Biochora je vyšší typologická (opakovatelná) jednotka členění území bioregionu. Má heterogenní ráz a vyznačuje se svébytným zastoupením, uspořádáním, kontrastností a složitostí kombinace skupin typů geobiocénů. Tyto vlastnosti jsou podmíněny kombinací vegetačního stupně, substrátu a reliéfu. Biochora tedy vychází z potenciálních podmínek krajinné sféry, zpravidla se však vyznačuje i svébytným zastoupením aktuálních biocenóz. Velikost jednoho segmentu biochory je zpravidla v intervalu 0,5—102 km2.

Na území České republiky bylo vymezeno 366 typů biochor v celkem 9186 segmentech biochor (uzavřených polygonech). Průměrná plocha jednoho segmentu biochory činí přibližně 8,6 km2. V hercynské podprovincii bylo vymezeno 330 typů biochor, v polonské jen 23 typů, v západokarpatskské 66 typů a v severopanonské 29 typů. V jednotlivých bioregionech bylo vymezeno 2 až 49 typů biochor a 2 až 381 segmentů biochor. Charakteristiky jednotlivých typů podává publikace Biogeografické členění České republiky II. díl. (Culek 2005). Obrazovou galerii vybraných typů biochor si můžete prohlédnout zde.

Pro účely snadné identifikace typů biochor byl vytvořen čtyřmístný kód složený z jednoho znaménka, jedné číslice a dvou písmen (např. -4BS). Číslicí je vyjádřen převažující vegetační stupeň typu biochory, ve smyslu Zlatníka (1976), který rozlišil na území bývalé ČSSR 8. vegetačních stupňů „lesních a křovinných“:

1. dubový vegetační stupeň

2. bukodubový vegetační stupeň

3. dubobukový vegetační stupeň

4. bukový vegetační stupeň

5. jedlobukový vegetační stupeň

6. smrkojedlobukový vegetační stupeň

7. smrkový vegetační stupeň

8. klečový (subalpínský) vegetační stupeň

Číslu vegetačního stupně je někdy předřazeno znaménko "-" označující, že daný typ biochory leží v oblasti srážkově relativně suché (Ambros 1989). Pokud se typ biochory nachází v oblasti srážkově normální až nadnormální, není na prvním místě pro přehlednost uvedeno žádné znaménko.

Třetí složku kódu tvoří georeliéf, který je vyjádřen jedním písmenem velké abecedy. Písmena pro kategorie reliéfu byla volena tak, aby pokud možno evokovala či něčím připomínala daný georeliéf. V rámci ČR bylo vymezeno celkem 18 kategorií georeliéfu:

A - antropogenní georeliéfy (haldy, navážky, doly)
B - rozřezané plošiny (s mělkými údolími)
D - sníženiny (deprese, zpravidla podmáčené)
H - hornatiny
I - izolované vrchy (zpravidla neovulkanické kužely)
K - ledovcové kary
L - širší nivy (luhy)
N - užší nivy
P - pahorkatiny
Q - pahorkatiny se skalními městy
R - plošiny (roviny)
S - svahy
T - podmáčené roviny (mimo nivy)
U - údolí (výrazná zaříznutá)
V - vrchoviny
W - vrchoviny se skalními městy
Y - hornatiny se skalními městy
Z - hřbety (výrazné)

Čtvrtá složka označuje v typu biochory půdní substrát a jeho vlhkost. Substráty středně (normálně) vlhké a suché jsou vyznačeny písmeny velké abecedy, substráty vlhké jsou označeny písmeny malé abecedy. Stanoveno bylo 23 typů substrátů normálně vlhkých a suchých a 8 typů substrátů vlhkých, celkem tedy 31 typů substrátu. V obou případech jsou kódy substrátů řazeny přibližně podle klesající bazicity. Substráty lze sestavit do 9 dále uvedených skupin podle převažující zásaditosti, původu substrátu a jeho vlhkosti.

1. Skupina substrátů převážně bazických sedimentů:
A - vápence
B - slíny (a rozbřídavé slínovce, vápnité jíly)
C - (převážně) slínité flyše
D - opuky
E - spraše (a sprašové hlíny)
F - vápnité pískovce

2. Skupina substrátů převážně bazického krystalinika:
H - hadce
I - bazické neovulkanity
J - (slabě) bazické krystalinikum

3. Skupina substrátů neutrálních až slabě kyselých sedimentů:
K - (převážně) pískovcový flyš
L - neutrální permské sedimenty
M - droby (a slepence a břidlice Českého masivu)
N - zahliněné štěrkopísky

4. Skupina substrátů neutrálního až slabě kyselého krystalinika:
O - neutrální vulkanity
P - neutrální plutonity
Q - "pestré" metamorfity (tj. kyselé metamorfity s vložkami bazických hornin, výjimečně i břidlice s vložkami bazických krystalických hornin)

5. Skupina substrátů kyselého krystalinika:
R - kyselé plutonity
S - kyselé metamorfity
T - křemence (a silicity)

6. Skupina substrátů kyselých sedimentů:
U - (terasové) štěrkopísky
V - váté písky
W - (kyselé kvádrové) pískovce
X - kaolinické permské sedimenty

7. Skupina substrátů vlhkých bazických sedimentů:
a - slatiny
b - bazické podmáčené (anorganické) sedimenty

8. Skupina substrátů vlhkých živných sedimentů:
e - (převážně) hlinité (fluviální) nivní sedimenty s eolickými sedimenty (hrúdy)
h - (převážně) hlinité (fluviální) nivní sedimenty
k - (převážně) kamenité (fluviální) nivní sedimenty

9. Skupina substrátů vlhkých kyselých sedimentů:
o - kyselé (oligotrofní) podmáčené sedimenty
r - kyselé podmáčené sedimenty s rašelinami
v - hluboké rašeliny (zpravidla vrchoviště)

Charakteristiky všech těchto složek ekotopů podává Culek (2005).

Obr. 64: Biochory České republiky vymezené Culkem (2005). Barvy znázorňují příslušnost biochor k vegetačním stupňům. Kliknutím na obrázek zobrazíte detail z okolí Brna.

<< Předchozí | Nahoru | Následující >>

Zdroje:

AMBROS, Z. (1989): Ekologické systémy regionální a nadregionální úrovně. In: Biogeografie a její aplikace. Sborník prací Geogr. úst. ČSAV, č. 24, Brno. s. 57-63

CULEK, M. (ed.) 1996: Biogeografické členění České republiky. Enigma, Praha. 244 s. ISBN 8085368803

CULEK, M. (ed.) 2005: Biogeografické členění České republiky II. díl. AOPK ČR, Praha. 800 s. ISBN 8086064824

MADĚRA, P. & ZÍMOVÁ, E. eds. (2005): Metodické postupy projektování lokálního ÚSES. Ústav lesnické botaniky, typologie a dendrologie LDF MZLU v Brně a Löw a spol., Brno. [CD-ROM].

ZLATNÍK, A. (1976): Přehled skupin typů geobiocénů původně lesních a křovinných ČSSR. Zpr. Geogr. úst. Čs. akad. věd., č 13, sv. 3/4, s. 55–64. Brno.