Klíčem k zodpovězení mnoha otázek ohledně vymírání (extinkcí) druhů, je studium fosilních záznamů. Na základě těchto záznamů máme dnes doloženo, že v geologické minulosti Země došlo k řadě hromadných neboli masových vymírání. Jejich příčiny jsou však dodnes v mnohých případech nejasné, nebo se jedná pouze o spekulace. Pohled na kolísání biologické rozmanitosti v geologické historii Země podal Jack Sepkoski, který na základě databáze fosilních mořských bezobratlých živočichů sestrojil na začátku 80. let minulého století tzv. „Sepkoskiho křivku“. Tato křivka ukazuje vývoj biodiverzity na Zemi a zároveň odhaluje několik masivních vymírání. Můžeme zde pozorovat nárůst diverzity během kambria a ordoviku následovaný víceméně ustáleným stavem charakteristickým pro celé prvohory. Tento stav byl několikrát narušen masovým vymíráním, nicméně biodiverzita se velmi rychle vrátila na původní hodnotu. Toto období však končí největším vymíráním na konci permu, kdy podle některých autorů nechybělo mnoho, a vyhynul veškerý život na Zemi. Od té doby globální biologická rozmanitost exponenciálně roste, nepočítáme-li dočasné propady způsobené globálními vymíráními, jako na konci druhohor, kdy vymřeli dinosauři.

Obr. 151: Původní Sepkoskiho křivka (Sepkoski et al. 1981, Storch 2008).

Problém této křivky však spočívá v tom, že byla sestrojena vždy z nejstaršího a nejmladšího výskytu každého rodu. Řada rodů však mohla ve skutečnosti existovat mnohem déle, než odpovídá době mezi těmito krajními nálezy. Křivka je navíc zatížena artefaktem, který se nazývá tah přítomnosti (Pull of the Recent). Tento artefakt spočívá v tom, že čím více se blížíme k současnosti, tím je pravděpodobnější, že se daný rod dožil i současnosti a tím pádem o něm máme lepší informace. Pozorovaný exponenciální nárůst počtu rodů od druhohor by tak mohl být způsobený hlavně tímto artefaktem.

John Alroy s kolegy proto sestavili novou, přesnější křivku, na které již nepozorujeme prvotní stabilitu v období prvohor ani exponenciální nárůst biodiverzity na konci druhohor a v průběhu třetihor. Dokonce i některá masová vymírání jsou zde jen obtížně detekovatelná. Některé základní rysy vývoje biodiverzity však zůstaly. Jedná se například o prvotní nárůst na začátku prvohor, nebo o masové vymírání na konci permu. Samozřejmě zde pozorujeme také nárůst biodiverzity během druhohor, nicméně nejedná se již o nárůst exponenciální. Skutečnost, že mnohá hromadná vymírání (včetně onoho známého na konci křídy) se na nové křivce neprojevují, je dobře vysvětlitelná tím, že po každém z nich následovala prudká evoluční radiace, takže nakonec v daném úseku žilo stejně rodů jako v předchozím, ale jednalo se o zcela jiné rody.

Obr. 152: Nová křivka sestrojená Johnem Alroyem s kolegy (Alroy et al. 2008, Storch 2008)

Ačkoliv některá masová vymírání již nejsou na nové křivce téměř detekovatelná, mnoho současné literatury rozlišuje pět velkých vymírání:

1. konec ordoviku (440 mil. BP) – vymřelo 25 % mořských čeledí; suchozemských ještě nebylo mnoho; příčinou bylo pravděpodobně náhlé globální ochlazení
2. konec devonu (370 mil. BP) – vymřelo 19 % čeledí; jeho příčiny nejsou zcela jasné; hovoří se o globálním ochlazování, vulkanismu nebo i o pádu komety
3. konec permu (245 mil. BP) – vymřelo 82 % rodů a 95 % druhů; příčinou byla patrně tektonická aktivita spojená s vysokou vulkanickou činností a následné klimatické změny
4. konec triasu (210 mil. BP) – vymřelo 23 % čeledí; jeho příčiny jsou nejasné a nejčastěji se hovoří o gradujících změnách klimatu, fluktuaci hladiny moří, vulkanismu nebo pádu asteroidu
5. konec křídy (65 mil. BP) – též známé jako vymírání K-T; vymřelo 17 % čeledí; příčinou byl patrně pád vesmírného tělesa

<< Předchozí | Nahoru | Následující >>

Zdroje:

ALROY, J. et al. (2008): Phanerozoic trends in the global diversity of marine vertebrates, Science 321, 97–100.

LOMOLINO, M. V., RIEDLE, B. R., & BROWN, J. H. eds. (2006): Biogeography. 3rd edition. Sunderland, Mass.: Sinauer Associates. xiii, 845. ISBN 0-87893-062-0

SEPKOSKI, J. et al. (1981): Phanerozoic marine diversity and the fossil record. Nature, 293, 435-437.

STORCH, D. (2008): Trendy globální biodiverzity. Je (zase) všechno jinak? Vesmír 87, 700-701.