9.1 Základy kladistiky
Pokud v biologických vědách hovoříme o taxonomické jednotce neboli taxonu, hovoříme o skupině konkrétních (žijících nebo vymřelých) organizmů, které mají společné určité znaky (nejčastěji jsou příbuzné) a tím se odlišují od ostatních taxonů. Evoluční vývoj takové skupiny organismů lze rekonstruovat pomocí tzv. kladistické analýzy, která byla navržena Willi Hennigem v r. 1950. Na základě tohoto přístupu jsou jednotlivé evoluční (speciační) události v průběhu evoluce taxonu znázorněny pomocí větvení (dichotomií) evolučních linií (kladů) na linie dceřiné. U každé takové linie lze identifikovat určité primitivní (plesiomorfní) nebo odvozené (apomorfní) znaky. Evoluční historie taxonu pak může být zobrazena jako větvící se strom – kladogram (typ dendrogramu). Jak můžeme vidět na obrázku níže, znaky a – g se vyvinuly až po oddělení skupiny 1 a skupin 2 – 6. Jedná se proto o odvozené (apomorfní) znaky vzhledem ke skupině 1, ve které zůstaly primitivní znaky, ale i o plesiomorfní znaky vůči skupinám 2 – 6. Pro správné vytvoření kladogramu se uplatňuje princip parsimonie (nejpravděpodobnější vysvětlení je to nejjednodušší). Pokud je to možné, předpokládá se, že každý apomorfní znak vznikl pouze jednou v historii každého taxonu, a že taxony jsou zařazeny v kladogramu takovým způsobem, aby se minimalizoval počet paralel.
Obr. 147: Kladogram ilustrující evoluční vztahy mezi šesti skupinami organismů (taxony). Jednotlivé znaky jsou označeny písmeny a – y (Cox 1999).
<< Předchozí | Nahoru | Následující >>
Zdroje:
COX, B. C. & MOORE, P. D. eds. (1999): Biogeography: an ecological and evolutionary approach. 6th edition. Oxford: Blackwell Science. ix, 298 s. ISBN 086542778X
HENNING, W. (1950): Grundzüge einer theorie der phylogenetischen Systematik. Berlin: Deutscher Zentralverlag.
LOMOLINO, M. V., RIEDLE, B. R., & BROWN, J. H. eds. (2006): Biogeography. 3rd edition. Sunderland, Mass.: Sinauer Associates. xiii, 845. ISBN 0-87893-062-0
