Charakteristické rysy ekotopu: Převážně vypuklé svahy a široce klenuté hřbety hornatin v nadm. výškách 850-1200 m. Geologické podloží tvoří minerálně chudé a kyselé silikátové horniny, zejména žuly, ruly, fylity a svory, v moravských Karpatech flyšové pískovce. Charakteristickým půdním typem jsou rezivé podzoly kambizemní (tzv. kryptopodzoly) a horské humusové podzoly. Jsou to půdy středně hluboké až hluboké, nejčastěji hlinitopísčité, zpravidla kamenité, minerálně slabě zásobené, silně kyselé, trvale čerstvě vlhké. Humifikace je zpomalená, z humusových forem převládá morový moder až mor. Skupina je vázána na chladnou klimatickou oblast CH 6.

Přírodní stav geobiocenóz: Dřevinné patro tvoří smrk ztepilý (Picea abies), jedle bělokorá (Abies alba) a buk lesní (Fagus sylvatica) s příměsí jeřábu ptačího (Sorbus aucuparia), na kontaktu se smrkovými bory v. st. (6 A 1-2) se může přidružovat borovice lesní (Pinus sylvestris). Buk je v této skupině již na hranici své ekologické amplitudy a dosahuje jen podprůměrného vzrůstu. Jeho zastoupení s nadmořskou výškou klesá a zvyšuje se podíl smrku.
V druhově chudé synusii podrostu, tvořené takřka výhradně oligotrofními a euryekními druhy obvykle dominuje třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa). S vyšší pokryvností se dále vyskytují metlička křivolaká (Avenella flexuosa), bika lesní (Luzula sylvatica), borůvka (Vaccinium myrtillus), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), podbělice alpská (Homogyne alpina), kapraď rozprostřená (Dryopteris dilatata). Z dalších horských druhů je charakteristický výskyt žebrovice různolisté (Blechnum spicant), čípku objímavého (Streptopus amplexifolius), plavuně pučivé (Lycopodium annotinum), v rozvolněných porostech bývá až dominantní papratka alpská (Athyrium distentifolium). Většinou s vyšší pokryvností se vyskytují oligotrofní mechorosty, zejména lesklec čeřitý (Plagiothecium undulatum).

Stejně jako v 5. vegetačním stupni se i zde vyskytují druhy hmyzu vázané svým rozšířením na buk, jedli a smrk. Druhy bučin, jako např. tesařík bukový (Cerambyx scopolii), zde však již pomalu vyznívají. S vazbou na smrk se vyskytuje např. lýkožrout smrkový (Ips typographus), lýkožrout menší (Ips amitinus), tesařík smrkový (Tetropium castaneum), obaleč smrkový (Laspeyresia pactolana), bekyně mniška (Lymantria monacha), pilatka smrková (Pristiphora abietina) aj. S vazbou na jedli se vyskytuje např. lýkožrout jedlový (Pityokteines curvidens), smolák jedlový (Pissodes piceae), obaleč jedlový (Choristoneura muriana), mšicovka jedlová (Mindratus abietinus) aj.

Základní druhové spektrum střevlíkovitých je obdobné jako v 5. vegetačním stupni. Z teplomilných druhů chybí Carabus coriaceus a Abax ater. Úbytek se projevuje u druhů Carabus glabratus, Carabus violaceus. Naopak se začíná vyskytovat Carabus sylvestris. Prudce zde klesá početnost velkých druhů rodu Carabus a Pterostichus a vznikají bohatá společenstva s vysokým počtem drobných druhů Pterostichus unctulatus, Pterostichus pumilio, Calathus metallicus, Trechus pulchellus, Trechus pilisensis, Trechus latus, ke kterým se v rozvolněnějších porostech připojuje Carabus arvensis.

Z měkkýšů se na těchto kyselých a chudých stanovištích šestého vegetačního stupně vyskytují pouze některé nenáročné horské druhy a druhy s velmi širokou ekologickou valencí. Na padlém dřevě bývá v těchto polohách typická vrásenka pomezní (Discus ruderatus) a některé další závornatky jako vřetenovka hladká (Cochlodina laminata), řasnatka lesní (Macrogastra plicatula) obdobně jako v 5. vegetačním stupni. Může se vyskytovat také závornatka křížatá (Clausilia cruciata), která je našim typickým horským druhem. Z nahých plžů se může vyskytovat např. slimák popelavý (Limax cinereoniger), podkornatka žíhaná (Lehmania marginata) a v Karpatech modranka karpatská (Bielzia coerulans).

Z obojživelníků sem zasahuje výskyt mloka skvrnitého (Salamandra salamandra). Typický je čolek horský (Mesotriton alpestris) a a Jeseníkách pak také čolek karpatský (Lissotriton montandoni). Z plazů se vyskytuje ještěrka živorodá (Zootoca viviparia) a zmije obecná (Vipera berus).

V ptačí složce se významně uplatňují horské druhy. Typickými druhy jsou: jeřábek lesní (Bonasa bonasia), puštík bělavý (Strix uralensis), sýc rousný (Aegolius funereus), tetřev hlušec (Tetrao urogallus), sluka lesní (Scolopax rusticola), lejsek malý (Ficedula parva), žluna šedá (Picus canus), čížek lesní (Carduelis spinus), křivka obecná (Loxia curvirostra), ořešník kropenatý (Nucifraga caryocatactes), králíček obecný (Regulus regulus), králíček ohnivý (Regulus ignicapillus), sýkora parukářka (Parus cristatus), sýkora uhelníček (Periparus ater). Dále v 6. vegetačním stupni přistupuje také datlík tříprstý (Picoides tridactylus) a kos horský (Turdus torquatus).

Ze savců jsou typické horské druhy jako rejsek horský (Sorex alpinus), netopýr severní (Etesitus nilssoni), myšivka horská (Sicista betulina). V Beskydech a Jeseníkách se vyskytuje také plch lesní (Dryomys nitedula).

Zdroje:

BUČEK, A. & LACINA, J. (1999): Geobiocenologie II. 1. vyd., Mendelova zemědělská a lesnická universita, Brno. 240 s., 5 s. obr. příl. + 1 tabulka. ISBN 8071574171

ŠOMŠÁK, L. (1998): Fauna a flóra v rastlinných spoločenstvách strednej Európy /Aplikovaná biocenológia/. Prírodovedecká fakulta Univerzity Komneského. Bratislava. 308 s.

ŠŤASTNÝ, K., BEJČEK, V. & HUDEC, K. (2006): Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 2001–2003. Aventinum, Praha. 464 s.

ŠUSTEK, Z. (1993): Využitie Zlatníkovej geobiocenologickej klasifikácie při štúdiu rozšírenia bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae). pp. 59-63. In: Štykar, J. ed.: Geobiocenologický výzkum lesů, výsledky a aplikace poznatků. Sborník referátů ze sympózia k 90. výročí narození Prof. Aloise Zlatníka. Ústav lesnické botaniky, dendrologie a typologie, Lesnická fakulta, Vysoká škola zemědělská v Brně, 150 pp.

ŠUSTEK, Z. (1994): Classifcation of the carabid assemblages in the floodplain forests in Moravia and Slovakia. p. 371-376. In: Desender, K. et al.: Carabid Beetles: Ecology and Evolution. Kluwer Academic Publishers, the Netherlands.

ŠUSTEK, Z. (1996): Ekologicko-cenotické charakteristiky významných skupin druhů živočichů – část charakteristika rozšírenia druhov bystruškovitých (Coleoptera – Carabidae) ve vegetačných stupňoch a trofických a hydrických radoch. Zpráva pro řešení úkolu PPŽP/61012/96 Biogeografická regionalizace, Geobiocenologie, příloha č. 5.

ŠUSTEK, Z. (2000): Spoločenstvá bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae) a ich využitie jako doplnkovej charakteristiky geobiocenotogických jednotiek: problémy a stav poznania. pp. 18-30. In: Štykar, J. & Čermák, P. eds.: Geobiocenologická typizace krajiny a její aplikace. Geobiocenologické spisy, sv. 5: 1-136.

VAŠÁTKO, J. (1972): O měkkýší složce geobiocenóz dubového stupně. Zprávy Geografického ústavu ČSAV, 9, Brno. č. 8, s. 1-5

VAŠÁTKO, J. (1973): Měkkýší složka geobiocenóz jako ekoindikátor. In: Studia geographica 29, Brno, Geografický ústav ČSAV, s. 184-191.

VAŠÁTKO, J. (1999): Využití některých modelových skupin živočichů pro charakteristiku krajin České republiky. Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita. 79 s. [Habilitační práce].

VAŠÁTKO, J. (2000): Živočišná složka geobiocenóz (zoocebnóza) a její význam pro chrakteristiku jednotek geobiocenologické typizace krajiny. Brno : Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2000. s. 12-14. Geobiocenologické spisy sv.č.5.

ZLATNÍK, A. (1976): Přehled skupin typů geobiocénů původně lesních a křovinných ČSSR. Zpr. Geogr. úst. Čs. akad. věd., č 13, sv. 3/4, s. 55–64. Brno.

ZWACH, I. (2009): Obojživelníci a plazi České republiky. Grada Publishing, Praha. 496 s. ISBN 9788024725093

Biogeografie