Biogeografie

1.5.1 Kompetice

Kompetice (konkurence) je v podstatě proces, kdy se dva organismy "utkají v boji" o životní prostor a zdroje a pouze ten schopnější přežije. Většinou však nejde o přímý kontakt. Rozlišujeme tři druhy kompetice: exploatační (kompetice probíhá pouze na základě toho, že se oba organismy snaží využívat tentýž zdroj, který tím spotřebovávají), interferenční (zvýšená agresivita jednoho druhu za účelem odříznutí jiného druhu od zdrojů), alelopatická (chemická forma boje s cílem ubránit svůj prostor).

Nejlepší příklady limitujícího efektu kompetice vyšly z terénních experimentů. Např. dejme tomu, že jeden druh čistě náhodou chybí v oblasti, která je pro něj příhodná. Pokud druhý druh expandoval na stanoviště, která jsou normálně osídlena prvním druhem, naznačuje to, že v jiných oblastech, kde je první druh přítomen, je druhý limitován kompeticí. Lesy a křoviny v západních Spojených státech jsou obývány více než 20 druhy čipmanků rodu Neotamias (dříve Eutamias). V horách na jihozápadě se dva nebo tři druhy obvykle vyskytují v lesích a řídkolesních oblastech, ale jsou odděleni stanovištěm a nadmořskou výškou. Neotarnias dorsalis obývá otevřené suché řídkolesy v nižších nadmořských výškách. V hustších jehličnatých lesích vyšších nadmořských výšek je pak nahrazen druhy skupiny N. quadrivittatus. Třetí druh, N. minimus, se někdy vyskytuje ve smrkových a jedlových lesích a nad hranicí lesa v nejvyšších horách. Existuje zde nejméně 24 izolovaných pouštních pohoří s vhodnými stanovištními podmínkami, ale jeden z těchto druhů zde chybí, zřejmě proto, že buď tato stanoviště nikdy nekolonizoval, nebo že zde jeho populace vymřely. V každém případě, bez ohledu na to, který druh chybí, zbývající druhy expandovaly do všech lesních stanovišť jak od okraje pouště, tak od horní hranice lesa  (Patterson 1980, 1981).

Obr. 15: Výškové rozšíření čipmanků rodu Neotamias v horách na jihozápadě USA. Ve většině pohoří jsou přítomny dva druhy a jejich území se jen slabě překrývají. V pohořích, kde jeden druh chybí ten druhý obvykle expanduje na stanoviště, která normálně osídluje první druh (Lomolino et al. 2006, fotografie čipmanků převzaty z http://commons.wikimedia.org/).

Dalším příkladem konkurence, resp. přímo konkurenční exploze může být introdukce americké veverky popelavé (Sciurus carolinensis) do Anglie. Ta zde už několik desetiletí po introdukci začala dramaticky vytlačovat původní veverku obecnou (Sciurus vulgaris). Podobně i při spojení Amerik došlo k masivní invazi faun obou kontinentů na nová území, přičemž se prosadily hlavně druhy severoamerické (býložravci byli efektivnější a predátoři úspěšnější), což mělo za důsledek vyhynutí mnoha jihoamerických živočišných druhů.

Obr. 16: Veverka popelavá (Sciurus carolinensis) (http://commons.wikipedia.org/)

Pokud hovoříme o konkurenci, je třeba říci, že i když někdy dojde k přímému konkurenčnímu boji a kompetičnímu vyloučení jednoho druhu jiným, organismy většinou upřednostňují cestu zmírnění konkurenčního tlaku tak, že se specializují na různé zdroje. Je to výhodné nejen pro ně, ale i pro celé prostředí, neboť tím umožní existenci dalším druhům, a žádný z nich, v případě že jsou úzce specializované, se nestane příliš dominantním. Znamená to větší stabilitu ve společenstvu, stejně jako vyšší odolnost před invazí nových druhů.