Charakteristické rysy ekotopu: Především tranzitně akumulační a akumulační vyduté svahové sníženiny a báze svahů na karbonátových a minerálně bohatých vyvřelých horninách (zejména vápence, vápnité jílovce a pískovce, čediče, diabas) v pahorkatinách a nižších částech vrchovin do nadmořských výšek 350 až 450 m. V nejteplejších klimatických oblastech T 2 a T 4 zaujímá tato skupina stinné expozice, v mírně teplých oblastech MT 11 se vyskytuje i na slunných svazích. Charakteristickým půdním typem je rendzina suťová, místy se vyskytuji i pararendziny, rendziny kambizemní a eutrofní kambizemě. Humifikace je příznivá, převládající humusovou formou je mulový moder až mul.

Přírodní stav geobiocenóz: Dřevinné patro je druhově neobyčejně pestré, může se v něm vyskytovat až 40 druhů stromů a keřů. Ve stromovém patře jsou vůdčími dřevinami javory (Acer campestre, A. platanoides), lípy (Tilia cordata, T. platyphyllos) a habr obecný (Carpinus betulus). Dále se vyskytují duby (Quercus petraea agg., Q. robur, Q. pubescens), jilm habrolistý (Ulmus minor), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), někdy až dominantní bývá jeřáb břek (Sorbus torminalis), ojediněle se vyskytuje i buk lesní (Fagus sylvatica). V obvykle dobře vyvinutém keřovém patře se vždy vyskytuje alespoň některý z druhů s kalcifilní tendencí - dřín obecný (Cornus mas), klokoč zpeřený (Staphylea pinnata), kalina tušalaj (Viburnum lantana), mahalebka (Cerasus mahaleb). Z dalších keřů zde rostou zejména svída krvavá (Cornus sanguinea), brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosa), řešetlák počistivý (Rhamnus catharticus), bez černý (Sambucus nigra), líska obecná (Corylus avellana), meruzalka srstka (Ribes uva-crispa), zimolez obecný (Lonicera xylosteum), hlohy (Crataegus sp.) a jeřáb muk (Sorbus aria).
V synusii podrostu je charakteristická společná účast druhů nitrofilních a druhů s kalcifilní tendencí. Z teplomilných druhů se až dominantně vyskytují kamejka modronachová (Lithospermum purpurocaerulea) a tolita lékařská (Vincetoxicum hirundinaria), roztroušeně též medovník meduňkolistý (Melittis melissophyllum), kopretina chocholičnatá (Pyrethrum corymbosum). Z nitrofilních druhů jsou v jarním aspektu nápadné dymnivky (Corydalis cava, C. pumila, C. intermedia), sněženka předjarní (Galanthus nivalis), pižmovka mošusová (Adoxa moschatellina), pupkovec pomněnkový (Omphalodes scorpioides), rozrazil břečťanolistý (Veronica hederifolia) aj., později bývají až dominantní bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), krabilice mámivá (Chaerophyllum temulum), hluchavka skvrnitá (Lamium maculatum) aj. Z trávovitých druhů se pravidelně vyskytují válečka lesní (Brachypodium sylvaticum), ostřice Pairaeova (Carex pairaei), strdivka jednokvětá (Melica uniflora) aj. V druhově velmi bohaté synusii podrostu se dále častěji vyskytují např. prvosenka jarní (Primula veris), plicník lékařský (Pulmonaria officinalis), jaterník
podléška (Hepatica nobilis), konvalinka vonná (Convallaria majalis), hrachor jarní (Lathyrus vernus), mařinka vonná (Galium odoratum), violky (Viola mirabilis, V. hirta) aj.

Ze střevlíkovitých brouků se často vyskytuje Abax parallelus, Carabus nemoralis, Carabus hortensis, Pterostichus oblongopunctatus, Abax ovalis a Molops piceus. Oproti dubovému vegetačnímu stupni mají tato společenstva tendenci k vyššímu počtu jedinců vzhledem k příznivějším vlhkostním podmínkám.

Z měkkýšů se na těchto bohatých stanovištích vyskytují druhy jako např. hlemýžď zahradní (Helix pomatia), keřnatka vrásčitá (Euomphalia strigella) a keřovka plavá (Fruticicola fruticum), vřetenatka obecná (Alinda biplicata), trojlaločka pyskatá (Helicodonta obvoluta), vrásenka okrouhá (Discus rotundatus), vrásenka orlojovitá (Discus perspectivus), skelnatka hladká (Oxychilus glaber), skelnatka drnová (Oxychilus cellarius), vrásenka orlojovitá (Discus perspectivus), sítovka suchomilná (Aegopinella minor), blyštivka rýhovaná (Perpolita hammonis), vřetenovka hladká (Cochlodina laminata) aj. Na sušších vápnitých skalách je typická zdobenka tečkovaná (Itala ornata) a závornatka vrásčitá (Clausilia parvula). Vlhčím vápnitým sutím dává přednost žebernatěnka drobná (Ruthenica filograna). Za typický vápencový druh lze dále považovat závornatku drsnou (Clausilia dubia).

Z obojživelníků se vyskytuje např. ropucha obecná (Bufo bufo) a z plazů typicky slepýš křehký (Anguis fragilis). Z rozvolněnějších výslunných stanovišť sem mohou pronikat typické teplomilné druhy plazů - ještěrka zelená (Lacerta viridis) a užovka užovka podplamatá (Natrix tesselata).

Z ptáků je typická žluva hajní (Oriolus oriolus), slavík obecný (Luscinia megarhynchos), lejsek bělokrký (Ficedula albicollis), strakapoud prostřední (Debdrocopos medius), strakapoud malý (Dendrocopos minor) a sedmihlásek hajní (Hippolais icterina). Dále se vyskytuje celá řada běžně rozšířených ptačích druhů jako sýkora koňadra (Parus major), pěnkava obecná (Fringila coellebs), brhlík lesní (Stitta europaea), budníček menší (Phylloscopus collybita) aj.

Ze savců zde má optimální podmínky myšice malooká (Apodemus microps), ježek východní (Erinaceus concolor), ježek západní (Erinaceus europaeus) nebo plch velký (Glis glis).

Zdroje:

BUČEK, A. & LACINA, J. (1999): Geobiocenologie II. 1. vyd., Mendelova zemědělská a lesnická universita, Brno. 240 s., 5 s. obr. příl. + 1 tabulka. ISBN 8071574171

ŠOMŠÁK, L. (1998): Fauna a flóra v rastlinných spoločenstvách strednej Európy /Aplikovaná biocenológia/. Prírodovedecká fakulta Univerzity Komneského. Bratislava. 308 s.

ŠŤASTNÝ, K., BEJČEK, V. & HUDEC, K. (2006): Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 2001–2003. Aventinum, Praha. 464 s.

ŠUSTEK, Z. (1993): Využitie Zlatníkovej geobiocenologickej klasifikácie při štúdiu rozšírenia bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae). pp. 59-63. In: Štykar, J. ed.: Geobiocenologický výzkum lesů, výsledky a aplikace poznatků. Sborník referátů ze sympózia k 90. výročí narození Prof. Aloise Zlatníka. Ústav lesnické botaniky, dendrologie a typologie, Lesnická fakulta, Vysoká škola zemědělská v Brně, 150 pp.

ŠUSTEK, Z. (1994): Classifcation of the carabid assemblages in the floodplain forests in Moravia and Slovakia. p. 371-376. In: Desender, K. et al.: Carabid Beetles: Ecology and Evolution. Kluwer Academic Publishers, the Netherlands.

ŠUSTEK, Z. (1996): Ekologicko-cenotické charakteristiky významných skupin druhů živočichů – část charakteristika rozšírenia druhov bystruškovitých (Coleoptera – Carabidae) ve vegetačných stupňoch a trofických a hydrických radoch. Zpráva pro řešení úkolu PPŽP/61012/96 Biogeografická regionalizace, Geobiocenologie, příloha č. 5.

ŠUSTEK, Z. (2000): Spoločenstvá bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae) a ich využitie jako doplnkovej charakteristiky geobiocenotogických jednotiek: problémy a stav poznania. pp. 18-30. In: Štykar, J. & Čermák, P. eds.: Geobiocenologická typizace krajiny a její aplikace. Geobiocenologické spisy, sv. 5: 1-136.

VAŠÁTKO, J. (1972): O měkkýší složce geobiocenóz dubového stupně. Zprávy Geografického ústavu ČSAV, 9, Brno. č. 8, s. 1-5

VAŠÁTKO, J. (1973): Měkkýší složka geobiocenóz jako ekoindikátor. In: Studia geographica 29, Brno, Geografický ústav ČSAV, s. 184-191.

VAŠÁTKO, J. (1999): Využití některých modelových skupin živočichů pro charakteristiku krajin České republiky. Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita. 79 s. [Habilitační práce].

VAŠÁTKO, J. (2000): Živočišná složka geobiocenóz (zoocebnóza) a její význam pro chrakteristiku jednotek geobiocenologické typizace krajiny. Brno : Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2000. s. 12-14. Geobiocenologické spisy sv.č.5.

ZLATNÍK, A. (1976): Přehled skupin typů geobiocénů původně lesních a křovinných ČSSR. Zpr. Geogr. úst. Čs. akad. věd., č 13, sv. 3/4, s. 55–64. Brno.

ZWACH, I. (2009): Obojživelníci a plazi České republiky. Grada Publishing, Praha. 496 s. ISBN 9788024725093

Biogeografie