Blízká podobnost fauny a flóry Nearktické a Palearktické biogeografické oblasti vedla některé biogeografy k popisování těchto oblastí jako jednoho superregionu – Holarktické biogeografické oblasti. S ohledem na úzké vztahy mezi flórou a faunou a na historické vazby mezi těmito regiony v průběhu třetihor a čtvrtohor, je budeme i zde považovat za jeden celek. Nearktická biogeografická oblast zahrnuje celou Severní Ameriku, Grónsko a většinu Mexika. Palearktická biogeografická oblast zahrnuje Evropu, severní Afriku a severní Asii. Savčí fauna Nearktické a Palearktické oblasti je chudší než fauna v tropických oblastech. Nearktická oblast je domovem 13 čeledí a Palearktická oblast 18 čeledí suchozemských savců. Obě oblasti spolu sdílejí mnoho čeledí a rodů savců – 21 druhů savců se vykytuje v obou oblastech. V nearktické fauně zcela dominují placentální savci – je zde 111 různých rodů, nicméně nalezneme zde i jeden rod vačnatců – vačice. Dobře známými druhy, které jsou nyní endemické pro Nearktickou biogeografickou oblast, jsou: bizon americký (Bison bison), pižmoň severní (Ovibos moschatus), vidloroh (Antilocapra americana), ovce tlustorohá (Ovis canadensis), wapiti (Cervus candensis), psouni (Cynomys spp.), medvěd grizzly (Ursus horribilis) a kojot prérijní (Canis latrans). Během Pleistocénu žilo v Severní Americe mnohem více velkých savců, než je tomu dnes avšak velké vymírání na konci tohoto období vedlo k zásadnímu snížení rozmanitosti velkých savců. Mnoho savčích rodů, které se nacházejí v Nearktické oblasti, se také vyskytuje i v Palearktické oblasti. Ze známějších příkladů lze uvést rod bizon (Bison), los (Alces) a medvěd (Ursus). Dále také soba polárního (Rangifer tarandus) a rysa (Lynx lynx). Kromě toho Palearktická oblast zahrnuje i rody, které se nevyskytují v původní moderní fauně Nearctické oblasti. Patří sem dobře známí savci, jakými jsou např. opice, pandy (Ailuropoda), tygři (Panthera), koně (Equus) a velbloudi (Camelus).

Obr. 49: Holarktická biogeografická oblast - Palearktická (tmavě šedá) a Nearktická oblast (šedá) (http://en.wikipedia.org/).

Z rybích taxonů jsou pro Nearktickou biogeografickou oblast typičtí např. kostlíni (Lepisosteiformes), sumečkovití (Ictaluridae) a okounkovití (Centrarchidae). Z obojživelníků a plazů to jsou mločíkovití (Plethodon), axolotlovití (Ambystomatidae), kajmankovití (Chelydridae), korovcovití (Heloderma), chřestýši (Crotalinae) a aligátor americký (Alligator mississippiensis). Z ptačích čeledí je typická např. subendemická čeleď krocanovitých (Meleagridae).

Pro Palearktickou oblast jsou typičtí z ryb kaprovití (Cyprinidae) nebo okounovití (Percidae), z obojživelníků mlokovití (Triturus a Salamandra), blatnicovití (Pelobatidae), ropuchovití (Bufonidae), rosničkovití (Hylidae) a skokanovití (Ranidae). Z plazů to jsou např. ještěrkovití (Lacertidae), užovkovití (Colubridae), scinkovití (Scincidae) a slepýšovití (Anguidae). Z ptáků např. pěnkavovití (Fringillidae) nebo sýkorovití (Paridae).

Spusťte si slideshow, která vám obrazem představí druhy charakteristické pro Palearktickou a Nearktickou biogeografickou oblast:

Seznam zobrazených druhů si můžete stáhnout zde.

Krytosemenné rostliny Nearktické oblasti také sdílejí mnoho rodů a čeledí s Palearktickou oblastí. Nearktická oblast je však bohatší, neboť zahrnuje 94 původních čeledí krytosemenných rostlin a Palearktická oblast pouze 69. V obou oblastech dominují listnatým lesům druhy jako javor (Acer spp.), dub (Quercus spp.), jasan (Fraxinus spp.), jilm (Ulmus spp.), líska (Corylus spp.), bříza (Betula spp.), lípa (Tilia spp.), topol (Populus spp.) a buk (Fagus spp.). Tyto oblasti sdílejí také mnoho rodů jehličnanů, které dominují boreálnímu pásu. Jedná se o borovice (Pinus spp.), smrky (Picea spp.), jedle (Abies spp.) a modříny (Larix spp.). Arktická vegetace křovin a bylin je v těchto oblastech také velmi podobná a to dokonce i na úrovni samotných druhů. Druhy, jako vrba (Salix arctica) a dryádka (Dryas integrifolia) jsou společné pro oba regiony. Oproti tomu je pouštní flóra obou regionů zcela odlišného složení. Kaktusy lze například nalézt pouze v Nearktické a Paleotropické oblasti. Značný počet pouštních rodů je společný pro Nearktickou a Neotropickou oblast. Některými dobře známými endemickými stromy Nearktické oblasti jsou: liliovník tulipánokvětý (Liriodendron tulipifera), sekvoj vždyzelená (Sequoia sempervirens) a douglaska tisolistá (Pseudotsuga menziesii). Pro Palearktickou oblast jsou endemické druhy stromů jako např.: olivovník evropský (Olea europaea), řečík pistáciový (Pistacia vera), cedry starého světa (Cedrus spp.) ve Středomoří, metasekvoje čínská (Metasequoia glyptostroboides) v Číně a kryptomerie japonská (Cryptomeria japonica) v Japonsku.

Úzký vztah mezi savci a rostlinami Nearktické a Palearktické oblasti lze vysvětlit podobnou polohou obou regionů a tedy i podobnými klimatickými podmínkami. Kromě toho výměna fauny a flóry těchto oblastí byla usnadněna spojením mezi Evropou, Asií a Severní Amerikou, které trvalo značnou část z posledních 65 mil. let. A konečně, prostředí v obou regionech bylo silně ovlivněno klimatickými a geografickými změnami - ochlazením na konci kenozoika a následnými glaciály. V minulosti byly oba regiony úzce spojeny v oblasti severního Atlantiku a Severního Tichomoří. Přibližně před 60 až 50 milióny let, během raného eocénu, se 34 z 60 rodů savců známých z Evropy objevilo i v Severní Americe. Naopak, první primáti, předkové opic starého a nového světa a dalších primátů, se pravděpodobně v tuto dobu vyvinuli v Severní Americe a rozšířili se do Evropy a Afriky. Podobně blízká shoda je zřejmá také u evropských a severoamerických rostlin. Prvotní výměna fauny a flóry Evropy a Severní Ameriky byla tedy umožněna pozemním spojením v oblasti severovýchodní Kanady, Grónska a severní Evropy.

Jak se zvětšoval Atlantický oceán, rostla bariéra mezi Severní Amerikou a Evropou. Ve stejné době se spojila Evropská deska s Asijskou a toto spojení umožnilo šíření rostlin a živočichů napříč Eurasií. Před 14 mil. let byla Eurasie jednou velkou pevninskou masou rozprostírající se od Atlantiku k Pacifiku a přibližně v této době se severovýchodní Asie téměř spojila v oblasti Beringie se severozápadní částí Ameriky. Přerušované pozemní spojení mezi oběma kontinenty vzniklo v důsledku ledových dob a značného kolísání hladiny moře. Poklesy hladiny moře tak dovolily významné výměny faun pozdně třetihorních savců Nearktické a Palearktické oblasti. Dobrým příkladem může být šíření koní. Jejich předkové rodu Hippanion se před 13 mil. let vyvinuli v Severní Americe a pokles hladiny moře před 11,5 mil. let jim dovolil migrovat Beringovou úžinou až do Asie. Pokles hladiny moře byl způsoben růstem arktického a antarktického ledového příkrovu. Tato událost však vedla také k vyhynutí např. jižního buku (Nothofagus) a většiny ostatních terestrických organismů v Antarktidě.

Vraťme se však zpět na severní polokouli, kde se koně během několika tisíc let rozšířili z Asie do Evropy a Afriky. Šíření koní a dalších pasoucích se býložravců bylo ve třetihorách podpořeno současným rozvojem stepí. Současné rozšíření mnoha rodů savců Nearktické a Palearktické oblasti tak může být vysvětleno šířením přes Beringovu úžinu v pozdních třetihorách. Medvědi pravděpodobně vznikli v Eurasii v pozdních třetihorách a během několika spojení kontinentů se rozšířili do Severní Ameriky. Obdobně tomu je i s ostatními příslušníky řádu šelem (Carnivora) - psi a kočkami. Během třetihor a čtvrtohor, proběhlo u obou těchto skupin několik migračních vln jak na východ, tak i na západ přes Beringovu úžinu. Bizon, los, karibu a vidloroh mají pravděpodobně svůj původ také v Eurasii a ve stejné době přešli do Severní Ameriky. Oproti tomu velbloudi se kupodivu vyvinuli v Severní Americe asi před 50 miliony let a v průběhu čtvrtohor se rozšířili do Eurasie.

Klimatické ochlazení během čtvrtohor a s ním související kontinentální zalednění mělo dramatický dopad na savčí faunu jak Nearktické, tak i Palearktické oblasti. Na chladno adaptovaní savci jako pižmoň, sob a lední medvěd se vyvinuli v Palearktické oblasti během posledního 1 milionu let a rozšířili se do všech severních částí těchto oblastí. Nástup chladnějších podmínek a střídání teplejších a chladnějších období v průběhu čtvrtohor zapřičinilo také významná vymírání savců i rostlin. Pozdně třetihorní flóra Evropy byla svou diverzitou velmi podobná tehdejší flóře východní Severní Ameriky. V průběhu čtvrtohor byla však diverzita evropské savčí fauny a flóry, zejména co se týče dřevin, významně redukována v porovnání se Severní Amerikou. Převládající západo-východní orientace středoevropských pohoří působila při měnících se pleistocénních klimatických podmínkách jako migrační bariéra. V případě Severní Ameriky mohly druhy v závislosti na ochlazování a oteplování volně migrovat od severu k jihu napříč celým kontinentem a udržela se zde tak vyšší druhová bohatost.

Obr. 50: Animace ukazující postupný zánik pevninského spojení mezi Eurasií a Severní Amerikou (převzato z http://cs.wikipedia.org/).

<< Předchozí | Nahoru | Následující >>

Zdroje:

COX, B.C. & MOORE, P. D. eds. (1999): Biogeography: an ecological and evolutionary approach. 6th edition. Oxford: Blackwell Science. ix, 298 s. ISBN 086542778X

MACDONALD, G.M. (2003): Biogeography – Space, Time and Life. John Wiley & Sons, Inc. New York. ISBN 0-471-24193-8

http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Beringia_land_bridge-noaagov.gif

http://en.wikipedia.org/wiki/Ecozone