Jednotlivé druhy i celá ekologická společenstva se vzájemně nahrazují nejen v prostoru, ale i v čase. Tyto změny jsou předmětem zájmu jednak ekologů, kteří studují relativně krátká časová měřítka a jednak paleontologů, kteří studují velmi dlouhé periody. Sukcese představuje postupné změny ve struktuře a funkci společenstva v průběhu ekologického času. Jedná se o uspořádaný vývoj bioty na daném místě, kdy jedno společenstvo střídá druhé. Sukcese je zcela normálním procesem v jakémkoli ekosystému, v němž dochází k disturbancím, které opakovaně narušují či likvidují celá společenstva. Jestliže dojde k odstranění půdy a veškerého organického materiálu (např. ledovcem nebo vulkanickou erupcí), potom následný proces sukcese označujeme jako primární sukcesi. Je-li území narušeno, například požárem či větrnou bouří, a je z něj odstraněna pouze většina žijících organismů, nikoli však půda (v níž jsou zásoby diaspor), probíhá zde následně sekundární sukcese.

Obr. 79: Příklad sekundární sukcese na opuštěném poli (Strahler 2011).

Navzdory desetiletím výzkumů zůstává teorie sukcese stále diskutovaným tématem mezi ekology. Mnoho rozepří stále vyvolává původní debata mezi Clementsem a Gleasonem o organizaci společenstev. Clementsův pohled, který dominoval teorii sukcese po většinu dvacátého století, považoval sukcesi za proces deterministický, předvídatelný a konvergentní.

Podle Clementsova pohledu stojí na počátku sukcese pionýrské druhy, které kolonizují nově vzniklá či uvolněná stanoviště. Území tak připravují k osídlení pro další druhy organismů, které jsou lépe přizpůsobené konkrétním podmínkám prostředí. Tento proces obměny druhů a společenstev se opakuje, dokud se na stanovišti nevyvine relativně stabilní klimaxové společenstvo. Podle Clementsova přístupu jsou sukcesní sledy rostlinných společenstev charakteristické postupným zvyšováním biomasy, růstem složitosti a stability ekosystému. Podoba klimaxového společenstva je určena především klimatickými a půdními (edafickými) podmínkami. Dané místo či biom se tak zpravidla vyznačuje určitou charakteristickou podobou klimaxových společenstev, kterou jsme rovněž schopni predikovat.

Oproti tomu Gleasonovo pojetí není deterministické a upozorňuje na možnost vzniku alternativních klimaxových společenstev na daném místě či v daném regionu. Rovněž si více všímá velké různorodosti sukcesních sérií. Podle tohoto přístupu nemusí být sukcese čistě procesem poháněným mezidruhovými interakcemi a autogenní modifikací lokálních podmínek. Sukcese může naopak pouze odrážet vysokou fitness určitého druhu – jeho schopnost šířit se a schopnost přežívat na daném místě s konkrétními environmentálními podmínkami.

<< Předchozí | Nahoru | Následující >>

Zdroje:

LOMOLINO, M. V., RIEDLE, B. R., & BROWN, J. H. eds. (2006): Biogeography. 3rd edition. Sunderland, Mass.: Sinauer Associates. xiii, 845. ISBN 0-87893-062-0

MCINTOSH (1999): The succession of succession: A lexical chronology. Bulletin of the Ecological Society of America 80: 256-264.

ODUM, E. P. (1969): The stratégy of ekosystém development. Science 164: 262-270

STRAHLER, A.H. (2011): Introducing physical geography, 5th ed. John Wiley & Sons, Hoboken, N.J.

WALKER, L. R. & MORAL, R. (2003): Primary succession and ecosystem rehabilitation. London: Cambridge University press. ISBN: 9780521529549