Mnoho biogeografů rozlišuje dva různé přístupy – ekologickou a historickou biogeografii. Samozřejmě existuje překrytí těchto dvou přístupů, např. biogeografické otázky týkající se dob ledových mohou být považovány za ekologické (pokud se zabývají pleistocenními předky žijících skupin organismů) nebo za historické, pokud řeší méně probádané organismy, které se dodnes nedochovaly.

Protože se historická biogeografie zabývá více vzdálenou minulostí, byla velmi ovlivněna revolucí ve vědách o Zemi, respektive přijetím teorie deskové tektoniky. Dříve se předpokládalo, že mezery v rozšíření organismů reprezentují nepříznivé oblasti, které existovaly ještě před rozšířením organismů. Aktivním šířením druhů přes takovéto bariéry došlo k následné izolaci jejich populací. V rámci každé z izolovaných populací pak probíhaly nezávislé genetické změny vedoucí k rozdělení původního druhu na dceřiné druhy.

Teorie deskové tektoniky však naznačovala, že větší roli při izolaci populací jednotlivých druhů hrají geografické změny, neboť celé kontinenty se mohly oddělit, a každý z jejich fragmentů si mohl odnést jak živé organismy, tak pohřbené fosilie. Americký paleontolog Malcolm McKenna je popsal jednak jako archy vezoucí živé organismy, a jednak jako vikingskou pohřební loď nesoucí mrtvé (fosilie). V tomto novém přístupu, známém jako vikarianční biogeografie, je, spíše než na původní představu o aktivním šíření druhů, kladen větší důraz na vznik nových bariér, které rozdělují původní souvislé areály druhů na izolované jednotky.

Oba přístupy si však našly své zastánce i odpůrce a jejich názory se polarizovaly. Nicméně je zřejmé, že oba fenomény nejen existují, ale mohou probíhat souběžně. Například spojení souše Severní a Jižní Ameriky umožnilo šíření severoamerických druhů savců do Jižní Ameriky ve stejný moment, kdy došlo k vikarianční události v podobě rozdělení jedné populace mořských organismů na oddělené karibské a východopacifické populace. Protože se tato událost stala během minulého geologického období, je jediný přímý důkaz buď geologický anebo paleontologický. Je-li možné demonstrovat jasnou korelaci mezi geologickou nebo klimatickou událostí a následným rozdělením bioty na příslušné geografické jednotky, pak se jedná o jasný důkaz vikariance. Např. fauna savců Severní Ameriky a Evropy si byla velmi podobná až do středního eocénu. Geologické a geofyzikální výzkumy předpokládají, že severní Atlantik rozdělil tyto dvě oblasti právě v tomto období. Nicméně, ve většině případů nemáme dostatečné důkazy k vytvoření pevného rozhodnutí, zda se přiklonit spíše k vikariančnímu nebo disperznímu vysvětlení. Na druhou stranu, vikarianční událost, způsobená tektonickými změnami nebo rozšiřováním mořských průlivů, ovlivňuje současně značné spektrum organismů, zatímco šíření na velké vzdálenosti je poměrně vzácnou událostí, která je jen zřídka pozorována u více organismů najednou (např. přílivová vlna nesoucí určitý počet organismů z jedné oblasti do druhé). Šíření se tedy v biogeografických záznamech jeví spíše jako občasná neobvyklá událost. Uvědomění si tohoto rozdílu do značné míry uklidnilo spory mezi zastánci dispersalismu a vikarianční biogeografie.

<< Předchozí | Nahoru | Následující >>

Zdroje:

COX, B. C. & MOORE, P. D. eds. (1999): Biogeography: an ecological and evolutionary approach. 6th edition. Oxford: Blackwell Science. ix, 298 s. ISBN 086542778X

LOMOLINO, M. V., RIEDLE, B. R., & BROWN, J. H. eds. (2006): Biogeography. 3rd edition. Sunderland, Mass.: Sinauer Associates. xiii, 845. ISBN 0-87893-062-0