Obsah kapitoly

---

1.1.5 Jak uvažovat o volbě cílů

Přestože na toto téma narazíme i v dalších kapitolách, rozšiřme toto pojednání o zamyšlení, jak uvažovat o volbě cílů. Blíže se také s touto problematikou setkáme v kapitole o hrách a výchovných koncepcích.  

Jakákoliv činnost pedagoga s dětmi nemůže být nahodilá, ale musí se opírat o výchovnou strategii, kterou si každý animátor utváří. Určitě si opět ve své paměti vybavíme učitele nebo vychovatele, kteří nám plánovali rozličné aktivity jenom proto, aby si vytvořili větší prostor pro svůj klid a pití kávy s ostatními kolegyněmi. Takovýto přístup vychovatele k dětem a mládeži je trestuhodný a neslučuje se s etikou jeho poslání. Obecná pedagogika, ale i didaktika se zabývají popisem škály rozmanitých edukativních cílů a snaží se o jejich typologizaci. Pro naši potřebu postačí, když zmíníme pouze některé, které se vztahují k oblasti výchovy ve volném čase.

Výchovný cíl bychom mohli charakterizovat jako ideální stav (ideální představu) v rozvoji lidské osobnosti, ke které chceme dospět výchovou s využitím rozmanitých metod a prostředků. Uvádíme-li ideální, pak je zřejmé, že jsou to cíle vzdálené, jakoby nedosažitelné. Nabízí se otázka, jak dalece by měly být výchovné cíle ideální (téměř nereálné) a mají-li vůbec nějaký smysl? V úvodním citátu Jaroslava Foglara jsme se setkali s famózní proměnou Mirka, který posléze vynikal nejlepšími vlastnostmi, vzpomeňme také postavu Mirka Dušína z Rychlých šípů, která okouzlila nespočet mladých lidí a oslovila několik generací. Ideál dobra, slušného chování, mluvy, hrdinských činů apod. se zdá být veskrze až nereálným, a přece je z hlediska výchovného funkční. Proč tedy mají některé výchovné cíle podobu nedostižitelných idejí? Bezesporu je to proto, aby nám naznačovaly cestu, kterou se máme vydat. Dojdeme však až k vytyčenému cíli? Patrně ne, protože kdyby se tak stalo, přestalo by mít naše snažení smysl, nebo bychom museli zvolit ještě ideálnější a nedostižitelnější vzor hodný následování.

Výchovný cíl opřený o hrdinský ideál je cílem dlouhodobým. V našem výchovném snažení se k němu přibližujeme pozvolna, protože se snažíme působit na všechny složky osobnosti, a to je proces náročný. Z hlediska motivace dětí jsou tyto dlouhodobé cíle důležité, ale nedosáhli bychom jich bez cílů krátkodobých, postupných, které nám ulehčují onu dlouhou cestu a posouvají zaměřenost našeho vědomí vytyčeným směrem. (Příkladem dlouhodobého cíle může být uspořádání tábora, expedice atd. jako vyvrcholení celoroční činnosti. Příkladem krátkodobého postupného cíle může být zvládání některých tábornických dovedností, ale také získat schopnost spolupracovat s ostatními atd.) S výchovnými cíli by měl pedagog umět velmi dobře zacházet a vhodně je využívat při motivaci svých svěřenců.

Když jsme v úvodu uvedli, že si animátor promýšlí svoji výchovnou strategii, je zřejmé, že uvažuje také o výchovných cílech, které se vztahují nejen k celé skupině (družině, oddílu) svých svěřenců, ale také k jednotlivcům. Individuální a skupinové cíle se odvozují od poznání skupiny a jednotlivých členů a podle potřeb každého individua. Pro smysluplnou činnost kolektivu je důležité, aby skupinové cíle akcentovaly cíle každého člena. Stejně tak by se skupinový cíl mohl stát pro každého společnou výzvou k jeho dosažení.

Výše jsme uvedli, že oblast volného času nabízí dětem volbu vlastních cílů na rozdíl od školního prostředí, kde jsou především vzdělávací cíle vymezeny školním kurikulem. Jak je to v praxi s rozdílností cílů chovanců a vychovatele? Jsou tyto cíle vždy totožné, či různé? Dobrý pedagog má všechny činnosti dobře promyšlené jak po stránce organizační a metodické. Ideální případ, kdy se chovanci shodnou na společném cíli s vychovatelem, je ojedinělý, ale není to vždy nezbytné. Pedagog obvykle plánuje cíle vyšší a z hlediska rozvoje osobnosti dětí ušlechtilejší, které jsou pro svěřence mnohdy přespříliš vzdálené, možná i neatraktivní a vzhledem k věku a rozumovým schopnostem neadekvátní. Dítěti musí být výchovný cíl (cíl jakékoliv činnosti) představen jasně a srozumitelně, s vědomím jeho reálného dosažení. Pro názornost uveďme příklad.

Družina, skupina dětí nebo oddíl se společně dohodnou na sobotní výpravě do přírody na nedaleký hrad. Před odchodem vychovatel děti vhodně motivuje, například prohlásí: „Strastiplná a dobrodružná cesta na hrad, na které vás budou čekat různá překvapení v podobě her, prověří vaše schopnosti před naším letním táborem. Pouze ti nejstatečnější dorazí až k samému cíli (hradu).“ Není pochyb o tom, že pro děti je smyslem výpravy dostat se na hrad, ale vychovatel si od cesty slibuje daleko více. Byl by rád, kdyby se mu podařilo více stmelit skupinu dětí, které se mezi sebou neustále hádají a pošťuchují, a také by uvítal, aby se více prosadili ti členové, kteří stáli pořád na okraji skupiny, protože se do oddílu přihlásili později.