Neotropická biogeografická oblast zahrnuje jižní a střední Ameriku a přilehlé ostrovy. Je domovem přibližně 23 čeledí savců a je tedy výrazně rozmanitější než Nearktická oblast. Známými endemickými rody savců Neotropické oblasti jsou např. lamy (Lama), morčata (Cavia) a činčily (Chincilla). Neotropická a Nearktická oblast sdílejí mnoho čeledí a rodů, např. králíky, rejsky, veverky, kočky, lišky, pumy a jeleny. Kromě toho savčí fauna Neotropické oblasti vykazuje zajímavou podobnost i s dalšími biogeografickými oblastmi, neboť např. lamy patří do čeledi velbloudovitých (Camelidae) a jsou úzce příbuzné palearktickým velbloudům. V Neotropické oblasti žijí také dvě původní čeledi opic, které jsou sice primitivnější, ale vzdáleně příbuzné opicím z Palearktické, Indomalajské a Afrotropické oblasti. Jeden zajímavý rys Neotropické oblasti je rozmanitost jejích endemických hlodavců. Jedná se o 12 různých endemických čeledí a téměř 200 endemických druhů. A konečně, Neotropická oblast má po Austrálii nejvyšší rozmanitost vačnatců – 3 čeledi a 84 druhů.

Obr. 51: Neotropická biogeografická oblast (http://en.wikipedia.org/).

Z dalších živočišných taxonů jsou pro Neotropickou biogeografickou oblast typičtí např. červoři (Gymnophiona), hvízdalkovití (Leptodactylidae), kteří zde ekologicky nahrazují skokanovité. Dále kajmani (Caiman) a hroznýšovití (Boidae). Z ptáků nanduovití (Rheidae) a tinamiovití (Tinamiformes), kondorovití (Cathartidae), papoušci (Psittacinae) nebo kolibříkovití (Trochilidae). Ze savců jsou dále typičtí mravenečníci (Myrmecophagidae), lenochodi (Megalonychidae), pásovci (Dasypodinae), štětinatci (Solenodon), kosmanovití (Callitrichinae), malpovití (Cebidae) a tapíři (Tapiridae).

Spusťte si slideshow, která vám obrazem představí druhy charakteristické pro Neotropickou biogeografickou oblast:

Seznam zobrazených druhů si můžete stáhnout zde.

Květena Neotropické oblasti je velmi pozoruhodná svou rozmanitostí. Nalezneme zde 137 čeledí kvetoucích rostlin, což je nejvíce ze všech fytogeografických regionů. Přes 50 čeledí je endemických. Řadu dalších čeledí sdílí tato oblast s přilehlou Nearktickou biogeografickou oblastí. Některé, jako například kaktusy, mají relativně kontinuální distribuce přes Panamskou šíji. Další společné rody a druhy naopak ukazují zajímavé disjunkce v jejich rozšíření mezi Neotropickou a Nearktickou oblastí. Překvapivě velký je počet pouštních druhů (včetně mexického keře Larrea tridentata), které se vyskytují jak v pouštích v Severní Americe, tak i v pouštních oblastech jižního cípu Jižní Ameriky. Dále byl velký počet neotropických rostlinných čeledí a rodů nalezen také v Australasijské nebo Afrotropické oblasti. Mezi významné fytogeografické prvky Neotropické biogeografické oblasti patří, kromě jižního buku, také některé rody jehličnanů jako např. Podocarpus a Araucaria a také mnoho rodů a druhů z čeledi Proteaceae. Rody Weinmannia a Podocarpus se nachází také v Australasijském, Afrotropickém a Neotropickém regionu. Navíc, několik rodů alpínské polštářové vegetace, které jsou známy z Nového Zélandu a Tasmánie se nachází také v horách v Chile. Patří sem rody Donatia, Phyllanchne, Drapetes a Gaimardia.

Obr. 52: Ukázky disjuktního rozšíření rostlinných druhů mezi Severní a Jižní Amerikou (Lomolino et al. 2006).

Velká rozmanitost neotropické fauny a flóry, a její vztah s ostatními regiony, je odrazem jak různorodého životního prostředí, tak i geologické historie regionu. Neotropická biogeografická oblast zahrnuje téměř všechny typy prostředí od alpínské tundry přes lesy mírných šířek, tropický deštný prales, suchý tropický les, savanu, stepi (pampy) až po pouště, a proto zde také nalezneme širší spektrum potenciálních nik v porovnání s Nearktickou a Palearktickou biogeografickou oblastí. Relativně velký podíl vačnatců ve fauně Neotropické oblasti je vysvětlován dřívějším spojením mezi Jižní Amerikou a dalšími kontinenty Gondwany (Austrálií a Antarktidou). Během prvních radiací savců a krytosemenných rostlin v křídě byla Jižní Amerika spojena přes Antarktidu s Austrálií. Afrika se již na počátku svrchní křídy, asi před 95 mil let, začala pohybovat severozápadně a oddělila se od Antarktidy. Na počátku třetihor, asi před 55 mil. let, se Jižní Amerika oddělila od Antarktidy, ale neposunula se ještě tak daleko, aby vzniklo spojení se Severní Amerikou. Savčí fauna Jižní Ameriky s dominancí vačnatců a její flóra, která obsahovala mnoho Gondwanských taxonů, se tak vyvíjely v izolaci téměř 40 miliónů let. Tato historie tedy vysvětluje vazby mezi Neotropickou, Australasijskou a Afrotropickou faunou a flórou.

Obr. 53: Animace ukazující pohyb kontinentů, který vysvětluje současné rozšíření vačnatců v Jižní a Severní Americe (převzato z http://en.wikipedia.org/).

Přítomnost nearktické fauny a flóry v Neotropické oblasti je vysvětlována vznikem Panamské šíje - pevninského spojení mezi oběma oblastmi, které vzniklo přibližně před 3 mil. let. Nicméně, již před vznikem tohoto spojení zde pravděpodobně existovala migrace mezi oběma oblastmi přes ostrovy ležící na místě dnešní Panamské šíje. Biogeografové proto uvažují, že předkové dnešních neotropických opic a předkové některých neotropických hlodavců se sem rozšířily pravděpodobně přes tyto „nášlapné kameny“ (stepping stones) v průběhu středních třetihor. Důsledkem vzniku pevninského spojení před 3 mil. let byla migrace vačnatců na severozápad a placentálních savců (např. jelenů a koček) na jihovýchod. Tento proces je nazýván jako velká americká výměna bioty (Great American Interchange). Tato výměna však nevedla pouze k šíření převážně jihovýchodním směrem, ale zapříčinila také vyhynutí mnoha druhů vačnatců v Neotropické biogeografické oblasti.

Obr. 54: Postupné formování panamské šíje. Povšimněte si ostrovů, které zde existovaly před spojením a sloužily jako tzv. "stepping stones" při šíření různých druhů (Iturralde-Vincent & MacPhee 1999; Lomolino et al. 2006).

<< Předchozí | Nahoru | Následující >>

Zdroje:

COX, B.C. & MOORE, P. D. eds. (1999): Biogeography: an ecological and evolutionary approach. 6th edition. Oxford: Blackwell Science. ix, 298 s. ISBN 086542778X

ITURRALDE-VINCENT, M.A. & MACPHEE, R.D.E. (1999): Paleogeography of Caribbean region: Implications for Cenozoic biogeography. Bulletin of the American Museum of Natural History 238: 1-95.

LOMOLINO, M. V., RIEDLE, B. R., & BROWN, J. H. eds. (2006): Biogeography. 3rd edition. Sunderland, Mass.: Sinauer Associates. xiii, 845. ISBN 0-87893-062-0

MACDONALD, G.M. (2003): Biogeography – Space, Time and Life. John Wiley & Sons, Inc. New York. ISBN 0-471-24193-8

http://en.wikipedia.org/wiki/File:Marsupial-biogeography-animation-map.gif

http://en.wikipedia.org/wiki/Ecozone