Biogeografie

Tili-acereta fagi

lipové javořiny s bukem

4 C 3

Charakteristické rysy ekotopu: Strmé kamenité až suťové svahy a hřbety v členitých vrchovinách, v rozmezí nadm. výšek zpravidla 350 - 650 m. Geologické podloží tvoří minerálně bohatší horniny, zvláště amfibolit, čedič, gabro, bohatší odrůdy rul. Půdy jsou středně hluboké až hluboké, silně štěrkovité až kamenité, trvale čerstvě vlhké, vždy s vysokým obsahem humusu v dobře vyvinutém a hlubokém humózním horizontu. Humusovou formou je mul. Jedná se o půdy minerálně bohaté s vysokým obsahem dusíku. Škála půdních typů sahá od vývojově mladých suťových rankrů přes kambizemě rankrové až po eutrofní kambizemě. Skupina je vázána na chladnější regiony mírně teplé klimatické oblasti, zejména MT 3 a MT 5.

Přírodní stav geobiocenóz: V druhově pestrém dřevinném patře se s různým zastoupením vyskytují lípy (Tilia platyphyllos, T. cordata), javory (Acer pseudoplatanus, A. platanoides), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) a jilm horský (Ulmus glabra). Pravidelně, na zahliněných sutích až spoludominantně bývá zastoupen buk (Fagus sylvatica), vzácně i jedle (Abies alba). V podúrovni se místy vyskytuje habr (Carpinus betulus), velmi vzácně i tis (Taxus baccata). Z keřů zde nejčastěji rostou bezy (Sambucus nigra, S. racemosa), zimolez obecný (Lonicera xylosteum) a meruzalka srstka (Ribes uva-crispa).
V bylinném patře s vysokou pokryvností dominují nitrofilní druhy, nejčastěji bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), česnáček lékařský (Alliaria petiolata), ječmenka evropská (Hordelymus europaeus), pravidelně se vyskytují kakost smrdutý (Geranium robertianum), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), vlaštovičník větší (Chelidonium majus), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), hluchavka skvrnitá (Lamium maculatum), pitulník horský (Galeobdolon montanum), v jarním aspektu kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos), dymnivky (Corydalis cava, Corydalis intermedia), sasanka pryskyřníkovitá (Anemone ranunculoides), křivatec žlutý (Gagea lutea), sněženka předjarní (Galanthus nivalis). Místy bývá dominantní česnek medvědí (Allium ursinum), obvykle na lokalitách na kontaktu se společenstvy 5. jedlobukového stupně se vyskytuje i měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva). Často až dominantní bývají kapraďorosty, zejména kapraď samec (Dryopteris filix-mas), papratka samice (Athyrium filix-femina), bukovinec kapraďovitý (Gymnocarpium dryopteris), typický je jednotlivý výskyt kapradiny laločnaté (Polystichum aculeatum). Druhově velmi bohatou synusii podrostu doplňují četné druhy mezotrofní - např. mařinka vonná (Galium odoratum), samorostlík klasnatý (Actaea spicata), pšeníčko rozkladité (Milium effusum), vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia), hrachor jarní (Lathyrus vernus), starček Fuchsův (Senecio ovatus), kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera), šťavel kyselý (Oxalis acetosella) aj.

Z hmyzu jsou, mimo jiné, přítomny druhy, které mají vazbu některou z dřevin pestrého dřevinného patra. Jedná se o druhy s vazbou na lípy, javory, jasany, buky apod. Z druhů s vazbou na jasan se může vyskytovat lýkohub jasanový (Hylesinus fraxini), lýkohub zrnitý (Hylesinus crenatus) nebo předivka jasanová (Prays curtisellus) a některé další. Z druhů vázaných na buk to je např. tesařík bukový (Cerambyx scopolii) nebo červec bukový (Cryptococcus fagisuga) aj.

Ze střevlíkovitých se typicky vyskytuje Pterostichus oblongopunctatus, klesá zastoupení Abax ater a Carabus coriaceus. Jako doprovodné druhy se vyskytují Abax ovalis, Abax carinatus, Molops picesus. Vyznívá satoupení Abax paralellus, Carabus nemoralis, Carabus hortensis. Začínají se pravidelně vyskytovat Cychrus caraboides, Cychrus attenuatus, Carabus auronitens, Carabus linnei, Trechus pulchellus, Trechus cardioderus, Trichotichnus laevicollis.

Suťová společenstva měkkýšů bývají velmi podobná těm z 3. i 5. vegetačního stupně. Rozdílem oproti 3. vegetačnímu stupni bývá občasná přítomnost vrásenky pomezní (Discus ruderatus), která sem proniká z vyšších poloh. Může se zde tedy vyskytovat společně s vrásenkou okrouhlou (Discus rotundatus) z nižších poloh. Společenstva sutí bývají z hlediska měkkýšů velmi bohatá. Vyskytují se tyto druhy: trojlaločka pyskatá (Helicodonta obvoluta), zuboústka sametová (Causa holosericea), skalnice kýlnatá (Helicigona lapicida), zemoun skalní (Aegopis verticillus), zuboústka trojzubá (Isognomostoma isognomostomos), srstnatka jednozubá (Petasina unidentata), hlemýžď zahradní (Helix pomatia), srstnatka chlupatá (Trichia hispida), řasnatka břichatá (Macrogastra ventricosa), vřetenovka hladká (Cochlodina laminata), řasnatka lesní (Macrogastra plicatula). V Karpatech s přistupuje vřetenatka šedavá (Bulgarica cana), řasnatka nadmutá (Macrogastra tumida), řasnatka žebernatá (Macrogastra latestriata). Z nahých plžů se vyskytuje např. slimák popelavý (Limax cinereoniger), plzák hajní (Arion silvaticus), plzák hnědý (Arion fuscus), podkornatka žíhaná (Lehmania marginata) a slimák žlutý (Malacolimax tenellus). V Karpatech přistupuje modranka karpatská (Bielzia coerulans).

Z obojživelníků se vyskytuje mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) a v Karpatech a Jeseníkách pak také čolek karpatský (Lissotriton montandoni). Vykytují se již také druhy vyšších poloh - čolek horský (Mesotriton alpestris) a z plazů ještěrka živorodá (Zootoca viviparia) a zmije obecná (Vipera berus).

Končí zde výskyt strakapouda prostředního (Debdrocopos medius) a žluvy hajní (Oriolus oriolus). Typické jsou druhy jako lejsek malý (Ficedula parva), holub doupňák (Columba oenas), žluna šedá (Picus canus), budníček lesní (Phylloscopus sibilatrix), brhlík lesní (Sitta europaea), kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum), datel černý (Dryocopus martius), pěnkava obecná (Fringila coellebs), sýkora koňadra (Parus major), včelojed lesní (Pernis apivorus), v Karpatech také puštík bělavý (Strix uralensis) a strakapoud bělohřbetý (Dendrocopos leucotos) aj. Z vyšších poloh sem sestupuje sýc rousný (Aegolius funereus).

Ze savců se vyskytuje např. myška drobná (Micromys minutus), ježek východní (Erinaceus concolor), ježek západní (Erinaceus europaeus) nebo plch velký (Glis glis). V poloniku myšice temnopásá (Apodemus agrarius). Z vyšších poloh sem čím dál častěji sestupuje netopýr severní (Eptesitus nilssoni). V Beskydech a Jeseníkách je typický plch lesní (Dryomys nitedula). Z větších savců je charakteristický např. jezevec lesní (Meles meles).

Zdroje:

BUČEK, A. & LACINA, J. (1999): Geobiocenologie II. 1. vyd., Mendelova zemědělská a lesnická universita, Brno. 240 s., 5 s. obr. příl. + 1 tabulka. ISBN 8071574171

ŠOMŠÁK, L. (1998): Fauna a flóra v rastlinných spoločenstvách strednej Európy /Aplikovaná biocenológia/. Prírodovedecká fakulta Univerzity Komneského. Bratislava. 308 s.

ŠŤASTNÝ, K., BEJČEK, V. & HUDEC, K. (2006): Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 2001–2003. Aventinum, Praha. 464 s.

ŠUSTEK, Z. (1993): Využitie Zlatníkovej geobiocenologickej klasifikácie při štúdiu rozšírenia bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae). pp. 59-63. In: Štykar, J. ed.: Geobiocenologický výzkum lesů, výsledky a aplikace poznatků. Sborník referátů ze sympózia k 90. výročí narození Prof. Aloise Zlatníka. Ústav lesnické botaniky, dendrologie a typologie, Lesnická fakulta, Vysoká škola zemědělská v Brně, 150 pp.

ŠUSTEK, Z. (1994): Classifcation of the carabid assemblages in the floodplain forests in Moravia and Slovakia. p. 371-376. In: Desender, K. et al.: Carabid Beetles: Ecology and Evolution. Kluwer Academic Publishers, the Netherlands.

ŠUSTEK, Z. (1996): Ekologicko-cenotické charakteristiky významných skupin druhů živočichů – část charakteristika rozšírenia druhov bystruškovitých (Coleoptera – Carabidae) ve vegetačných stupňoch a trofických a hydrických radoch. Zpráva pro řešení úkolu PPŽP/61012/96 Biogeografická regionalizace, Geobiocenologie, příloha č. 5.

ŠUSTEK, Z. (2000): Spoločenstvá bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae) a ich využitie jako doplnkovej charakteristiky geobiocenotogických jednotiek: problémy a stav poznania. pp. 18-30. In: Štykar, J. & Čermák, P. eds.: Geobiocenologická typizace krajiny a její aplikace. Geobiocenologické spisy, sv. 5: 1-136.

VAŠÁTKO, J. (1972): O měkkýší složce geobiocenóz dubového stupně. Zprávy Geografického ústavu ČSAV, 9, Brno. č. 8, s. 1-5

VAŠÁTKO, J. (1973): Měkkýší složka geobiocenóz jako ekoindikátor. In: Studia geographica 29, Brno, Geografický ústav ČSAV, s. 184-191.

VAŠÁTKO, J. (1999): Využití některých modelových skupin živočichů pro charakteristiku krajin České republiky. Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita. 79 s. [Habilitační práce].

VAŠÁTKO, J. (2000): Živočišná složka geobiocenóz (zoocebnóza) a její význam pro chrakteristiku jednotek geobiocenologické typizace krajiny. Brno : Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2000. s. 12-14. Geobiocenologické spisy sv.č.5.

ZLATNÍK, A. (1976): Přehled skupin typů geobiocénů původně lesních a křovinných ČSSR. Zpr. Geogr. úst. Čs. akad. věd., č 13, sv. 3/4, s. 55–64. Brno.