Charakteristické rysy ekotopu: Plošiny a mírné až střední svahy pahorkatin a vrchovin, s těžištěm výskytu v nadm. výškách 300-500 m, na slunných expozicích mohou vystupovat až k 600 m. Vyskytují se na mírně kyselých až neutrálních horninách často s překryvy svahovin a polygenetických hlín, místy i sprašových hlín. V rámci mírně teplých klimatických oblastí MT 9, MT 10 a MT 11 se jedná o polohy bez významných mezoklimatických odchylek. Převládajícím půdním typem jsou kambizemě, často se vyskytují luvizemě, vzácněji i hnědozemě. Jedná se o půdy písčitohlinité až hlinité, minerálně středně zásobené, mírně kyselé. Převažující humusovou formou je typický moder. Jsou to půdy středně hluboké až hluboké, mírně až středně skeletovité, s vyrovnaným vlhkostním režimem, pouze v letním období někdy ve svrchní části mírně prosýchavé.

Přírodní stav geobiocenóz: V synusii dřevin převažuje dobře vzrůstný buk (Fagus sylvatica). Vždy se vyskytuje nejméně jako ojedinělá příměs v hlavní úrovni dub zimní (Quercus petraea). Zastoupení dalších dřevin je nízké. V podúrovni je někdy hojnější habr (Carpinus betulus), do hlavní úrovně mohou jednotlivě zasahovat lípy (Tilia cordata, T. platyphyllos) a javory (Acer platanoides, A. pseudoplatanus). Na kontaktu s biocenózami 4. vegetačního stupně se místy uplatňovala i jedle (Abies alba). Keřové patro nebývá vyvinuto, ve stádiu zralosti se častěji uplatňuje pouze zimolez obecný (Lonicera xylosteum) a lýkovec jedovatý (Daphne mezereum).
Synusie podrostu je tvořena takřka výhradně mezotrofními druhy. V Karpatech s přesahem do předhoří Drahanské a Českomoravské vrchoviny má synusie podrostu trávovitý ráz, dominantním druhem zde bývá ostřice chlupatá (Carex pilosa). V hercynské i karpatské části ČR bývá dominantní strdivka jednokvětá (Melica uniflora). Pravidelně se vyskytují lipnice hajní (Poa nemoralis), strdivka nicí (Melica nutans), válečka lesní (Brachypodium sylvaticum), bika bělavá (Luzula luzuloides) a ostřice prstnatá (Carex digitata). Typickou druhovou kombinaci dotvářejí byliny, k dominantám patří mařinka vonná (Galium odoratum), často též kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera) a ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea). Pravidelně se vyskytují
violka lesní (Viola reichenbachiana), lecha jarní (Lathyrus vernus), samorostlík klasnatý (Actaea spicata), rozrazil rezekvítek (Veronica chamaedrys), konvalinka vonná (Convallaria majalis), kokořík mnohokvětý (Polygonatum multiflorum), mateřka trojžilná (Moehringia trinervia), sasanka hajní (Anemone nemorosa), mléčka zední (Mycelis muralis). Obvykle se vyskytuje i některý z heminitrofilních druhů, např. bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), kopytník evropský (Asarum europaeum), pitulník žlutý (Galeobdolon luteum).

Pomalu zde vyznívají druhy nížinných dubových lesů roháč velký (Lucanus cervus), chroust obecný (Melolontha melolontha), tesařík dubový (Plagionotus arcuatus), tesařík obrovský (Cerambyx cerdo), bělokaz dubový (Scolytus intricatus) aj. Naopak se objevují druhy bukových lesů středních poloh - tesařík bukový (Cerambyx scopolii), červec bukový (Cryptococcus fagisuga), skákač bukový (Rhynchaenus fagi) štětkonoš ořechový (Dasychira pudibunda) plodomorka buková (Contarinia fagi) a píďalka buková (Mikiola fagi).

Ze střevlíkovitých se vyskytuje Abax ater, Abax paralellus, Carabus nemoralis, Carabus hortensis, Carabus coriaceus, Pterostichus oblongopunctatus, Abax ovalis, Molops piceus, Leistus piceus, Trechus pulchellus, Trechus cardioderus, Cychrus caraboides a v nejzachovalejších porostech Licinus hoffmansegi.

Z měkkýšů se na padlém dřevě vyskytuje vrásenka okrouhlá (Discus rotundatus), vřetenovka hladká (Cochlodina laminata) a vřetenatka obecná (Alinda biplicata). Dále se může vyskytovat např. vlahovka narudlá (Monachoides incarnatus), plamatka lesní (Arianta arbustorum), hlemýžď zahradní (Helix pomatia) a nazí plži jako např. slimák popelavý (Limax cinereoniger), plzák hajní (Arion silvaticus) a slimák žlutý (Malacolimax tenellus).

Z obojživelníků se začíná objevovat mlok skvrnitý (Salamandra salamandra). Dále se vyskytuje např. ropucha obecná (Bufo bufo) a z plazů slepýš křehký (Anguis fragilis).

Ze savců zde má optimální podmínky myšice malooká (Apodemus microps), myška drobná (Micromys minutus), ježek východní (Erinaceus concolor), ježek západní (Erinaceus europaeus) nebo plch velký (Glis glis).

Zdroje:

BUČEK, A. & LACINA, J. (1999): Geobiocenologie II. 1. vyd., Mendelova zemědělská a lesnická universita, Brno. 240 s., 5 s. obr. příl. + 1 tabulka. ISBN 8071574171

ŠOMŠÁK, L. (1998): Fauna a flóra v rastlinných spoločenstvách strednej Európy /Aplikovaná biocenológia/. Prírodovedecká fakulta Univerzity Komneského. Bratislava. 308 s.

ŠŤASTNÝ, K., BEJČEK, V. & HUDEC, K. (2006): Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 2001–2003. Aventinum, Praha. 464 s.

ŠUSTEK, Z. (1993): Využitie Zlatníkovej geobiocenologickej klasifikácie při štúdiu rozšírenia bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae). pp. 59-63. In: Štykar, J. ed.: Geobiocenologický výzkum lesů, výsledky a aplikace poznatků. Sborník referátů ze sympózia k 90. výročí narození Prof. Aloise Zlatníka. Ústav lesnické botaniky, dendrologie a typologie, Lesnická fakulta, Vysoká škola zemědělská v Brně, 150 pp.

ŠUSTEK, Z. (1994): Classifcation of the carabid assemblages in the floodplain forests in Moravia and Slovakia. p. 371-376. In: Desender, K. et al.: Carabid Beetles: Ecology and Evolution. Kluwer Academic Publishers, the Netherlands.

ŠUSTEK, Z. (1996): Ekologicko-cenotické charakteristiky významných skupin druhů živočichů – část charakteristika rozšírenia druhov bystruškovitých (Coleoptera – Carabidae) ve vegetačných stupňoch a trofických a hydrických radoch. Zpráva pro řešení úkolu PPŽP/61012/96 Biogeografická regionalizace, Geobiocenologie, příloha č. 5.

ŠUSTEK, Z. (2000): Spoločenstvá bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae) a ich využitie jako doplnkovej charakteristiky geobiocenotogických jednotiek: problémy a stav poznania. pp. 18-30. In: Štykar, J. & Čermák, P. eds.: Geobiocenologická typizace krajiny a její aplikace. Geobiocenologické spisy, sv. 5: 1-136.

VAŠÁTKO, J. (1972): O měkkýší složce geobiocenóz dubového stupně. Zprávy Geografického ústavu ČSAV, 9, Brno. č. 8, s. 1-5

VAŠÁTKO, J. (1973): Měkkýší složka geobiocenóz jako ekoindikátor. In: Studia geographica 29, Brno, Geografický ústav ČSAV, s. 184-191.

VAŠÁTKO, J. (1999): Využití některých modelových skupin živočichů pro charakteristiku krajin České republiky. Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita. 79 s. [Habilitační práce].

VAŠÁTKO, J. (2000): Živočišná složka geobiocenóz (zoocebnóza) a její význam pro chrakteristiku jednotek geobiocenologické typizace krajiny. Brno : Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2000. s. 12-14. Geobiocenologické spisy sv.č.5.

ZLATNÍK, A. (1976): Přehled skupin typů geobiocénů původně lesních a křovinných ČSSR. Zpr. Geogr. úst. Čs. akad. věd., č 13, sv. 3/4, s. 55–64. Brno.

ZWACH, I. (2009): Obojživelníci a plazi České republiky. Grada Publishing, Praha. 496 s. ISBN 9788024725093

Biogeografie