Přestože teplota je jedním z nejdůležitějších faktorů životního prostředí, protože má vliv na rychlost metabolismu organismů, je zde mnoho dalších fyzikálních faktorů, které mohou být značně omezující. Celá skupina abiotických faktorů se týká množství vody přítomné v životním prostředí. Vodní organismy samozřejmě vyžadují vodu jako základní médium své existence, ale většina suchozemských zvířat a rostlin je také omezena vlhkostí stanoviště nebo vzduchu, která následně ovlivňuje rychlost odpařování vody z půdy, ze zvířat i rostlin. Tyto ztráty mohou být omezovány zmenšením plochy povrchu, zkrácením doby expozice na slunci a produkcí suchých exkrečních produktů. Ztráty jsou vyvažovány ziskem vody z metabolismu, z potravy a při pití. V této souvislosti je důležitým faktorem pro život suchozemských živočichů relativní vlhkost vzduchu (udává se od 0 do 100 %). Čím je relativní vlhkost vzduchu nižší, tím více musí organismy omezovat nebo vyrovnávat svou ztrátu vody. Tato schopnost pak omezuje nebo zvýhodňuje jejich existenci.

Suchozemské rostliny se od suchozemských živočichů liší ve dvou důležitých ohledech. Zaprvé, ačkoliv jejich nadzemní části trpí stejnými ztrátami vody jako živočichové, jejich podzemní části (tj. kořeny) jsou fyzicky v kontaktu s prostředím, ze kterého mohou vodu získat. Zadruhé, voda je pro rostlinu navíc důležitým zdrojem pro fungování fotosyntézy.

Organismy, jejichž výskyt je velmi silně závislý na relativní vlhkosti jsou živočichové bez ochranného tělesného pokryvu - obojživelníci, suchozemští stejnonožci, hlísti, žížaly a měkkýši. Ti musí alespoň v aktivním stadiu žít v mikroprostředí, kde se hodnoty vlhkosti blíží 100 %. Naopak největší skupinou živočichů, kteří unikli takovému omezení, jsou suchozemští členovci (zejména hmyz). Ale i zde má ztráta vody výparem klíčový význam. Můžeme to pozorovat na příkladu octomilky Drosophila subobscura. Stejně jako ostatní hmyz má i D. subobscura nepropustnou vnější kostru. Ke ztrátě vody však dochází na respirační ploše, tj. v obdobích aktivity když jsou otevřené vzdušnice. Druh D. subobscura je nucen zdržovat se většinou v lesích (vysoká relativní vlhkost). Jen občas podniká výlety do otevřených oblastí s nízkou relativní vlhkostí a to hned po rozbřesku a těsně před soumrakem, kdy je teplota nejnižší a relativní vlhkost nejvyšší. To jsou části dne, kdy je zároveň období jeho nejvyšší aktivity, Během poledních hodin by se létající octomilka rychle dehydratovala. Období její aktivity v suchých otevřených oblastech jsou vymezena dokonce ještě úžeji než ve vlhčích lesích (Inglesfield & Begon, 1981).

<< Předchozí | Nahoru | Následující >>

Zdroje:

BEGON, M., HARPER, J.L. & TOWNSEND, C.R. (1997): Ekologie: jedinci, populace a společenstva. 1. vyd. Vydavatelství Univerzity Palackého, Olomouc. 949 s. ISBN 8070676957

COX, B.C. & MOORE, P. D. eds. (1999): Biogeography: an ecological and evolutionary approach. 6th edition. Oxford: Blackwell Science. ix, 298 s. ISBN 086542778X

INGLESFIELD, C. & BEGON, M. (1981): Open ground individuals and population structure in Drosophila subobscura Collin. Biological Journal of the Linnean Society, 15: 259—278.

LOMOLINO, M. V., RIEDLE, B. R., & BROWN, J. H. eds. (2006): Biogeography. 3rd edition. Sunderland, Mass.: Sinauer Associates. xiii, 845. ISBN 0-87893-062-0

MACDONALD, G.M. (2003): Biogeography – Space, Time and Life. John Wiley & Sons, Inc. New York. ISBN 0-471-24193-8