Význam cvičení labilních ploch v kondičně-kompenzačním tréninku

Při cvičení na labilních plochách je základem vlastní váha sportovce a pomocným prvkem therabandy (gumy) či míče. To se může zdát pro mnoho sportovních disciplín jako zcela nezajímavý a nedostatečný faktor.

Rozvíjení silových schopností přesně vedenými pohyby není však dostačujícím činitelem ve výkonu sportovce. Vše můžeme dokumentovat na příkladu rozvoje síly prsních svalů na benchpressu u hráče ledního hokeje.

Tento cvik je jedním ze základních posilovacích cviků pro rozvoj síly hrudníku a paží, kterou hokejista při osobních soubojích ve hře využije. Z analýzy polohy těla při posilovacím prvku vyplývá, že pokud přeneseme tento posilovací prvek do herního výkonu jednotlivce, tak sportovec téměř vůbec takovouto pozici paží vůči tělu během hry nevyužije. Nevyužije ji v přesně takové pozici, ve které benchpress trénuje, čili bez akceptování vnějšího působení na kloubní spojení – v tomto příkladě hlavně na ramenní kloub. Nevýhodou posilovacího stroje se tak jeví skutečnost, že hokejista trénuje pohyb působící na kloubní spojení pouze v jedné rovině. Při herním výkonu však takovou situaci stěží najdeme, neboť se ve hře jedná o neustálé působení vnějších sil, a to z různých stran a os pohybu (Slavík, 2006).

Cvičení na labilních plochách v kondičně-kompenzačním tréninku nám dokáže takovou situaci navodit. Jde totiž o situaci, kdy přesně nejsme schopni určit, z které osy pohybu jde na kloubní spojení větší síla, anebo že se poměry sil neustále mění. Při cvičeních na labilních plochách využíváme síly, kterou jednotlivec získal klasickým posilováním, zároveň však umocňujeme kvalitu cvičení tím, že na něj je vyvíjena, ať už terapeutem, trenérem nebo jím samotným díky nerovnovážné ploše míče síla, jdoucí z mnoha stran s neustále měnící se intenzitou.

Balančním tréninkem tak cíleně zaměstnáváme svaly v agonisticko-antagonistickém postavení a nutíme je do neustálé centrace kloubu. Jde tedy o to, abychom navodili co nejvěrohodněji situaci, do které se jedinec dostane v herní situaci či v běžném životě.

Výcvik cílené svalové stabilizace je edukačním terapeutickým/tréninkovým systémem. Nespočívá v tom, že sportovec dostane cviky, které každý den provádí, nýbrž se snaží svaly aktivovat v jiné stabilizační kvalitě. K cílené aktivaci svalů využíváme centrálních programů CNS, které umožní zapojit svaly do popsané stabilizační funkce automaticky. Při této stabilizaci je rovnováha v aktivitě monosegmentálních extenzorů, břišních svalů, bránice a pánevního dna a mezi hlubokými flexory a extenzory krční a horní hrudní páteře (Lewit, Kolář, 2005).

Výsledkem cvičení na labilních plochách je pak sportovec, který umí včasně reagovat na změnu sil působících na klouby z vnějšího prostředí, lépe zvládá kontakt se soupeřem a v neposlední řadě se dovede lépe chránit před zraněním. A to ať už jde o zranění akutní důsledkem srážky, nebo chronické, jako jsou potíže pohybového aparátu vlivem opakované jednostranné zátěže. Používáním labilních ploch při tréninku, léčbě a regeneraci se tak snažíme navodit pro tělo co nejekonomičtější zapojení svalových struktur a z toho plynoucí minimální zatížení kloubních ploch a jejich ideální osové zatížení.

Z toho dále vyplývá včasnější rekonvalescence po zraněních a větší odolnost organismu vůči nežádoucím účinkům jednostranné zátěže při tréninku nebo přímo při daném sportovním výkonu (Slavík, 2006).