Motorické schopnosti

Motorika člověka a tedy i její součást, motorické schopnosti se vyvíjí převážně v období postnatálním. Schopnosti se během růstu nejen rozvíjejí, ale i diferencují. Motorické schopnosti u osob pohybově školených jsou vyhraněnější než u osob neškolených, u dospělých pak vyhraněnější než u dětí. Motorické schopnosti mohou být výrazně ovlivněny aktivní pohybovou činností v dětství, pubertě a adolescenci, nebo naopak zabrzděny nečinností. Proces rozvíjení schopností je však vždy dlouhý a pozvolný (Měkota, Novosad, 2005).

Tělovýchovný proces zaměřený na rozvoj schopností je trénink. Rozvoj schopnosti se obvykle vyznačuje snahou o zvětšení kapacity organismu v určitém ohledu (např. zvýšení aerobní kapacity při vytrvalostním tréninku nebo zvětšení počtu svalových vláken při silovém tréninku dětí). (Měkota, 1983).

Pohybové schopnosti Měkota (2007) charakterizuje jako obsáhlou a členitou třídu schopností, jež podmiňují úspěšnou pohybovou činnost, dosahování výkonů nejen ve sportu, ale i ve všech oblastech života, kde je pohyb dominantní složkou. Motorické schopnosti zároveň i limitují výkonové možnosti sportovce a tvoří určitý „strop“, který nelze překročit. Dále konkretizují vnitřní předpoklady k činnosti, které jsou v organizmu vždy obsaženy, a pro zformování schopnosti má rozhodující význam jejich integrace, která se vyvíjí během zrání jedince za nezbytné účasti praxe, bez které by se schopnost nevyvinula.

Pohybové schopnosti se dělí na schopnosti kondiční, schopnosti koordinační, schopnosti hybridní (smíšené), které stojí mezi těmito dvěma skupinami a na pohyblivostní schopnost neboli flexibilitu, která stojí odděleně od těchto schopností.

Kondiční schopnosti jsou determinovány převážně faktory a procesy energetickými a řadí se sem schopnosti vytrvalostní, silové a z části i rychlostní.

Koordinační schopnosti jsou spjaty s řízením a regulací pohybové činnosti a patří do nich schopnost orientační, diferenciační, reakční, rovnováhová a rytmická, která je nazývaná též schopnost rytmické percepce a rytmizace.

Schopností, která v systému pohybových schopností stojí samostatně je pohyblivostní schopnost neboli flexibilita. Je to podle Měkoty (2007) schopnost člověka pohybovat částí nebo částmi těla v dostatečně velkém rozsahu, dle účelu lehce a požadovanou rychlostí. Jedná se o rozsah a kapacitu kloubu, která umožňuje plynulý pohyb v plném, tedy optimálním rozsahu. Tato schopnost je silně geneticky determinována, přestože možnosti jejího ovlivnění cvičením jsou značné (obr. 1).

Obr. 1 Hrubá taxonomie motorických schopností
(zdroj: Měkota, Novosad, 2005)

Koordinační schopnosti

Jak plyne z názvu, vztahují se uvažované schopnosti k výrazu koordinace. Koordinovat znamená uspořádávat, uvádět v soulad, vnášet řád. V případě pohybové koordinace jsou uváděny v soulad především dílčí pohyby či pohybové fáze tak, aby vytvořily harmonický celek pohybového aktu (Měkota, Novosad, 2005).

Koordinační schopnosti jsou podmíněny funkcemi a procesy pohybové koordinace, jsou spjaty především s řízením a regulací pohybové činnosti (obr. 2). Sem řadíme schopnosti orientační, diferenciační, reakční, rovnováhové, rytmické aj. (Hájková a kol., 2006).

Obr. 2 Hierarchické uspořádání motorických schopností
(zdroj: Měkota, Novosad, 2005)

Hlavní úlohu zde hraje činnost CNS (plastičnost a labilnost, nervo-svalová koordinace, reakční schopnost, orientace v prostoru a čase, činnost analyzátorů), psychické vlastnosti a stavy (motorická paměť, pozornost, periferní vidění atd.) a nakonec i samostatné fyzické vlastnosti a schopnosti (síla a rychlost kontrakce, kloubní pohyblivost atd.).

Taxonomie koordinačních schopností

Existuje několik typů taxonomie koordinačních schopností. Jednotlivé koordinační schopnosti neexistují striktně odděleně mezi sebou, ale naopak se navzájem prolínají. Rozdělujeme je na:

1. diferenciační schopnost – pracuje především na základě informací kinestetického analyzátoru (vnímání polohy vlastního těla). Např. správně upažit ve stoji, v sedu, ve skoku, se zavřenýma očima. Do diferenciačních schopností patří i schopnost analytického pohybu jednotlivých částí těla současně, ale např. v jiném směru (poskok do podřepu rozkročného – připažit a poskok do stoje – upažit) nebo v různých rovinách (pravá paže se pohybuje obloukem v bočné rovině a současně se provádí kruh v loketním kloubu levé ruky v čelné rovině). Kinesteticko-diferenciační schopnosti jako další balančními cvičeními ovlivnitelné schopnosti umožňují řídit pohyb v prostoru a čase s ohledem na silové požadavky dané činnosti či situace (Nykodým, 2000). Touto schopností je významným způsobem determinována ekonomičnost pohybu. Ideální pohyb je z hlediska kinesteticko-diferenciační schopnosti proveden přesně, v souladu s kritérii optimální techniky.
2. orientační schopnost – jedná se o schopnost určit a adekvátně změnit postavení a pohyb těla v prostoru. Vychází z kvalitního fungování jednotlivých analyzátorů. Jedná se o vnímání těla v prostoru (např.) závodní plochy. Dalším aspektem je analýza pohybu ostatních cvičenců či spoluhráčů nebo přesné postavení ve formaci.
3. schopnost rovnováhy – statické a dynamické – se projevuje při udržování stabilní polohy těla v určitých polohách a situacích.
4. schopnost reakce – znamená co nejrychlejší a nejkvalitnější zahájení určité činnosti.
5. schopnost rytmu – nejedná se jen o vnímání rytmu při cvičení na hudební doprovod. Schopnost udržení rytmu má vliv také na realizaci pohybových dovedností, protože každý prvek má svůj vlastní rytmus a pochopení tzv. timingu souvisí i s pochopením techniky nacvičované dovednosti.
6. schopnost spojovací – spojování pohybů a jejich částí – každý pohyb se projevuje v čase, prostoru a dynamice, jedná se tedy o časoprostorové a dynamické uspořádání dříve zvládnutých prvků do kombinace
7. schopnost přizpůsobování – má největší význam ve sportech s přímým kontaktem s protihráči či ve sportech, kde je výkon přizpůsobován měnícím se vnějším podmínkám (kvalita sněhu apod.) (Hájková a kol., 2006).

Je nesporným faktem, že vysoká úroveň rovnovážné, kinesteticko-diferenciační a orientační schopnosti se pozitivně promítá do řešení motorických situací, při nichž hrozí zvýšené riziko zranění sportovce vlivem nestability těla či jeho izolovaných segmentů. Mezi nejčastější poranění ve sportu přitom patří poranění kotníků a kolen – často vlivem nestability (McGuine, Keene, 2006). Poměrně časté jsou též bolesti v oblasti páteře, jež primárně pramení z nedostatečné připravenosti hlubokých stabilizátorů páteře a pánve – tudíž se opět jedná o určitou nestabilitu (páteře, pánve).

Multifunkčnost balančních cvičení umožňuje dle Cacka et al. (2008) současně s rozvojem koordinačních schopností zaměřit trénink na:

• synchronizaci svalů jádra
  • cvičení, při nichž je zapojován bedro-kyčlo-pánevní komplex (LPHC), hrudní páteř a krční páteř
• rozvoj vytrvalostních schopností (aerobních, aerobně-anaerobních i anaerobních)
• rozvoj flexibility – na balanční polokouli, fittballech či jiných balančníchpomůckách je možné provozovat:
  • balistický (švihový) strečink
  • dynamický strečin
• rozvoj silových schopností (od síly rychlé až po vytrvalostní)

Trénink koordinačních schopností dle Nykodýma (2005) principiálně spočívá v seznamování se s mnoha pohybovými činnostmi. Přitom nejde o absolutní dokonalost v jejich zvládnutí, počítá se pouze s jistým stupněm automatizace. Jde zásadně nikoliv o vysokou kvalitu určeného počtu sportovních dovedností, ale o zvládnutí většího počtu pohybů. To ovlivňuje funkce, které jsou základem koordinačních schopností. V důsledku toho dochází k dokonalejšímu vnímání a čití (propojení pohybového, zrakového, vestibulárního analyzátoru), formování různých vzorců řešení plasticity a rychlosti provedení, rovnováhy, orientace aj.