Ulmi-fraxineta carpini inferiora
habrojilmové jaseniny nižšího stupně
1 BC-C (3)4
V současné době nejrozšířenější skupina jihomoravských říčních niv v panonské oblasti.
Charakteristické rysy ekotopu: Údolní nivy větších řek v klimaticky nejteplejší oblasti T 4, v nadmořských výškách do 200 m. Habrojilmové jaseniny zaujímají relativně nejsušší části ploché údolní nivy, ležící mimo dosah pravidelných záplav. Jsou zaplavovány pouze při velkých povodních, a to na krátkou dobu. V aluviích přirozených úseků řek byla tato skupina vázána především na okraje širokých niv a na vyvýšená místa, kterými jsou zejména písčité hrúdy, případně rozplavené štěrkopískové terasy. Po regulacích toků, spojených s eliminací záplav a s poklesem hladiny podzemní vody, vznikají podmínky pro habrojilmové jaseniny na lokalitách vlhčích skupin typů geobiocénů (QFr inf, UFrp inf). Hladina podzemní vody je i v přirozených podmínkách hlouběji než 150 cm, rhizosféra je ovšem vodou obohacována prostřednictvím kapilárního zdvihu. Převládajícím půdním typem jsou zrnitostně pestré fluvizemě, vyskytují se půdy jílovitohlinité, hlinité i písčité v různých přechodech. Humifikace je velmi příznivá, převládající formou humusu je mul. Půdy jsou minerálně dobře zásobené, s mírně kyselou až neutrální reakcí.
Přírodní stav geobiocenóz:
Přirozené biocenózy habrojilmových jasenin představují
přechod mezi společenstvy lužního lesa a společenstvy
doubrav na hydricky normálních stanovištích. Proto se
vyznačují výjimečnou druhovou pestrostí jak v dřevinném, tak
v bylinném patře.
Hlavními dřevinami stromového patra jsou v hlavní úrovni dub
letní (Quercus robur), jasany (Fraxinus angustifolia i
F. excelsior), topoly (Populus alba,
P. nigra, P. canescens),
dříve byly hojné i jilmy (Ulmus laevis,
U. minor).
Pravidelnou příměs tvoří lípy (Tilia cordata, méně často
T. platyphyllos), v podúrovni jsou často hojné babyka (Acer
campestre), habr (Carpinus betulus) a střemcha hroznovitá (Padus
avium). Ve vyspělých porostech je výrazně rozvinuto keřové
patro, v němž jsou nejhojnější svída krvavá (Cornus sanguinea),
bez černý (Sambucus nigra), brslen evropský (Euonymus
europaea), hloh obecný (Crataegus laevigata), trnka obecná
(Prunus spinosa), kalina obecná (Viburnum opulus).
V synusii podrostu obvykle zcela chybí bahenní a mokřadní
druhy, dominují mezofyty, velmi často s nitrofilní tendencí.
Druhová pestrost podrostu se projevuje zvlášť nápadně v
časném jarním aspektu, kdy zde rozkvétají jarní geofyty -
orsej jarní (Ficaria bulbifera), sasanky (Anemone nemorosa,
A. ranunculoides), dymnivky (Corydalis cava,
C. solida),
křivatec žlutý (Gagea lutea), místy i sněženka předjarní (Galanthus
nivalis) a ladoňka dvoulistá (Scilla bifolia). Poněkud
později v některých typech bývá dominantní česnek medvědí (Allium
ursinum). V letním aspektu dominují nitrofilní druhy kopřiva
dvoudomá (Urtica dioica), popenec břečťanovitý (Glechoma
hederacea), ostružiník ježiník (Rubus caesius), svízel
přítula (Galium aparine), hluchavka skvrnitá (Lamium
maculatum). Vždy se vyskytují alespoň některé z hájových
druhů s těžištěm výskytu mimo lužní lesy. Patří k nim
válečka lesní (Brachypodium sylvaticum), srha mnohomanželná
(Dactylis polygama), pšeníčko rozkladité (Milium effusum),
kokořík mnohokvětý (Polygonatum multiflorum), pitulník žlutý
(Galeobdolon luteum), konvalinka vonná (Convallaria majalis),
plicník lékařský (Pulmonaria officinalis), bažanka vytrvalá
(Mercurialis perennis), vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia), violka lesní (Viola reichenbachiana) aj. O
druhové pestrosti této skupiny svědčí skutečnost, že v
synusii podrostu bylo zjištěno více než 100 druhů bylin a
trav.
Za modelové taxony hmyzu zde můžeme považovat především ty, které mají úzkou vazbu na listnáče tvořící lužní lesy - jasany, topoly, duby apod. S vazbou na topoly to je především kozlíček topolový (Saperda carcharis), mandelinka topolová (Melasoma populi), bělopásek topolový (Limenitis populi) nebo stužkonoska topolová (Catocala elocata). Na jasanu je častý lýkohub jasanový (Hylesinus fraxini), lýkohub zrnitý (Hylesinus crenatus), puchýřník lékařský (Lytta vesicatoria) a předivka jasanová (Prays curtisellus). S vazbou na jilmy to je např. běžný bělokaz jilmový (Scolytus scolytus), bělokaz pruhovaný (Scolytus multistriatus), lýkohub jilmový (Pteleobius vittatus), křovák jilmový (Magdalis armigea), babočka jilmová (Vanessa polychloros) a bázlivec jilmový (Galerucella luteola). Z druhů vázaných na duby se může vyskytovat např. roháč velký (Lucanus cervus), chroust obecný (Melolontha melolontha), tesařík dubový (Plagionotus arcuatus).
Z hlediska střevlíkovitých brouků je zřejmě možné charakterizovat společenstva této skupiny jako přechod mezi zaplavovanými a nezaplavovanými geobiocenózami. Lze tedy předpokládat společné uplatnění až dominanci druhů tvrdého luhu (např. Agonum moestum a Bembidion unicolor) a druhů s optimem v normální hydrické řadě (např. Pterostichus oblongopunctatus a Epaphius secalis).
Za typický lužní druh můžeme považovat např. závornatku kyjovitou (Clausilia pumila), která má vyšší inklinaci k vlhčím biotopům. Jinak má, podle Vašátka (1972) měkkýší fauna habrojilmových jasenin již hájový charakter. Jsou zde zastoupeny druhy lesní sensu stricto - vřetenovka hladká (Cochlodina laminata), vřetenatka obecná (Alinda biplicata), plamatka lesní (Arianta arbustorum), páskovka keřová (Cepaea hortensis) a hájový druh hlemýžď zahradní (Helix pomatia). Pro tzv. "hrůdy" uvádí Vašátko (1972) tyto typické druhy: oblovka lesklá (Cochlicopa lubricella), páskovka žíhaná (Cepaea vindobonensis), skleněnka průsvitná (Vitrina pellucida) a hlemýžď zahradní (Helix pomatia).
Z obojživelníků jsou v lužních lesích časté kuňka obecná (Bombina bombina) a rosnička zelená (Hyla arborea). Z plazů pak např. užovka obojková (Natrix natrix). Tyto druhy sem však pravděpodobně jen přesahují z vlhčích stanovišť. Výjimkou může být např. skokan štíhlý (Rana dalmatina), který dobře snáší i suché podmínky.
Obdobně je i pro skupinu ptáků charakteristická spoluúčast druhů hydricky normálních lesů a druhů vázaných na vodní toky a vlhká zaplavovaná stanoviště. Za charakteristický druh můžeme považovat např. moudivláčka lužního (Remiz pendulinus) nebo cvrčilku říční (Locustella fluviatilis). Dále se uplatňují druhy typické pro nížinné listnaté lesy - žluva hajní (Oriolus oriolus), slavík obecný (Luscinia megarhynchos), lejsek bělokrký (Ficedula albicollis), strakapoud prostřední (Debdrocopos medius), strakapoud malý (Dendrocopos minor) a sedmihlásek hajní (Hippolais icterina). Dále se vyskytuje celá řada běžně rozšířených ptačích druhů jako sýkora koňadra (Parus major), pěnkava obecná (Fringila coellebs), brhlík lesní (Stitta europaea) aj.
Spusťte si video z jihomoravského lužního lesa:
Zdroje:
BUČEK, A. & LACINA, J. (1999): Geobiocenologie II. 1. vyd., Mendelova zemědělská a lesnická universita, Brno. 240 s., 5 s. obr. příl. + 1 tabulka. ISBN 8071574171
ŠOMŠÁK, L. (1998): Fauna a flóra v rastlinných spoločenstvách strednej Európy /Aplikovaná biocenológia/. Prírodovedecká fakulta Univerzity Komneského. Bratislava. 308 s.
ŠŤASTNÝ, K., BEJČEK, V. & HUDEC, K. (2006): Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 2001–2003. Aventinum, Praha. 464 s.
ŠUSTEK, Z. (1993): Využitie Zlatníkovej geobiocenologickej klasifikácie při štúdiu rozšírenia bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae). pp. 59-63. In: Štykar, J. ed.: Geobiocenologický výzkum lesů, výsledky a aplikace poznatků. Sborník referátů ze sympózia k 90. výročí narození Prof. Aloise Zlatníka. Ústav lesnické botaniky, dendrologie a typologie, Lesnická fakulta, Vysoká škola zemědělská v Brně, 150 pp.
ŠUSTEK, Z. (1994): Classifcation of the carabid assemblages in the floodplain forests in Moravia and Slovakia. p. 371-376. In: Desender, K. et al.: Carabid Beetles: Ecology and Evolution. Kluwer Academic Publishers, the Netherlands.
ŠUSTEK, Z. (1996): Ekologicko-cenotické charakteristiky významných skupin druhů živočichů – část charakteristika rozšírenia druhov bystruškovitých (Coleoptera – Carabidae) ve vegetačných stupňoch a trofických a hydrických radoch. Zpráva pro řešení úkolu PPŽP/61012/96 Biogeografická regionalizace, Geobiocenologie, příloha č. 5.
ŠUSTEK, Z. (2000): Spoločenstvá bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae) a ich využitie jako doplnkovej charakteristiky geobiocenotogických jednotiek: problémy a stav poznania. pp. 18-30. In: Štykar, J. & Čermák, P. eds.: Geobiocenologická typizace krajiny a její aplikace. Geobiocenologické spisy, sv. 5: 1-136.
VAŠÁTKO, J. (1972): O měkkýší složce geobiocenóz dubového stupně. Zprávy Geografického ústavu ČSAV, 9, Brno. č. 8, s. 1-5
VAŠÁTKO, J. (1973): Měkkýší složka geobiocenóz jako ekoindikátor. In: Studia geographica 29, Brno, Geografický ústav ČSAV, s. 184-191.
VAŠÁTKO, J. (1999): Využití některých modelových skupin živočichů pro charakteristiku krajin České republiky. Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita. 79 s. [Habilitační práce].
VAŠÁTKO, J. (2000): Živočišná složka geobiocenóz (zoocebnóza) a její význam pro chrakteristiku jednotek geobiocenologické typizace krajiny. Brno : Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2000. s. 12-14. Geobiocenologické spisy sv.č.5.
ZLATNÍK, A. (1976): Přehled skupin typů geobiocénů původně lesních a křovinných ČSSR. Zpr. Geogr. úst. Čs. akad. věd., č 13, sv. 3/4, s. 55–64. Brno.
ZWACH, I. (2009): Obojživelníci a plazi České republiky. Grada Publishing, Praha. 496 s. ISBN 9788024725093
- Autoři: RNDr. Jan Divíšek, RNDr. Martin Culek, Ph.D.
- Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita
- Tvorba této příručky byla podpořena projektem OP VK Inovace výuky geografických studijních oborů (CZ.1.07/2.2.00/15.0222)
- Návrat na úvodní stránku, Nahoru