Druhy bioty se často vyskytují společně v komplexních asociacích zvaných ekologická společenstva. Počátkem 20. století, kdy se začala rozvíjet nová vědní disciplína zvaná ekologie, se někteří z jejích čelních představitelů zabývali podstatou vztahů mezi druhy, které determinují organizaci společenstev. F. E. Clements (1916) prosazoval, že na společenstvo by mohlo být nahlíženo jako na typ určitého superorganismu se svým vlastním životem a strukturou, stejně jako s vlastními prostorovými a časovými limity. Na rozdíl od Clementsovy koncepce viděl H. L. Gleason (1917, 1926) společenstvo jako koexistenční uskupení relativně nezávislých druhů na tomtéž místě a v témže čase.

Společenstva mají, analogicky k jedincům, určité vlastnosti, které mohou být měřeny a studovány. Tyto vlastnosti zahrnují zejména fotosyntézu (celkovou primární produktivitu) a metabolismus (respiraci společenstva), stejně jako komplexnější procesy spojené s přeměnou a využitím energie a živin a se změnami ve složení druhů a jejich přirozeného prostředí během sukcese.

Obzvláště zajímavou otázkou pro biogeografy může být to, do jaké míry se druhy šíří společně v rámci vzájemně provázaných společenstev, a do jaké míry se jedná de facto o nezávislé šíření jednotlivých druhů? Jsou-li společenstva integrovanými skupinami druhů, které se navzájem přizpůsobily a tolerují podobné podmínky prostředí, potom bychom u společenstev mohli předpokládat, že se šíří formou samostatné jednotky. I příležitostný pozorovatel zaznamená, že některé druhy rostlin mají tendenci se vyskytovat společně v určitých klimatických podmínkách, kde vytvářejí charakteristické vegetační typy. S nimi jsou pak zpravidla spjaty specifické druhy živočichů a mikroorganismů. V globálním měřítku jsou takové vegetační typy označovány jako biomy, anglicky někdy jako life zones. Světová organizace ochrany přírody (WWF) pak vymezila 14 tzv. typů velkoprostorových biotopů (major habitat types), z nichž naprostou většinu lze považovat za biomy.

Často můžeme pozorovat, že druhy striktně vázané na určitý biom se vyznačují velmi podobným geografickým rozšířením. Dobrým příkladem mohou být jehličnaté lesy severní polokoule rozšířené ve vyšších zeměpisných šířkách. Vyskytuje se v nich velmi podobná vegetace od Skandinávie, přes Sibiř, Aljašku až po New Foundland a zároveň i množství stejných taxonů rostlin, živočichů i mikrobů. Tyto organismy se vyznačují vzájemnou koexistencí a jsou adaptovány na podobné podmínky prostředí. Jejich areály společně pronikají směrem na jih v závislosti na přítomnosti vhodných stanovišť ve vyšších nadmořských výškách. Například v Severní Americe se takto smrkojedlové lesy táhnou Apalačským pohořím, Kaskádovým pohořím, Sierra Nevadou a Skalistými horami směrem k jihu. Podobně také ve středoevropských pohořích nalézáme ostrůvky jehličnatých lesů, které do jisté míry připomínají zonální severskou tajgu. Tyto biotopy se někdy proto označují jako tzv. „horská tajga“. Nicméně toto označení není příliš vhodné, neboť se jedná o smrkový vegetační stupeň s odlišnými vlastnostmi klimatu, reliéfu a řadou horských druhů, které se v pravé tajze nevyskytují (a naopak). Proto je vhodnější, pro zdůraznění vazby bioty na faktory prostředí a prostorové souvislosti, používat pro zonálně chápaný biom termín geobiom. Pro horskou vegetaci s podobnou fyziognomií je pak správné používat termín vegetační stupeň.

Obr. 5.1 Tři skupiny organismů s podobným rozšířením obývajících jehličnaté lesy Severní Ameriky. Sedm druhů stromů (neuváděny jednotlivě), dva druhy ptáků a tři druhy savců jehličnatých lesů severní částí kontinentu s výběžky areálů jižním směrem ve vyšších nadmořských výškách. V podrobnějším měřítku by ovšem bylo zřejmé, že areál uvedených druhů není na jihu zcela souvislý, ale je tvořen dílčími arelami v jednotlivých horských skupinách. Dílčí horské populace v případě méně pohyblivých druhů mohou díky částečné izolaci prodělávat odlišný vývoj vedoucí ke vzniku nových poddruhů uvedených taxonů. (Lomolino et al. 2010).

<< Předchozí | Nahoru | Následující >>

Zdroje:

CLEMENTS, F. E. (1916): Plant Succession: An Analysis of the Development of Vegetation. Carnegie Institute Publication no. 242. Washington DC: Carnegie Institute.

GLEASON, H. A. (1917): The structure and development of the plant association. Bulletin of the Torrey Botanical Club 53: 7-26.

GLEASON, H. A. (1926): The individualistic concept of plant associations. Bulletin of the Torrey Botanical Club 53: 7-26.

LOMOLINO, M. V., RIDDLE, B. R., WHITTAKER, R. J. & BROWN, J. H. (2010) Biogeography, Fourth Edition. Sinauer Associates, Inc. ISBN 9780878934942

ODUM, E. P. (1969): The stratégy of ekosystém development. Science 164: 262-270

ODUM, E. P. (1971): Fundamentals of Ecology. 3rd ed. Philadelphia: W. B. Saunders.