Charakteristické rysy ekotopu: Vrcholové polohy nejvyšších hercynských hornatin v nadm. výškách 1300-1602 m, výjimečně v ledovcových karech a na balvanitých suťových proudech i níže. Na silikátových horninách krystalinika (především žuly a ruly) převládají mělké horské humusové podzoly až podzolové rankry. Jsou to vždy půdy silně skeletovité, trvale vlhké, minerálně slabě zásobené, kyselé, zrnitostně lehčí, se zpomalenou humifikací. Převládající humusovou formou je mor. Klimaticky se jedná o nejdrsnější polohy nejchladnější klimatické oblasti CH 4, ovlivněné vrcholovým fenoménem a často též působením anemo-orografických systémů.

Přírodní stav geobiocenóz: Souvislé nebo jen málo mezernaté porosty borovice kleče (Pinus mugo). Jednotlivě až hloučkovitě se vyskytuje smrk ztepilý (Picea abies), velmi silně krnící, netvárného, často vlajkovitého vzrůstu, který se zde reprodukuje především vegetativně hřížením. Do porostu kleče též vniká jeřáb ptačí olysalý (Sorbus aucuparia ssp. glabrata), bříza karpatská (Betula carpatica), vzácně se vyskytuje i krkonošský endemit jeřáb sudetský (Sorbus sudetica).
V podrostu kleče jsou dominantní keříčky, zejména borůvka (Vaccinium myrtillus), brusinka (Vaccinium vitis-idaea), vřes obecný (Calluna vulgaris), dále se nejčastěji vyskytují třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), metlička křivolaká (Avenella flexuosa), sedmikvítek evropský (Trientalis europaea) a podbělice alpská (Homogyne alpina). Vždy se vyskytují alespoň některé z montanních druhů - např. koniklec alpský (Pulsatilla alpina), hořec tolitovitý (Gentiana asclepiadea), vranec jedlový (Huperzia selago), papratka alpská (Athyrium distentifolium) aj. Vysoké zastoupení mají acidofilní mechorosty, především dvouhrotec chvostnatý (Dicranum scoparium), travník Schreberův (Pleurozium schreberi) a ploníky (Polytrichum formosum, P. commune) a lišejníky, zvláště pukléřka islandská (Cetraria islandica).

Ze střevlíkovitých brouků zde vyznívá výskyt Cychrus attenuatus, Cychrus caraboides, Carabus linnei. Vyskytuje se Carabus sylvestris, Calathus metalicus, Pterostichus neglingens, Pterostichus morio, Trechus pilisensis, Trechus latus, Trechus pulchellus.

Z plazů se zde vyskytuje ještěrka živorodá (Zootoca viviparia) a zmije obecná (Vipera berus).

Z ptáků je typická pěvuška podhorní (Prunella collaris) a linduška luční (Anthus spinoletta). Vyskytuje se zde však také kos horský (Turdus torquatus) a pronikají sem i další druhy nižších poloh. V Krkonoších hnízdí vzácný slavík modráček tundrový (Luscinia svecica svecica).

Ze savců sem vystupuje rejsek horský (Sorex alpinus) a netopýr severní (Etesitus nilssoni). Na horských loukách se může vyskytovat také myšivka horská (Sicista betulina).

Zdroj:

BUČEK, A. & LACINA, J. (1999): Geobiocenologie II. 1. vyd., Mendelova zemědělská a lesnická universita, Brno. 240 s., 5 s. obr. příl. + 1 tabulka. ISBN 8071574171

ŠOMŠÁK, L. (1998): Fauna a flóra v rastlinných spoločenstvách strednej Európy /Aplikovaná biocenológia/. Prírodovedecká fakulta Univerzity Komneského. Bratislava. 308 s.

ŠŤASTNÝ, K., BEJČEK, V. & HUDEC, K. (2006): Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 2001–2003. Aventinum, Praha. 464 s.

ŠUSTEK, Z. (1993): Využitie Zlatníkovej geobiocenologickej klasifikácie při štúdiu rozšírenia bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae). pp. 59-63. In: Štykar, J. ed.: Geobiocenologický výzkum lesů, výsledky a aplikace poznatků. Sborník referátů ze sympózia k 90. výročí narození Prof. Aloise Zlatníka. Ústav lesnické botaniky, dendrologie a typologie, Lesnická fakulta, Vysoká škola zemědělská v Brně, 150 pp.

ŠUSTEK, Z. (1994): Classifcation of the carabid assemblages in the floodplain forests in Moravia and Slovakia. p. 371-376. In: Desender, K. et al.: Carabid Beetles: Ecology and Evolution. Kluwer Academic Publishers, the Netherlands.

ŠUSTEK, Z. (1996): Ekologicko-cenotické charakteristiky významných skupin druhů živočichů – část charakteristika rozšírenia druhov bystruškovitých (Coleoptera – Carabidae) ve vegetačných stupňoch a trofických a hydrických radoch. Zpráva pro řešení úkolu PPŽP/61012/96 Biogeografická regionalizace, Geobiocenologie, příloha č. 5.

ŠUSTEK, Z. (2000): Spoločenstvá bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae) a ich využitie jako doplnkovej charakteristiky geobiocenotogických jednotiek: problémy a stav poznania. pp. 18-30. In: Štykar, J. & Čermák, P. eds.: Geobiocenologická typizace krajiny a její aplikace. Geobiocenologické spisy, sv. 5: 1-136.

VAŠÁTKO, J. (1972): O měkkýší složce geobiocenóz dubového stupně. Zprávy Geografického ústavu ČSAV, 9, Brno. č. 8, s. 1-5

VAŠÁTKO, J. (1973): Měkkýší složka geobiocenóz jako ekoindikátor. In: Studia geographica 29, Brno, Geografický ústav ČSAV, s. 184-191.

VAŠÁTKO, J. (1999): Využití některých modelových skupin živočichů pro charakteristiku krajin České republiky. Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita. 79 s. [Habilitační práce].

VAŠÁTKO, J. (2000): Živočišná složka geobiocenóz (zoocebnóza) a její význam pro chrakteristiku jednotek geobiocenologické typizace krajiny. Brno : Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2000. s. 12-14. Geobiocenologické spisy sv.č.5.

ZLATNÍK, A. (1976): Přehled skupin typů geobiocénů původně lesních a křovinných ČSSR. Zpr. Geogr. úst. Čs. akad. věd., č 13, sv. 3/4, s. 55–64. Brno.

ZWACH, I. (2009): Obojživelníci a plazi České republiky. Grada Publishing, Praha. 496 s. ISBN 9788024725093

Biogeografie