Charakteristické rysy ekotopu: Plošiny, mírné až střední svahy ve vyšších pahorkatinách a vrchovinách v nadm. výškách 400-650 m. Geologické podloží tvoří středně bohaté až bohaté silikátové horniny (zvláště syenit, andezit, amfibolit, flyšové břidlice, diabas a bohatší ruly, granodiority, svory aj.) velmi často překryté hlubokými zvětralinami, svahovinami a polygenetickými hlínami. Z půdních typů se uplatňují především mezotrofní až eutrofní kambizemě typické a kambizemě luvizemní. Jedná se o půdy hluboké, písčitohlinité až hlinité, dobře provzdušněné, čerstvě vlhké, obvykle pouze mírně skeletovité, minerálně dobře zásobené a mírně kyselé. Humifikace probíhá příznivě, humusovou formou je moder až mulový moder. Jedná se o chladnější regiony mírně teplé klimatické oblasti především MT 3 a MT 5.

Přírodní stav geobiocenóz: V dřevinném patře dominuje buk (Fagus sylvatica), který je zde velmi vitální a dobře vzrůstný, obvykle s příměsí jedle bělokoré (Abies alba). Jednotlivou příměs mohou tvořit javory (Acer pseudoplatanus, A. platanoides), lípy (Tilia platyphyllos, T. cordata), jilm horský (Ulmus glabra), z keřů zde nejčastěji rostou zimolez obecný (Lonicera xylosteum) a lýkovec jedovatý (Daphne mezereum).
Synusie podrostu se vyznačuje vysokou pokryvností, dominancí mezotrofních druhů, které jsou často uspořádány dvoupatrovitě. K charakteristickým dominantám patří mařinka vonná (Galium odoratum), starček
Fuchsův (Senecio ovatus), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), ostružiníky (Rubus fruticosus agg., R. hirtus, R. idaeus), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), pravidelně, někdy až spoludominantně se uplatňují kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera), pšeníčko rozkladité (Milium effusum), strdivky (Melica nutans, M. uniflora), sveřep Benekenův (Bromus benekenii), ostřice prstnatá (Carex digitata), bukovinec kapraďovitý (Gymnocarpium dryopteris), kapraď samec (Dryopteris filix-mas), především v Karpatech i ostřice chlupatá (Carex pilosa). Často se vysktuje žindava evropská (Sanicula europaea), vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia), samorostlík klasnatý (Actaea spicata), violka lesní (Viola reichenbachiana), rulík zlomocný (Atropa bella-donna), papratka samice (Athyrium filix-femina), pitulník horský (Lamium montanum) aj. Zpravidla nechybí některé heminitrofilní druhy - např. bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), kopytník evropský (Asarum europaeum), kakost smrdutý (Geranium robertianum), kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos) a ječmenka evropská (Hordelymus europaeus). Z druhů vyšších poloh se nejčastěji vyskytují věsenka nachová (Prenanthes purpurea), svízel okrouhlolistý (Galium rotundifolium) a kokořík přeslenitý (Polygonatum verticillatum), v Karpatech šalvěj lepkavá (Salvia glutinosa).

Typicky se vyskytují druhy vázané na buk - tesařík bukový (Cerambyx scopolii), červec bukový (Cryptococcus fagisuga), skákač bukový (Rhynchaenus fagi), štětkonoš ořechový (Dasychira pudibunda) plodomorka buková (Contarinia fagi) a píďalka buková (Mikiola fagi).

Ze střevlíkovitých se vyskytuje Pterostichus oblongopunctatus, klesá zastoupení Abax ater a Carabus coriaceus. Jako doprovodné druhy se vyskytují Abax ovalis, Abax carinatus, Molops picesus. Vyznívá satoupení Abax paralellus, Carabus nemoralis, Carabus hortensis. Začínají se pravidelně vyskytovat Cychrus caraboides, Cychrus attenuatus, Carabus auronitens, Carabus linnei, Trechus pulchellus, Trechus cardioderus, Trichotichnus laevicollis.

Na mezotrofních stanovištích bukového vegetačního stupně se obvykle vyskytují tyto druhy měkkýšů: plamatka lesní (Arianta arbustorum), vlahovka narudlá (Monachoides incarnatus), slimák popelavý (Limax cinereoniger), plzák hajní (Arion silvaticus), plzák hnědý (Arion fuscus), slimák žlutý (Malacolimax tenellus), podkornatka žíhaná (Lehmania marginata) a v Karpatech modranka karpatská (Bielzia coerulans). Na mrtvém dřevě je častá vrásenka okrouhlá (Discus rotundatus), vřetenovka hladká (Cochlodina laminata), vřetenatka obecná (Alinda biplicata) a řasnatka lesní (Macrogastra plicatula). Z vyšších poloh sem může sestupovat i vrásenka pomezní (Discus ruderatus). Dále se vyskytuje srstnatka chlupatá (Trichia hispida) nebo keřovka plavá (Fruticicola fruticum).

Pro bučiny středních poloh je typický výskyt mloka skvrnitého (Salamandra salamandra). Vyskytují se již také druhy vyšších poloh - čolek horský (Mesotriton alpestris) a z plazů ještěrka živorodá (Zootoca viviparia) a zmije obecná (Vipera berus). V Karpatech a Jeseníkách pak také čolek karpatský (Lissotriton montandoni).

Typickými druhy ptáků jsou např. lejsek malý (Ficedula parva), holub doupňák (Columba oenas), žluna šedá (Picus canus), budníček lesní (Phylloscopus sibilatrix), brhlík lesní (Sitta europaea), kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum), datel černý (Dryocopus martius), pěnkava obecná (Fringila coellebs), sýkora koňadra (Parus major), včelojed lesní (Pernis apivorus), v Karpatech také puštík bělavý (Strix uralensis) a strakapoud bělohřbetý (Dendrocopos leucotos) aj. Z vyšších poloh může sestupovat sýc rousný (Aegolius funereus).

Ze savců se vyskytuje např. myška drobná (Micromys minutus), ježek východní (Erinaceus concolor), ježek západní (Erinaceus europaeus) nebo plch velký (Glis glis). V poloniku myšice temnopásá (Apodemus agrarius). Z vyšších poloh sem čím dál častěji sestupuje netopýr severní (Eptesitus nilssoni). V Beskydech a Jeseníkách je typický plch lesní (Dryomys nitedula). Z větších savců je charakteristický např. jezevec lesní (Meles meles).

Zdroje:

BUČEK, A. & LACINA, J. (1999): Geobiocenologie II. 1. vyd., Mendelova zemědělská a lesnická universita, Brno. 240 s., 5 s. obr. příl. + 1 tabulka. ISBN 8071574171

ŠOMŠÁK, L. (1998): Fauna a flóra v rastlinných spoločenstvách strednej Európy /Aplikovaná biocenológia/. Prírodovedecká fakulta Univerzity Komneského. Bratislava. 308 s.

ŠŤASTNÝ, K., BEJČEK, V. & HUDEC, K. (2006): Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 2001–2003. Aventinum, Praha. 464 s.

ŠUSTEK, Z. (1993): Využitie Zlatníkovej geobiocenologickej klasifikácie při štúdiu rozšírenia bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae). pp. 59-63. In: Štykar, J. ed.: Geobiocenologický výzkum lesů, výsledky a aplikace poznatků. Sborník referátů ze sympózia k 90. výročí narození Prof. Aloise Zlatníka. Ústav lesnické botaniky, dendrologie a typologie, Lesnická fakulta, Vysoká škola zemědělská v Brně, 150 pp.

ŠUSTEK, Z. (1994): Classifcation of the carabid assemblages in the floodplain forests in Moravia and Slovakia. p. 371-376. In: Desender, K. et al.: Carabid Beetles: Ecology and Evolution. Kluwer Academic Publishers, the Netherlands.

ŠUSTEK, Z. (1996): Ekologicko-cenotické charakteristiky významných skupin druhů živočichů – část charakteristika rozšírenia druhov bystruškovitých (Coleoptera – Carabidae) ve vegetačných stupňoch a trofických a hydrických radoch. Zpráva pro řešení úkolu PPŽP/61012/96 Biogeografická regionalizace, Geobiocenologie, příloha č. 5.

ŠUSTEK, Z. (2000): Spoločenstvá bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae) a ich využitie jako doplnkovej charakteristiky geobiocenotogických jednotiek: problémy a stav poznania. pp. 18-30. In: Štykar, J. & Čermák, P. eds.: Geobiocenologická typizace krajiny a její aplikace. Geobiocenologické spisy, sv. 5: 1-136.

VAŠÁTKO, J. (1972): O měkkýší složce geobiocenóz dubového stupně. Zprávy Geografického ústavu ČSAV, 9, Brno. č. 8, s. 1-5

VAŠÁTKO, J. (1973): Měkkýší složka geobiocenóz jako ekoindikátor. In: Studia geographica 29, Brno, Geografický ústav ČSAV, s. 184-191.

VAŠÁTKO, J. (1999): Využití některých modelových skupin živočichů pro charakteristiku krajin České republiky. Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita. 79 s. [Habilitační práce].

VAŠÁTKO, J. (2000): Živočišná složka geobiocenóz (zoocebnóza) a její význam pro chrakteristiku jednotek geobiocenologické typizace krajiny. Brno : Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2000. s. 12-14. Geobiocenologické spisy sv.č.5.

ZWACH, I. (2009): Obojživelníci a plazi České republiky. Grada Publishing, Praha. 496 s. ISBN 9788024725093

Biogeografie