Fraxini-alneta superiora
jasanové olšiny vyššího stupně
4-5 BC-C (4)5a
Jasanové olšiny v. st. jsou rozšířeny v pruzích podél středních a pramenných částí toků vrchovin a nižších hornatin v celé ČR.
Charakteristické rysy ekotopu: Úzké údolní nivy potoků a horních toků řek a prameniště ve vrchovinách a hornatinách obvykle v nadmořských výškách 350 až 600 m, v mírně teplých a chladných klimatických oblastech (MT 2, MT 3, MT 4, MT 5, MT 7, CH 7). Mezoklima je chladnější a vlhčí, často se jedná o inverzní polohy až mrazové kotliny. Půdní poměry jsou podobné jako v jasanových olšinách n. st., i zde převládají fluvizemě typické a fluvizemě glejové, na prameništích humózní gleje.
Přírodní stav geobiocenóz:
Hlavní dřevinou je olše lepkavá (Alnus
glutinosa), z vyšších poloh sem může zasahovat olše
šedá (Alnus incana),
přistupují jasan ztepilý (Fraxinus
excelsior) a vrba křehká (Salix
fragilis). Jednotlivě se může vyskytovat i smrk (Picea
abies), dosahující často nad hlavní stromovou
úroveň. V podúrovni často roste střemcha hroznovitá (Padus
avium) a jeřáb ptačí (Sorbus
aucuparia), z keřů krušina olšová (Frangula alnus),
kalina obecná (Viburnum opulus), bez červený (Sambucus
racemosa), z horských poloh sem sestupují i růže
převislá (Rosa pendulina)
a zimolez černý (Lonicera
nigra). Z keřovitých vrb jsou časté jíva (Salix
caprea), vrba ušatá (S. aurita), vrba nachová (S.
purpurea), vrba trojmužná (S. triandra), vrba
popelavá (S. cinerea).
Podobně jako v jasanových olšinách n. st. se v druhově
bohaté synusii podrostu s vysokou pokryvností mísí mokřadní,
vlhkomilné a mezofilní druhy, k dominantám patří druhy s
nitrofilní tendencí. Vždy se uplatňují druhy s těžištěm
výskytu ve vyšších vegetačních stupních, nejčastěji
krabilice chlupatá (Chaerophyllum hirsutum), škarda
bažinná (Crepis paludosa), ptačinec hajní (Stellaria
nemorum), prvosenka vyšší (Primula elatior),
kuklík potoční (Geum rivale), kozlík bezolistý (Valeriana
sambucifolia), silenka dvoudomá (Silene dioica), vzácněji i žluťucha orlíčkolistá (Thalictrum
aquilegiifolium), oměj pestrý (Aconitum
variegatum), lipnice oddálená (Poa remota),
měsíčnice vytrvalá (Lunaria
rediviva), kýchavice bílá Lobelova (Veratrum
album subsp. lobelianum) aj. Pravidelně se až
spoludominantně vyskytují bršlice kozí noha (Aegopodium
podagraria), tužebník jilmový (Filipendula
ulmaria). třtina šedavá (Calamagrostis canescens),
vrbina obecná (Lysimachia vulgaris), skřípina lesní (Scirpus
sylvaticus), ostřice třeslicovitá (Carex
brizoides), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica),
pcháč zelinný (Cirsium oleraceum), pcháč potoční (C.
rivulare) a netýkavka nedůtklivá (Impatiens
noli-tangere). Z lesních mezofytů bývají nejčastější
starček Fuchsův (Senecio
ovatus), čistec lesní (Stachys
sylvatica), pryskyřník kosmatý (Ranunculus
lanuginosus), šťavel kyselý (Oxalis
acetosella), pitulník horský (Galeobdolon
montanum), sasanka hajní (Anemone
nemorosa), roztroušeně se zde vyskytují vysoké
kapraďorosty - kapraď samec (Dryopteris
filix-mas), papratka samice (Athyrium
filix-femina), vzácně i pérovník pštrosí (Matteuccia
struthiopteris) aj. Z mechorostů jsou nejčastější měříky
(Plagiomnium affine, P. undulatum), bezvláska vlnkatá
(Atrichum undulatum), drabík stromkovitý (Climacium
dendroides), pobřežnice mnohotvárná (Marchantia
polymorpha) aj. Lem kamenitých potoků zpravidla tvoří
mokrýš střídavolistý (Chrysosplenium alternifolium),
řeřišnice hořká (Cardamine amara), ostřice oddálená (Carex
remota). Tyto druhy jsou charakteristické i pro
prameništní fytocenózy. Především na prameništích a v
pramenných úsecích toků se vyskytují lokality bohatých
populací bledule jarní (Leucojum vernum), dále zde
rostou vrbina hajní (Lysimachia nemorum), devětsil
bílý (Petasites albus),
čarovník alpský (Circaea alpina) aj.
Z hmyzu jsou pro geobiocenózy této skupiny charakteristické druhy vázané na olše, jasany a vrby. Vyskytuje se např. krytonosec olšový (Cryptorrhynchidius lapathi), bázlivec olšový (Agelastica alni) nebo pouzdrovníček olšový (Coleophora fuscedinella). Ve vazbě na vrby se vyskytuje kozlíček vrbový (Lamia textor), můrka vrbová (Erias chlorata), stužkonoska vrbová (Catocala electa) nebo bejlomorka vrbová (Rhabdophaga salicia). Na jasanu je častý lýkohub jasanový (Hylesinus fraxini), lýkohub zrnitý (Hylesinus crenatus), puchýřník lékařský (Lytta vesicatoria) a předivka jasanová (Prays curtisellus).
Z hlediska střevlíkovitých brouků můžeme předpokládat účast jak vlhkomilných druhů tak i druhů, které mají své optimum na sušších stanovištích. Z vícenásobně zaplavovaných stanovišť to jsou druhy jako např. Agonum assimile, Agonum obsurum, Carabus granulatus, Bembidion dentellum, Pterostichus strechus a P. niger. Ze sušších stanovišť pak např. Agonum moestum nebo Bembidion unicolor. Některé tyto druhy však mohou směrem do vyšších poloh vyznívat.
Z měkkýšů je pro jasanové olšiny charakteristická jantarka obecná (Succinea putris) a jantarka úhledná (Oxyloma elegans). Typickým lužním druhem je také závornatka kyjovitá (Clausilia pumila). Dále se vyskytuje zemounek lesklý (Zonitoides nitidus), blyštivka rýhovaná (Perpolita hammonis), oblovka lesklá (Cochlicopa lubrica). Částé bývají také druhy jako např. vřetenovka hladká (Cochlodina laminata), vřetenatka obecná (Alinda biplicata). V Karpatech se často obejvuje řasnatka nadmutá (Macrogastra tumida) a vřetenatka nadmutá (Vestia turgida).
Z obojživelníků a vyskytuje např. rosnička zelená (Hyla arborea) a skokan hnědý (Rana temporaria). Z plazů je typická užovka obojková (Natrix natrix).
Ptačí společenstvo je charakterizováno druhy, které hnízdí v křovinách podél vodních toků. Obvykle se vyskytuje cvrčilka říční (Locustella fluviatilis). Dále se vyskytuje např. sedmihlásek hajní (Hippolais icterina), ale i další běžné druhy. Typickým druhem pro rychle tekoucí vody je skorec vodní (Cinclus cinclus).
Ze savců se zde typicky vyskytuje např. hryzec vodní (Arvicola terrestris) nebo bobr evropský (Castor fiber).
Zdroje:
BUČEK, A. & LACINA, J. (1999): Geobiocenologie II. 1. vyd., Mendelova zemědělská a lesnická
universita, Brno. 240 s., 5 s. obr. příl. + 1 tabulka. ISBN
8071574171
ŠOMŠÁK, L. (1998): Fauna a flóra v
rastlinných spoločenstvách strednej Európy /Aplikovaná
biocenológia/. Prírodovedecká fakulta Univerzity Komneského.
Bratislava. 308 s.
ŠŤASTNÝ, K., BEJČEK, V. & HUDEC, K.
(2006): Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice
2001–2003. Aventinum, Praha. 464 s.
ŠUSTEK, Z. (1993): Využitie Zlatníkovej
geobiocenologickej klasifikácie při štúdiu rozšírenia
bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae). pp. 59-63.
In: Štykar, J. ed.: Geobiocenologický výzkum lesů, výsledky
a aplikace poznatků. Sborník referátů ze sympózia k 90.
výročí narození Prof. Aloise Zlatníka. Ústav lesnické
botaniky, dendrologie a typologie, Lesnická fakulta, Vysoká
škola zemědělská v Brně, 150 pp.
ŠUSTEK, Z. (1994): Classifcation of the
carabid assemblages in the floodplain forests in Moravia and
Slovakia. p. 371-376. In: Desender, K. et al.: Carabid
Beetles: Ecology and Evolution. Kluwer Academic Publishers,
the Netherlands.
ŠUSTEK, Z. (1996): Ekologicko-cenotické
charakteristiky významných skupin druhů živočichů – část
charakteristika rozšírenia druhov bystruškovitých (Coleoptera
– Carabidae) ve vegetačných stupňoch a trofických a
hydrických radoch. Zpráva pro řešení úkolu PPŽP/61012/96
Biogeografická regionalizace, Geobiocenologie, příloha č. 5.
ŠUSTEK, Z. (2000): Spoločenstvá
bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae) a ich
využitie jako doplnkovej charakteristiky geobiocenotogických
jednotiek: problémy a stav poznania. pp. 18-30. In: Štykar,
J. & Čermák, P. eds.: Geobiocenologická typizace krajiny a
její aplikace. Geobiocenologické spisy, sv. 5: 1-136.
VAŠÁTKO, J. (1972): O měkkýší složce
geobiocenóz dubového stupně. Zprávy Geografického ústavu
ČSAV, 9, Brno. č. 8, s. 1-5
VAŠÁTKO, J. (1973): Měkkýší složka
geobiocenóz jako ekoindikátor. In: Studia geographica 29,
Brno, Geografický ústav ČSAV, s. 184-191.
VAŠÁTKO, J. (1999): Využití některých
modelových skupin živočichů pro charakteristiku krajin České
republiky. Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta,
Masarykova univerzita. 79 s. [Habilitační práce].
VAŠÁTKO, J. (2000): Živočišná složka
geobiocenóz (zoocebnóza) a její význam pro chrakteristiku
jednotek geobiocenologické typizace krajiny. Brno : Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2000. s.
12-14. Geobiocenologické spisy sv.č.5. ZLATNÍK, A. (1976): Přehled
skupin typů geobiocénů původně lesních a křovinných ČSSR.
Zpr. Geogr. úst. Čs. akad. věd., č 13, sv. 3/4, s. 55–64.
Brno.
ZWACH, I. (2009): Obojživelníci a
plazi České republiky. Grada Publishing, Praha. 496 s. ISBN
9788024725093
- Autoři: RNDr. Jan Divíšek, RNDr. Martin Culek, Ph.D.
- Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita
- Tvorba této příručky byla podpořena projektem OP VK Inovace výuky geografických studijních oborů (CZ.1.07/2.2.00/15.0222)
- Návrat na úvodní stránku, Nahoru