Za posledních 200 let, lidé způsobili vyhynutí tisíců druhů, navíc si nepochybně ještě nejsme vědomi vyhynutí mnoha dalších druhů mikrobů, malých zvířat a rostlin. Na druhou stranu, zánik některých pozoruhodných organismů je dobře zdokumentován, neboť máme mnohem více informací o některém z posledních vymírání než o většině vymírání zjištěných z fosilních záznamů. Díky tomu můžeme uvést několik příkladů procesů vyhynutí.

Před příchodem prvních evropských kolonistů byl holub stěhovavý (Ectopistes migratorius) velmi hojně rozšířený na východě Severní Ameriky. Odhady celkové početnosti jeho populací byly v milionech, možná miliardách. Holubi létali v hustých hejnech (až tisíc jedinců) krmili se bukvicemi, žaludy a mnoha dalšími běžnými plody a hnízdili ve velkých koloniích. Tím byli velmi zranitelní a lidé je lovili jako potravu. V 70. letech 19. století bylo denně chyceno, často do jedné sítě, 2000 až 3000 ptáků a každý den bylo posíláno do New Yorku 100 sudů plných holubů. Od roku 1890 holubi prakticky vymizeli. V roce 1914, poslední známý holub stěhovavý zemřel v zoo v Cincinnati (Pearson 1936). Podobných příběhů lze nalézt více. Pouze kombinace štěstí a pozdních záchranných opatření zabránilo vyhynutí jeřábů, labutě trubače (Cygnus buccinator), zubra (Bison bonasus), mořské vydry (Enhydra lutris), plejtvákovce šedého (Eschrichtius robustus), apod.

Jiným příkladem je zánik severoamerického kaštanovníku (Castanea dentata), který byl jedním z nejhojnějších stromů opadavých listnatých lesů Severní Ameriky. V roce 1904 byla do Severní Ameriky (pravděpodobně z Asie) náhodně zavlečena patogenní houba (Endothia parasitica), která ve své domovině napadala příbuzný, ale méně zranitelný druh kaštanovníku. Nákaza se rychle rozšířila a během 40 let prakticky vyhubila kaštanovník v celém jeho areálu. V některých částech území tak lze nalézt už jen pár přežívajících jedinců, ty jsou však většinou napadeny ještě před tím, než mohou dosáhnout reprodukčního vzrůstu. To vyvolává otázku, jestli může kaštanovník ještě dále odolávat absolutní extinkci?

Výše uvedené příklady ilustrují zranitelnost mnoha druhů změnami životního prostředí, které jsou způsobené moderním člověkem. Nicméně, lidé nemusí mít lovecké zbraně nebo zemědělské prostředky, aby působili vymírání. Primitivní domorodci také téměř jistě sehráli významnou roli v mnoha vymíráních, která jsou dokumentována ve fosilním záznamu, ovšem schopnost některých druhů nakonec přežít téměř jisté vyhubení je úžasná. Dva druhy mořských savců, které obývají tichomořské pobřeží Severní Ameriky – rypouš severní (Mirounga angustirostris) a mořské vydry (Enhydra lutris) – byli téměř vybiti kvůli jejich tuku respektive kůži. Velmi malou populaci se podařilo zachránit, nicméně chráněné populace najednou rychle rostly a vznikly velké a zdravé populace. Další z pacifických mořských savců plejtvákovec šedý (Eschrichtius robustus) stále zvyšuje své počty v návaznosti na ukončení lovu a nedávno byl odstraněn ze seznamu ohrožených druhů USA. Několik druhů ptáků jako např. labuť trubač (Cygnus buccinator), bylo na sklonku 17. století takřka vyloveno v kvůli peří, které bylo dodáváno do kloboučnického průmyslu. Tyto druhy jsou dnes opět dosti četné.

<< Předchozí | Nahoru | Následující >>

Zdroje:

COX, B.C. & MOORE, P. D. eds. (1999): Biogeography: an ecological and evolutionary approach. 6th edition. Oxford: Blackwell Science. ix, 298 s. ISBN 086542778X

LOMOLINO, M. V., RIEDLE, B. R., & BROWN, J. H. eds. (2006): Biogeography. 3rd edition. Sunderland, Mass.: Sinauer Associates. xiii, 845. ISBN 0-87893-062-0

MACDONALD, G.M. (2003): Biogeography – Space, Time and Life. John Wiley & Sons, Inc. New York. ISBN 0-471-24193-8

PEARSON, T.G. ed. (1936): Birds of America. Garden City Publishing Co. Garden City, NY.