Obsah kapitoly

---

3.3.4 Pracovat s hrou znamená pracovat s prožitkem

Výše jsme uvedli, že svět hry je v mnohém podobný světu reálnému, někdy dokonce mluvíme i o jisté analogii. To znamená, že prvky, ze kterých sestává reálný svět, jsou též součástí světa hry, ale jejich odlišnost není kruciální, nýbrž sémantická a do jisté míry metaforická (symbolická). Představme si, že mezi světem hry a reálností existuje pomyslná hranice. Překračujeme ji obvykle z vlastního svobodného rozhodnutí (nikdo nás nemůže nutit, abychom hráli to či ono), z určité pohnutky, která může být doprovázena zvědavostí, touhou po libosti, ale je spojena též i s pocitem možného vlastního selhání, výzvy, tedy dobrodružství. Do světa her obvykle vstupujeme s vědomím, že prováděné činnosti budou velmi podobné, nebo dokonce shodné s těmi reálnými, ale nebudou opravdové, budou jen JAKO. Kouzlo vědomí „jako“ nás symbolicky odkazuje právě k podstatě hry. Přestože aktivity ve hře prováděné jsou účastníky (jak těmi nejmladšími, tak těmi staršími) vnímány velice vážně, jsou vlastně jen „jako“, proto nám případné nezdary budou prominuty a nemusíme se tudíž bát neúspěchu, „vždyť to byla jen hra“. Vstup do hry je (nebo může být) doprovázen určitými obavami (ztrapním se, poznají mě jiného, než jaký jsem, ztratím autoritu, prohraji, nepovede se mně to apod.), ale ty jsou vyváženy právě vědomím neskutečnosti, tedy tím, co bylo ve starověku též označováno jako mimésis (napodobením).

Hra nám umožňuje vyzkoušet si role, se kterými se v reálném světě běžně nesetkáváme nebo setkat nemůžeme. Hra nám umožňuje, abychom na krátký čas byli někým jiným, abychom se osvobodili od „každodenního břemene sebe sama“. Pravidla her nám však také umožňují, abychom se za ně ve zcela specifických situacích schovávali, když by to bylo „z nějakých“, obvykle však nikoliv pedagogických, důvodů možné. To, co můžeme činit ve hře, nemůžeme si obvykle dovolit ve světě reálném a naopak.

Jestliže se účastník rozhodne přistoupit na daná pravidla hry (vstoupit do světa hry), stane se aktivním tvůrcem „nového děje“ a řadu činností prožívá přímo a nezprostředkovaně. Již není odkázán na odborný a školený výklad učitele nebo všeobecné encyklopedie, ale jen na schopnosti své a ostatních kamarádů „uvnitř světa“ hry, se kterými se snaží překonat všechny překážky v podobě důmyslných pravidel. Zkušenosti, pramenící z vlastního a jedinečného prožívání, se pak stávají pevným základem pro možnou osobnostní změnu. Právě bezprostřední setkání s řešením konkrétního problému (situace uvnitř hry) a nezprostředkovaná konfrontace s daným úkolem jsou charakteristické pro konstruktivistické pojetí vzdělávání. Dítě samo experimentuje v rámci vymezených mantinelů a dochází k osobní zkušenosti, k poznání.

Nabízíme-li účastníkům zapojení do hry, nabízíme jim příležitost prožít určitý čas s pravidly, která do reálného světa vnášejí jinak nepovolené možnosti. Jsme schopni přinutit někoho, aby svou činností sledoval pravidla hry, ale to ještě neznamená, že jsme jej přinutili, aby si hrál. Krok do ireality musí ve svém myšlení udělat každý sám a dobrovolně. Hraní si není jen jednání podle herních pravidel, hrát si, znamená prožívat aktuální podněty specifickým způsobem.