Charakteristické rysy ekotopu: Těžiště rozšíření mají doubravy s ptačím zobem na sprašových překryvech nížinných plošin a mírných svahů přiléhajících pahorkatin v nejteplejší klimatické oblasti T 4, do nadmořských výšek 250 - 300 m. Na vápnitých spraších vznikly pod lesními porosty hnědozemě, potenciálně k této skupině patří i segmenty černozemí. Méně častý je výskyt na pararendzinách, vytvořených zejména na vápnitém flyši. Obvykle se jedná o půdy hluboké, vždy minerálně velmi dobře zásobené, v letním období vysýchavé.

Přírodní stav geobiocenóz: Hlavní dřevinou je průměrně vzrůstný dub zimní (Quercus petraea agg.), někdy se přidružují dub pýřitý (Quercus pubescens) a dub cer (Quercus cerris). Dřevinné patro je druhově bohaté, pravidelně jsou přimíšeny lípa srdčitá (Tilia cordata), babyka (Acer campestre), habr (Carpinus betulus), jeřáb břek (Sorbus torminalis), výjimečně i jeřáb muk (Sorbus aria) a jeřáb oskeruše (Sorbus domestica). Charakteristické je často až souvisle zapojené keřové patro, druhově bohaté, tvořené teplomilnými druhy. Vždy se vyskytuje alespoň některý z bazifilních mezotrofů a eutrofních bazifytů - ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare), dřín jarní (Cornus mas), kalina tušalaj (Viburnum lantana), klokoč zpeřený (Staphylea pinnata), višeň křovitá (Cerasus fruticosa), brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosa), růže galská (Rosa gallica). Dále se v keřovém patře uplatňuje svída krvavá (Cornus sanguinea), řešetlák počistivý (Rhamnus catharticus), hlohy (Crataegus laevigata, C. monogyna).
V druhově velmi bohaté synusii podrostu se vyskytují teplomilné mezotrofní druhy s význačným podílem druhů s kalcifilní tendencí. Pravidelně, často až dominantně zde rostou válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum), válečka lesní (Brachypodium sylvaticum), ostřice horská (Carex montana), ostřice nízká (Carex humilis), ostřice Micheliho (Carex michelii), lipnice hajní (Poa nemoralis), lipnice úzkolistá (Poa angustifolia), strdivka zbarvená (Melica picta). Z nápadných kalcifilních bylin zde charakteristicky rostou medovník meduňkolistý (Melittis melissophyllum), kamejka modronachová (Lithospermum purpurocaeruleum), třemdava bílá (Dictamnus albus), pryšec mnohobarvý (Euphorbia polychroma), hvězdnice chlumní (Aster amellus), plamének přímý (Clematis recta), kosatec různobarvý (Iris variegata), kosatec trávolistý (Iris graminea), černohlávek velkokvětý (Prunella grandiflora), violka divotvárná (Viola mirabilis), violka srstnatá (Viola hirta), plicník měkký (Pulmonaria mollis), prvosenka jarní (Primula veris), prorostlík srpovitý (Bupleurum falcatum), kopretina chocholičnatá (Pyrethrum corymbosum) aj. Přidružují se typické hájové mezotrofy např. hrachor černý (Lathyrus niger), zvonek broskvolistý (Campanula persicifolia), konvalinka vonná (Convallaria majalis), kokořík vonný (Polygonatum odoratum), rozrazil rezekvítek (Veronica chamaedrys), plicník lékařský (Pulmonaria officinalis), ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea).

Pro dubové lesy prvního vegetačního stupně jsou typické tyto druhy brouků: roháč velký (Lucanus cervus), chroust obecný (Melolontha melolontha), tesařík dubový (Plagionotus arcuatus), tesařík dubinový (Plagionotus detritus), tesařík obrovský (Cerambyx cerdo), bělokaz dubový (Scolytus intricatus). Z motýlů je to především obaleč dubový (Tortrix viridiana), z blanokřídlích žlabatka listová (Cynips quercus-folii) a z dvoukřídlého hmyzu plodomorka dubová (Contarinia quercina).

Pro plně zapojené lesní biocenózy dubového stupně jsou charakteristické následující druhy střevlíků (Carabidae): Abax ater, Abax parallelus, Carabus nemoralis, Carabus hortensis, Carabus coriaceus, Pterostichus oblongopunctatus, Leistus rufomarginatus a Carabus ullrichi. Společenstva mají tendenci k nižšímu počtu jedinců způsobenou vysýchavým charakterem geobiocenóz.

Vápnité podloží hostí měkkýší faunu s druhy jako hlemýžď zahradní (Helix pomatia), drobnička válcovitá (Truncatellina cylindrica), drobnička žebernatá (Truncatellina costulata), vrásenka okrouhlá (Discus rotundatus), vřetenovka hladká (Cochlodina laminata), keřnatka vrásčitá (Euomphalia strigella), páskovka žíhaná (Cepaea vindobonensis) aj.

Z obojživelníků dobře snáší podmínky těchto geobiocenóz např. skokan štíhlý (Rana dalmatina), který se nevyhýbá ani lesostepním společenstvům. Z plazů se může typicky vyskytovat ještěrka zelená (Lacerta viridis) a užovka užovka podplamatá (Natrix tesselata).

Z ptáků je pro listnaté lesy prvního vegetačního stupně charakteristická žluva hajní (Oriolus oriolus), slavík obecný (Luscinia megarhynchos), lejsek bělokrký (Ficedula albicollis), strakapoud prostřední (Debdrocopos medius), strakapoud malý (Dendrocopos minor) a sedmihlásek hajní (Hippolais icterina). Dále se v lesích prvního vegetačního stupně vyskytuje celá řada běžně rozšířených ptačích druhů jako sýkora koňadra (Parus major), pěnkava obecná (Fringila coellebs), brhlík lesní (Stitta europaea) aj.

Ze savců má optimum v teplých nížinných oblastech myšice malooká (Apodemus microps) a netopýr nejmenší (Pipistrellus pygmaeus).

Zdroje:

BUČEK, A. & LACINA, J. (1999): Geobiocenologie II. 1. vyd., Mendelova zemědělská a lesnická universita, Brno. 240 s., 5 s. obr. příl. + 1 tabulka. ISBN 8071574171

ŠOMŠÁK, L. (1998): Fauna a flóra v rastlinných spoločenstvách strednej Európy /Aplikovaná biocenológia/. Prírodovedecká fakulta Univerzity Komneského. Bratislava. 308 s.

ŠŤASTNÝ, K., BEJČEK, V. & HUDEC, K. (2006): Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 2001–2003. Aventinum, Praha. 464 s.

ŠUSTEK, Z. (1993): Využitie Zlatníkovej geobiocenologickej klasifikácie při štúdiu rozšírenia bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae). pp. 59-63. In: Štykar, J. ed.: Geobiocenologický výzkum lesů, výsledky a aplikace poznatků. Sborník referátů ze sympózia k 90. výročí narození Prof. Aloise Zlatníka. Ústav lesnické botaniky, dendrologie a typologie, Lesnická fakulta, Vysoká škola zemědělská v Brně, 150 pp.

ŠUSTEK, Z. (1994): Classifcation of the carabid assemblages in the floodplain forests in Moravia and Slovakia. p. 371-376. In: Desender, K. et al.: Carabid Beetles: Ecology and Evolution. Kluwer Academic Publishers, the Netherlands.

ŠUSTEK, Z. (1996): Ekologicko-cenotické charakteristiky významných skupin druhů živočichů – část charakteristika rozšírenia druhov bystruškovitých (Coleoptera – Carabidae) ve vegetačných stupňoch a trofických a hydrických radoch. Zpráva pro řešení úkolu PPŽP/61012/96 Biogeografická regionalizace, Geobiocenologie, příloha č. 5.

ŠUSTEK, Z. (2000): Spoločenstvá bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae) a ich využitie jako doplnkovej charakteristiky geobiocenotogických jednotiek: problémy a stav poznania. pp. 18-30. In: Štykar, J. & Čermák, P. eds.: Geobiocenologická typizace krajiny a její aplikace. Geobiocenologické spisy, sv. 5: 1-136.

VAŠÁTKO, J. (1972): O měkkýší složce geobiocenóz dubového stupně. Zprávy Geografického ústavu ČSAV, 9, Brno. č. 8, s. 1-5

VAŠÁTKO, J. (1973): Měkkýší složka geobiocenóz jako ekoindikátor. In: Studia geographica 29, Brno, Geografický ústav ČSAV, s. 184-191.

VAŠÁTKO, J. (1999): Využití některých modelových skupin živočichů pro charakteristiku krajin České republiky. Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita. 79 s. [Habilitační práce].

VAŠÁTKO, J. (2000): Živočišná složka geobiocenóz (zoocebnóza) a její význam pro chrakteristiku jednotek geobiocenologické typizace krajiny. Brno : Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2000. s. 12-14. Geobiocenologické spisy sv.č.5.

ZLATNÍK, A. (1976): Přehled skupin typů geobiocénů původně lesních a křovinných ČSSR. Zpr. Geogr. úst. Čs. akad. věd., č 13, sv. 3/4, s. 55–64. Brno.

ZWACH, I. (2009): Obojživelníci a plazi České republiky. Grada Publishing, Praha. 496 s. ISBN 9788024725093

Biogeografie