Obsah kapitoly

---

3.7.2 Zpětná vazba a reflexe neznamená totéž

Reflexe a zpětná vazba jsou dva klíčové pojmy, které hrají zásadní roli v procesu učení, osobního a sociálního rozvoje. Nicméně, reflexe a zpětná vazba se liší ve svém zaměření, cíli, přístupu a způsobu, jakým ovlivňují učení a růst jedince.

Můžeme reflektovat (ve smyslu skupinových procesů, duálních či individuálního forem sdílení) naše prožitky, emoce, myšlenky, názory, jednání atd., a tím nabízet druhému vlastně určitou (naši specifickou) zpětnou vazbu, kterou on pak nějak přijímá a akcentuje.

Umění reflexe a zpětné vazby mohou být určitě užitečné, pokud se v životě snažíme zlepšit či rozvíjet na nějaké úrovni osobnostních a sociálních kompetencí. Nejedná se čistě jen o komunikační/interakční „nástroj“, dovednost, kterou zdokonalujeme bez návaznosti na celistvé pojetí naší osobnosti. Vždy se totiž budeme pohybovat ve všech složkách naší osobnosti – myšlení, chování, emocionalita, stejně tak i v rovině vztahu k sobě, k druhým, k profesi.

Zpětná vazba od druhých nám může poskytnout informace o tom, jak se chováme a jaké signály vysíláme našemu okolí, a to díky tomu, že nám nějak odpoví ze svého úhlu pohledu, chápání, reakce, aj. To však ještě nemusí znamenat, že takoví jsme, nebo že nás daný jedinec hodnotí. Bohužel dlouhodobá „masáž“ zejména školního prostředí, ve kterém vyrůstáme a kde nás stále někdo za něco hodnotí, nám tuto schopnost přijímání zpětné vazby snižuje, a následně neumíme rovinu hodnocení a zpětné vazby odlišit. Velmi často se to děje právě proto, že ji principiálně vztahujeme na sebe (respektive naše ego), nikoliv na naše projevy chování a reprodukované myšlenky.

A stejně tak je to i obráceně, zpětnou vazbu vnímáme jako nástroj k hodnocení, kterým říkáme druhým, aby se kvůli tomu nějak měnili, zlepšili, … Ale to není podstatou zpětné vazby. Zpětná vazba v ryzí podobě = reakce, popis toho, co se s námi děje, jak a co na nás působí, co u toho my prožíváme, protože v životě zodpovídáme pouze za své chování a jednání, nikoliv za reakce a chápání druhých. Na druhou stranu důležité je umět slyšet ve významu toho, co, jak a proč nám druhý sděluje.    

Samozřejmě si můžeme druhým tzv. říci o zpětnou vazbu, která nám může pomoci porozumět tomu, jaké chování je nejúčinnější při dosahování našich cílů, nebo pro efektivní vyjednávání, či hledání dohod, argumentace atd. Důležité je umět ji přijmout jako zpětnou vazbu, nikoliv jako hodnocení.

Zpětná vazba nám totiž poskytuje to, jak nás druzí vnímají ve chvíli, kdy (ne)projevujeme nějaké naše emoce, nebo jak slyší (následně si interpretují) to, o čem a jak my (s nimi) mluvíme, což ještě nemusí být rovno tomu, jak (o tom) my přemýšlíme, nebo tomu, co zrovna požíváme.

A zde je právě ta tenká hranice mezi chápáním toho, co je hodnocení druhého, a toho, že mu tzv. dáváme zpětnou vazbu.

Zároveň je důležité si uvědomit, že hodnocení a zpětná vazba mohou být vzájemně propojené. Hodnocení může poskytovat základ pro zpětnou vazbu, ze které lze odvodit konkrétní doporučení a rady pro zlepšení. Zpětná vazba může zase sloužit jako informace, která pomáhá v procesu hodnocení a rozhodování o našem dalším postupu.

Celkově vzato, rozlišení mezi zpětnou vazbou a hodnocením v běžné komunikaci je často založeno na specifičnosti informací, jazyce a (ne)přítomnosti doporučení/rad, ať už vyžádaných či nikoliv.

Reflexe je proces aktivního a systematického zkoumání zejména vlastních myšlenek, emocí, zkušeností a jednání. Jedná se o hlubokou introspekci, která nám umožňuje lépe porozumět sobě samým a svému jednání. Reflexe se zaměřuje na analyzování aktuálních či minulých událostí a jejich dopadu na naše myšlení a chování. Klíčovým aspektem reflexe je schopnost objektivně nahlédnout skrze subjektivní vnímání sebe sama a zhodnotit/posoudit své jednání, prožívání a myšlení a identifikovat náš stav a případně oblasti, ve kterých je možné se rozvíjet, zlepšovat nebo stabilizovat a umět se v nich orientovat.

Umění reflexe nám umožní se kvalitněji podívat na naše myšlenky a emoce a rozeznat možné vzorce chování, které mohou být užitečné či kontraproduktivní. Můžeme se např. lépe naučit, jak si řídit své projevy emocí. Nikoliv však tzv. ovládat emoce, protože ty nám vždy signalizují stav našeho aktuálního bytí a žití. A pouze když změníme, upravíme své kognitivní či konativní procesy, můžeme vnímat nějakou změnu i na emocionální úrovni. Teprve až něco změním (ať už myšlení/dělání/chování), změní se můj pocit / má emoce. Ale reálně nemůžu prožívat emoci radosti, když v danou chvíli nemám uspokojenou svou potřebu radosti.

Zkuste vlastními slovy definovat rozdíl mezi zpětnou vazbou a reflexí.

Zároveň ale někdy velmi (ne)efektivně dokážeme v projevu emocí tuto reálně prožívanou emoci překrýt, zakrýt, tak aby si druzí mysleli a vnímali něco jiného. Základní projevy emoce poznáme, ale příčina projevu emoce může být rozdílná = Othellova chyba. Pokud však dokážeme právě na sobě či druhých detekovat to, co je tou reálnou emocí, ať už je projevována jakkoliv, naplňujeme rovinu umění empatie k sobě či druhým, jinými slovy naplňujeme schopnost sebe/reflexe.

Vyzkoušejte si na tomto webovém portále, jak dokážete číst emoce:

Microtrekinghttps://mazuzu.com/microexpressions/

To vše jinými slovy znamená, že kvalita sdělované zpětné vazby komunikátorem a reflexe přijímatelem je odvislá právě od míry kongruentního vztahu mezi nimi. To je v komunikaci věc jisté dávky vrozené schopnosti sebereflexe, ale zejména pak tréninku, sbírání zkušeností a nácviku v intrapersonální, interpersonální rovině při mnoha hodinách reflektivních sezeních, sebezkušenostních výcvicích. Jedinec si prochází mnoha fázemi chápání, odporu, nelibostí, rozporuplností, váhání, konfliktů, ladění a jako vše v oblasti osobnostního a sociálního rozvoje se jedná o celoživotní proces, spojení s jistou dávku sebevědomí, zodpovědnosti a pokory.

K tomu všemu se v rámci možného času a (ne)formálnímu způsobu vzdělávání snažíme naše studující vést, přičemž je logické, že každý jedinec se v rámci (nejen) studia dostane do jiné úrovně chápání a pochopení toho, jak vnímat a rozumět ZV a reflexi. Jsou jedinci, kteří zůstávají i po studiu u popisného jazyka, zároveň se někteří studující dostávají i do jiné úrovně chápání sdělovaného obsahu, někdy až na úroveň schopnosti empatického naslouchání.  Pak je také samozřejmě na nich, do jaké míry se v této věci jsou ochotní dále zlepšovat a učit se i přes zmíněné fáze vlastního odporu.

Velmi dobře to lze vnímat na jejich reakcích a projevech emocí, volbě jazyka sdělovaných informací. Je to podobné jako chápání nějaké reality v odlišnostech emického, etického a etnocentrického (někdy také egocentrického) přístupu. Zjednodušeně řečeno „pohled“ zvnitřku = očima těch, kterým nasloucháme; „pohled“ zvnějšku, sice mnou chápanou realitou, ale i té, které nasloucháme; „pohled zpoza plotu“, jen z hlediska našich potřeb, nikoliv sdělující osoby.

V kontextu tématu zpětné vazby je z hlediska učení se asi základem zaměřit se a vyjít z postupu pro řešení interpersonálních konfliktů (tzv. DESC), který představili v sedmdesátých letech manželé Bowerovi (S. A. Bower, G. H. Bower) (Zimbardo, 1977 in Vybíral, 2009, s. 35–236) a různě se dnes modifikuje do tzv. principů I-message sdělení. Dnes je představován např. jako součást konceptů tzv. nenásilné komunikace (M. B. Rosenberg). Má principiálně následující fáze:

• Describe – Popište chování/situaci co nejúplněji a nejobjektivněji. Jen fakta bez emocionálního zabarvení.
• Express – Vyjádřete své pocity nebo myšlenky ohledně chování/situace.
• Specify – Specifikujte, jaké chování/výsledek byste si přáli mít.
• Consequences – Specifikujte důsledky, pokud k tomu dojde. (pozitivní i negativní).

Princip I-message sdělení (jako primárního nástroje učení efektivní zpětné vazby) spočívá ve vyjádření pocitu a potřeby a návrhu konstruktivního řešení, jež sice ještě nezaručí výsledek, který očekáváme ve smyslu sdělované potřeby druhému, ale učí nás nehodnotícímu sdělení a posluchači dává prostor nereagovat ihned vlastním egem, ale primárně slyšet naše sdělení.

1. Popis určitého chování, které mi vadí.
2. Vyjádření pocitů, které ve mně ono chování vyvolává.
3. Vyjádření konkrétní příčiny, proč se tak cítím.
4. Nabídnutí (alternativního) řešení.

1. Když mi neřekneš, že přijdeš pozdě na rande,
2. cítím se bezradný a dělám si starosti,
3. protože se bojím, že se ti něco stalo.
4. Byl bych rád, kdybys mi zavolal, že nemůžeš přijít včas.

• VYBÍRAL, Z. (2009). Psychologie komunikace. Vyd, 2.

Vyberte si nějaký problematický vztah s někým a napište si, jak byste mu sdělili metodou I´message:  Co vám vadí a co je vaše potřeba, co byste potřebovali jinak. Neřešte danou situaci, jen se pokoušejte o formu I´message

Přijímání zpětné vazby bývá pro lidi obtížné, zejména v naznačeném kontextu výše ohledně vyrůstání v hodnotícím vzdělávacím systému a vzhledem k dnes výkonově nastavené společnosti, kde je ZV často vnímána jako hodnocení a zpochybňování vlastní hodnoty.

Umění přijímání zpětné vazby je proces a opět vyžaduje trpělivost, pokoru a otevřenost ke změnám. Nicméně, existuje několik strategií, které nám mohou pomoci učit se přijímat ZV:

• Otevřená mysl a oddělení sebe od zpětné vazby: Snažme se přistupovat k zpětné vazbě s otevřenou myslí a přijímat ji jako příležitost ke zlepšení. Zpětná vazba nemusí být výrazem naší osobní hodnoty, ale spíše informací o našem jednání či klidně i výkonu, který nějak na druhé působí. Zaměřme se pak na konkrétní informace, které nám mohou pomoci růst a zlepšit se.
• Prohloubení, porozumění, doptávání: Pokusme se lépe porozumět zpětné vazbě, ptejme se na konkrétní důvody a příklady. Doptávání se na další informace může vytvořit jasnější obraz nám, ale i pomoci vzájemnému porozumění, a umožní nám efektivněji pracovat na oblastech, ve kterých se třeba chceme zlepšit, místo toho abychom se soustředili na naše obhajoby, vysvětlování, projevy emocí, které vznikají jako obranné či útočné reakce našeho ega.
• Rozvoj sebekritiky: Vytvořme si zdravý vztah ke kritice a sebekritice. Učme se vnímat zpětnou vazbu jako příležitost k osobnímu růstu a rozvoji, nikoli jako projev nedostatků a chyb, které zkusme pro sebe přeformulovat jako výzvu ke změně. Přijímání konstruktivní zpětné vazby může vést k hlubšímu poznání sebe sama a zdokonalování svých dovedností.
• Postupný přístup ve smyslu umění malých kroků: Pokud je přijímání zpětné vazby pro nás obtížné, můžeme začít s malými kroky. Zkusme se zaměřit na jednu konkrétní oblast, ve které chcete růst, a hledat zpětnou vazbu v tomto kontextu. Postupně se nám pak můžeme rozšířit na další oblasti. Nelze vše pochopit najednou a hned.
• Nebojme se obracet na kompetentní zdroje: Hledejme zpětnou vazbu od důvěryhodných a kompetentních zdrojů, jako jsou odborníci v našem oboru či profesním zaměření, zkušení kolegové nebo mentoři. Vnímejme jejich slova a informace jako náměty, nikoliv jako prostou hodnotící kritiku naší osobnosti. Získání zpětné vazby od těch, kteří mají relevantní zkušenosti a znalosti, může zvýšit její hodnotu a přínos pro nás samotné.

S praxí a postupným zapojováním nejen těchto strategií postupně získáváme lepší dovednosti v přijímání zpětné vazby jako nástroje pro svůj osobnostní růst a rozvoj.

Trénování v umění přijímání ZV nás zároveň učí rozvíjet svoje schopnosti v umění reflexe a sebereflexe, zejména v podobném duchu schopnost oddělit od sebe sebereflexi a sebehodnocení. I na toto téma existují různé pohledy a vysvětlení rozdíl mezi těmito pojmy.

Sebereflexe je spíše vnímána jako širší a hlubší proces, který zahrnuje aktivní a kritické zkoumání vlastních myšlenek, emocí, motivací, chování aj. Je to schopnost zaměřit se na vlastní mentální, emocionální a spirituální (duševní/duchovní) procesy a získat hlubší porozumění sobě samému. Sebereflexe se zaměřuje na otázky jako "Kdo jsem?", "Co si přeji?" a "Jaké jsou mé cíle a hodnoty?", aj.

Sebehodnocení se naopak zaměřuje více na hodnocení sebe sama ve smyslu porovnávání se a srovnání sebe sama s vnějšími měřítky, normami nebo očekáváními. Jedná se o proces, při kterém si sami přidělujeme hodnocení na základě výkonu, dovedností, chování nebo kritérií stanovených společností, prostředím nebo osobními cíli. Sebehodnocení může být spojeno s vytvářením a udržováním sebevědomí a sebeúcty.

Tímto pohledem je sebereflexe vnímána jako širší kontext, ve kterém se sebehodnocení může vyskytovat. Sebereflexe nám umožňuje lépe porozumět sobě samému a poskytuje základ pro sebehodnocení. Je to proces, který umožňuje introspekci, uvědomění si vlastních hodnot, motivací, emocí a záměrů.

Umění sebereflexe vlastně v základu spočívá v tom umět vnímat a posuzovat sebe bez potřeby srovnávání se s něčím, s někým a přijetí se takových, jací jsme se všemi našimi stránkami.

Na základě této perspektivy je rozdíl mezi sebereflexí a sebehodnocením ve způsobu a zaměření. Zatímco sebereflexe se zaměřuje na hlubší pochopení sebe sama a vlastního nitra, sebehodnocení se zaměřuje na hodnocení a posuzování sebe samého na základě vnějších kritérií a měřítek. Nicméně existují různé teorie a vysvětlení těchto pojmů, a jejich interpretace může být ovlivněna kontextem a perspektivou, kterou v danou chvíli používáme. Věda a výzkum se neustále vyvíjejí, a tím se mění i teorie a přístupy k reflexi a zpětné vazbě.