm, hracím územím, za jehož hranicemi už hra neplatí) je naprosto zjevné, stejně jako časové určení od začátku hry do jejího konce. Pravidla bezpochyby hru spoluvytvářejí a právě jimi se různé hry odlišují, byť by se jednalo o hry málo strukturované. Rytmus a harmonie poukazují mj. na to, že jedna hra může variovat při různých sehrávkách. Naděje na vítězství, nejistota ohledně jeho získání a z toho pramenící napětí je evidentně nejenom motivačním faktorem. A to, že z toho všeho dohromady vzniká svébytný svět hry, se stane ještě centrálním bodem jedné z dalších podkapitol tohoto tématu.